Klaus: Umělá unifikace Evropy je proti našemu zájmu
Vystoupení prezidenta republiky na poradě velvyslanců
Vážené velvyslankyně, vážení velvyslanci,
rád bych Vás, jako ostatně na přelomu srpna a září každý rok, pozdravil a zamyslel se – společně s Vámi – nad naší zahraniční politikou a nad úkoly, které z ní pro nás plynou. Při červencovém jmenování vlády jsem mimo jiné řekl toto: „Byl bych rád, kdyby tato vláda byla silná i navenek, kdyby v zahraničí uměla mluvit nahlas a kdyby uměla hájit zájmy našich občanů. Jsou to naši voliči, kdo dal této vládě mandát, ne její budoucí partneři na zahraniční úrovni.“ Dovolte mi, abych tato svá slova trochu rozvinul a dovysvětlil, neboť nejsou samozřejmostí. Určitě ne v naší zemi.
Ve vládním prohlášení, které bylo před třemi týdny předneseno v Poslanecké sněmovně, zazněla i věta, že „vláda bude usilovat o zodpovědnou zahraniční politiku založenou na kontinuitě a co nejširším vnitropolitickém konsensu“. Obojí je velice potřebné.
Vím velmi dobře, že mluvím k více méně stabilnímu profesionálnímu sboru našich špičkových diplomatů, nikoli k politikům, ale pokud nemá být diplomacie pouhou rutinou zajišťování elementárního provozu vzájemných vztahů dvou zemí, vědomí širších souvislostí je naprosto nezbytné. Základní kontury naší zahraniční politiky musíme znát a respektovat. Ta není pouhým odvarem politiky vnitřní a bez ní by zavládla buď bezkoncepčnost, popřípadě pouze krátkozraká účelovost zahraničních aktivit nebo čirá pasivita. Ani jedno jistě nechceme.
Stejně špatný by byl i přístup, kterým jsme prosluli v naší nesvobodné minulosti a který vycházel z toho, že nejlepší cestou k zajištění dobré a výhodné pozice naší země ve světě je slepá poslušnost, konformismus a bezbřehá loajalita vůči všem krokům, politikám a iniciativám, s nimiž přicházejí naši spojenci nebo ti, které za spojence považujeme, aniž bychom si kladli otázku, do jaké míry je prosazování jejich politik výhodné pro naši zemi. Tento přístup má u nás i teď nemálo zastánců. Ti se sice ohánějí univerzálními hodnotami, globalizací či postupující evropeizací, ale ve skutečnosti to znamená rezignaci na zahraniční politiku a na prosazování našich autentických zájmů.
U části našich politiků, diplomatů i novinářů se navíc udržuje poněkud naivní přesvědčení, že naši spojenci takovou slepou loajalitu pozitivně ocení, že si tím s nimi automaticky budujeme nadstandardní vztahy (přesahující reálný význam naší země), a že díky tomu získáváme mimořádné bezpečnostní záruky či ekonomické a politické výhody. Zkušenosti uplynulých dvaceti let, ale i minulosti daleko delší, ukazují, že v mezinárodních vztazích, tak jako ostatně všude jinde, nic zadarmo není. Za všechno se platí. Spoléhat na vděčnost jiných se nevyplácí.
V přístupu k zahraniční politice se musíme vyvarovat i opačného extrému, kterým je nerealistické přeceňování našich možností, představa, že vzhledem k jakési naší výjimečnosti můžeme uspět tam, kde velmoci a mezinárodní společenství dosud selhávaly, a že našimi vlastními originálními iniciativami můžeme vyřešit letité krizové body dnešního světa. Ani tudy cesta k budování mezinárodního respektu pro naši zemi nevede.
V poslední době se pro některé naše politiky a novináře náš národní zájem zužuje do jednoho jediného postoje, zcela vězícího v minulosti, podle něhož je pro nás i nadále zásadní hrozbou Rusko, bez ohledu na změny, které v této zemi proběhly a probíhají. Prizmatem strachu z Ruska se pak pohlíží na veškeré dění v politice a hospodářství v Evropě i ve světě. Všechny ostatní hrozby jsou bagatelizovány. U někoho snad jde o postoj autentický, ale v mnoha případech je to postoj účelový, motivovaný průhlednými vnitropolitickými kalkulacemi.
Takovouto ztrivializovanou a manipulativní představu o našich národních zájmech je třeba odmítnout. Ne proto, že bychom si přáli, aby se u nás obnovil vliv Moskvy, ne proto, že bychom podporovali posilování naší závislosti na Rusku v tak důležitých oblastech, jako je např. energetika, ale proto, že je v rozporu s realitou a že brání otevřené diskusi o skutečně podstatných aspektech naší zahraniční politiky. Zájmy velkých zemí jsou realitou a vyvarujme se proto jak naivitě, tak paranoidním sklonům.
