Školství? Rozjívení žáci a politicky korektní výuka. Úpadek!
Chcete-li vědět, jak bude vypadat Česká republika za deset až patnáct let, běžte se podívat do škol všech stupňů co se tam učí a kdo to učí.
Nemá smyslu příliš porovnávat soudobý vzdělávací systém a situaci v českém školství s obdobím před více než dvaceti lety. Na to se sociální, ekonomická, etická a hodnotová měřítka příliš změnila. Přesto je nanejvýš nutné sejmout si z očí brýle mámení a pokusit se popsat část nejvážnějších problémů soudobého systému vzdělávání v České republice reálně.
Disciplína, nekázeň a selhávání rodiny
Nelze začít jinde, než přiznáním, že v současné škole zcela chybí disciplína. Jak žáků, tak učitelů.
Tím, jak mocně námi prorůstá všemocný stát sociálního blahobytu, erodují základní kameny rodinného soužití. Manželství je považováno skoro za přežitek. Přednost dostává „moderní“ soužití partnerů bez formálního potvrzení manžel – manželka. Nesmyslné upřednostňování volných svazků vede k tomu, že rozchody partnerů jsou snazší. Není výjimkou, kdy se domácnost stává „průchozím bytem“ a dítě ze svého raného dětství zná i několik „tatínků“. Výsledkem je nepřítomnost přirozené atmosféry rodinného kompromisu a zodpovědnosti.
Dítě se učí nápodobou. Modelem chování mu musí primárně být rodinný kruh. Chybí-li přirozená autorita otce a matky, lze obtížně očekávat, že se dítě dobrovolně podřídí autoritě učitele.
Nedůslednost výchovy uvnitř rodiny, způsobená absencí autority, je lehkovážně zastírána pohodlnou výchovou dítěte k spontánnímu „svobodnému“ jednání. Výsledkem je stále častější neschopnost dětí řídit se běžnými návyky a ovládat dovednosti odpovídající jejich věku.
Pokud přidáme prohlubující se vzdálenost mezi dětmi, rodiči a prarodiči, není se čemu divit, že mnohé děti přicházejí do školských zařízení nedbale připraveny, o to více vyzývavě drzé a arogantní.
Odklon od tradic
Jedním z důsledků polistopadového vývoje české společnosti byl odklon od všeho, co připomínalo minulý režim a nekritické přijímání čehokoliv, co přicházelo ze „západu“. Tento vcelku pochopitelný trend zastihnul český vzdělávací systém a jeho nositele zcela nepřipravené obhájit vše dobré z českého školství. Nejde o komunistickou ideologií prošpikované učební osnovy, ale pečlivě vypracované didaktické postupy a osvědčené vzdělávací metody většinou prosazené pedagogy, kteří získali své vzdělání i část praxe za první republiky.
Je osudnou chybou posledních dvaceti let vývoje naší společnosti, jehož trpké plody již v současnosti sklízíme, bezmyšlenkovité přejímání „moderních“ vyučovacích metod z tzv. vyspělých demokracií. Mimochodem, již ve své době a zemích svého původu byly tyto vzdělávací postupy často považovány za překonané.
Učitelé na základě těchto okopírovaných postupů již žáky nezkouší, ale vedou s nimi dialog, což ovšem bývá eufemistickým výrazem pro bezbřehé žvanění o ničem. Pokud se žákům nechce odpovídat, nikdo je nemůže nutit – je přece třeba respektovat osobnost dítěte (o zlobné reakce a stížnosti rodičů také není nouze). Ze škol pomalu vymizely domácí úkoly. Děti nesmějí být přetěžovány. Do nenávratna zmizela stará pravda: číst se naučíš čtením, psát psaním, počítat počítáním.
Žák má v současné škole právo na všechno: dokonce i neodpovídat. Hodně učitelů i ředitelů se tomuto trendu pohodlně přizpůsobilo. Nedávat dětem úkoly znamená, že je po večerech nemusí ani opravovat. Diskuse se studenty a žáky je pohodlnější než tvrdá dřina s kusem křídy u tabule. Výsledky takové diskuse jsou sice obtížně měřitelné, zato rozvrat chování ano.
V nejrůznějších žákovských a studentských anketách je posuzován učitel jako hitparádová postava. Čím více umí žáky zabavit (rozuměj nezkoušet), tím je populárnější. Soudobý učitel musí být prototypem správňáka, který děti chápe (a tudíž po nich ani nic moc nechce). Na takového si ani žáci ani rodiče nepřicházejí stěžovat.
Internet a eurodotace
Při mé návštěvě jedné základní školy mi pan ředitel nadšeně ukazoval špičkově vybavené třídy. Byl pyšný na velkoplošné plazmové obrazovky, multimediální tabule a přístup k internetu pro každého žáka. Na otázku, kde na to vzal, chlubil se vybudovanými týmy svých pedagogů, které se specializují na získávání dotací z tzv. evropských fondů.
To ve skutečnosti znamená zbytečné vyčerpávání učitelů na činnosti, které obvykle vůbec neumějí. Na úkor osobního samostudia či pečlivější přípravy, prodělávají nesmyslná školení na dobývání dotační renty pro svoji školu.
Internet je považován za všelék. Žáci a studenti jsou odkazováni na internetové zdroje, což je pro učitele ten nejpohodlnější způsob, jak se vyhnout osobnímu nasazení a výkonu ve vyučovacích hodinách.
To je ovšem ve svém důsledku zhoubný přístup. Ano, internet nabízí miliardy informací, ale, bohužel, žádnou znalost. Žáci, nejsou-li ve škole soustavně vedeni k analýze informací a jejich uvádění do kontextů, nejsou schopni získané informace správně aplikovat. Módní ale slepá víra v „internetové vzdělávání“ fakticky znamená produkci polovzdělané společnosti.
Evropská znalostní ekonomika
Vrcholem celého toho chaosu je prázdná a nic neříkající floskule, opakovaná politiky, novináři i učiteli jako nábožná mantra: znalostní ekonomika.
Nikdo sice není schopen obsah tohoto nesmyslu definovat, ale všichni se k němu chovají jako ke svatému grálu.
Přímým důsledkem zhoubnosti pojmu „znalostní ekonomika“ je postupné zhroucení tradičního vzdělávacího systému. Rodiče, s přáním toho nejlepšího pro své děti, trvají na zisku nejméně maturitního vysvědčení. To ústí v inflaci maturitních certifikátů, ale přímo destruuje učňovské školství. Výuční list je ve „znalostní ekonomice“ považován za výkon útrpného práva na dítěti i tehdy, kdy by ono samo bylo lidsky i profesně šťastnější, pokud by mohlo získat dva tři výuční listy.
Znalostní ekonomika tak připomíná stará omšelá komunistická klišé. Výsledek bude podobný.
Co s tím?
Stát nebude nikdy lepším vychovatelem než úplná rodina. Z vyváženého vztahu manžel – manželka musí vzejít dítě vybavené přiměřenými schopnostmi a návyky. Stát nesmí strkat nos tam, kam mu to nepřísluší. Zavádění sexuální výchovy jsou tomu nechutným příkladem. O sporných „politicky korektních“ projektech jako je výuka romštiny ani nemluvě.
Vláda by měla upustit od záměru výplaty finančního bonusu začínajícím učitelům. Je to opatření, které do vzdělávacího systému nasaje ještě více průměrných a podprůměrných. V souvislosti s platy učitelů je žádoucí, aby jejich zvyšování bylo navázáno na soustavné vzdělávání pedagogů provázené atestacemi. Plošné navyšování platů učitelů bez odpovídajícího tlaku na významné zvýšení produktivity jejich práce je dalším krokem ke snížení úrovně vzdělávání.
Považuji za nezbytné, aby středoškolské vzdělání bylo zakončeno srovnávacími testy. Je to jeden z mála nástrojů, jak měřit výsledky práce učitelů a jejich žáků a (snad) vrátit naději výuce řemesel, kterým v Čechách už málem zvoní hrana.
Psáno pro Reflex
Ivo Strejček
poslanec Evropského parlamentu za ODS
25.srpna 2010
www.istrejcek.cz
ivo.strejcek@istrejcek.cz