Naším primárním zájmem je, aby byla Česká republika stabilním, dlouhodobě prosperujícím státem, aby byla státem, který je v mezinárodních vztazích jasně definovanou entitou, aby byla státem schopným svým občanům garantovat demokratické svobody a jejich mezinárodní i vnitřní bezpečnost. Všechno ostatní jsou metody a cesty, jak toho docílit.
Je také zcela evidentní a zdůrazňuji to proto, abych předem reagoval na naše některé falešné internacionalisty, že pro zemi naší velikosti lze většinu našich zájmů zajistit pouze v rámci mezinárodního společenství, resp. mezinárodních institucí, jejichž jsme členy. Ani zdaleka to však neznamená, že jakékoliv názory, postoje či formy institucionálního uspořádání těchto institucí, jakkoliv většinově jsou prosazovány a podporovány, budou automaticky v souladu s našimi základními zájmy. Pokračování tendencí k umělé unifikaci Evropy, k další regulaci stále větší části lidských aktivit a k prohlubování demokratického deficitu Evropské unie jsou naopak s našimi zájmy v zásadním rozporu. Realita evropského hospodářského a politického vývoje, obzvláště v dnešní době, potvrzuje, že ignorování těchto problémů a silové prosazování takových projektů, jako je např. Lisabonská smlouva, ohrožují nikoliv pouze budoucí evropskou prosperitu, ale i všechno pozitivní, co bylo v minulých desetiletích v Evropě dosaženo. Na prvním místě to ohrožuje demokracii a občanské svobody.
Vyžadovalo by mimořádnou nepozornost, nevšimnout si, jak se za posledních několik málo měsíců změnila evropská diskuse a pohled na některé, dříve zcela tabuizované problémy. Je to poučení pro naši zahraniční politiku, je to poučení pro naši diplomacii. Poukazovat na problémy a odolávat vnějším tlakům je naší povinností. Nenechme se umlčet těmi, kteří nám říkají, že se prosazováním našich zájmů dostaneme do izolace. Nedostaneme. Pouze nebudeme chváleni těmi, kteří tvrdě prosazují zájmy vlastní. I o naše ANO musí partneři usilovat a musí vědět, že ani náš hlas není zadarmo.
Postulát, že se naše zahraniční politika nesmí vzdát práva na obhajobu a prosazování zájmů naší země, neplatí pouze pro evropské záležitosti. Jasné cíle a realistické strategie je třeba od našich spojenců vyžadovat i v takových krizových oblastech jako je Irák, Afghánistán a západní Balkán, kde se angažujeme spolu s nimi. Není-li tomu tak, jde o neopodstatněné plýtvání lidskými a materiálními zdroji. Pak se může stát, že bude nesmírně obtížné před naší veřejností obhajovat dlouhodobou účast našich ozbrojených sil v misích, které pohlcují značné prostředky z našich velmi napjatých rozpočtů a které nesměřují k žádnému viditelnému konci.
Naším prioritním zájmem je podporovat udržení pevné transatlantické vazby a spojenectví se Spojenými státy, jejichž úloha pro evropskou stabilitu i pro naši bezpečnost i přes všechny změny posledního dvacetiletí zůstává klíčová. Výjimečný význam pro nás mají vztahy i s naším největším hospodářským partnerem a sousedem Německem i s dalšími významnými západoevropskými zeměmi, které mají v mezinárodní politice tradičně významný vliv. O potřebě vyvážených vztahů vůči Rusku jsem již hovořil. Stejnou pozornost – bez primitivního politického nálepkování minulostí – musí naše zahraniční politika věnovat i novým nastupujícím velmocím, jako je Čína, Indie, Brazílie a dalším.
Mimořádně důležitou roli má česká diplomacie i ve vztahu k našim sousedům. Dobré porozumění tomu, co hodlají prosazovat jako tradiční či nové trendy ve své politice, je samozřejmým předpokladem pro to, abychom atmosféru ve střední Evropě dokázali ovlivňovat ve směru, který je pro nás výhodný. Není třeba zakrývat, že některé dnešní tendence pro nás výhodné nejsou.
Malá země, jako je Česká republika, nemůže aspirovat na významnou roli ve světové politice, ale vidět být musíme. Dovedu si představit jistou restrukturalizaci našich velvyslanectví i generálních konzulátů. Rozhodování o změně jejich počtu se však nesmí dělat ukvapeně, protože pouhé škrty žádným skutečným řešením nejsou. Je třeba změnit váhu našeho zastoupení v Evropě a ve zbytku světa. Evropa, resp. Evropská unie již není zahraničím ve standardním slova smyslu a proto nemá patřit pod rezort ministerstva zahraničí. Nevidím důvod k existenci našich velvyslanectví v řadě malých zemí Evropské unie. Rušit generální konzulát v jedné velké latinsko-americké zemi, ve městě, které má více obyvatel a daleko větší ekonomickou sílu než 8 nejmenších zemí EU (sečteno dohromady), považuji za chybné. Stejně tak považuji za zbytečné držet velvyslance v různých mezinárodních institucích, když by na to stačil jeden pracovník rezidenčního velvyslanectví v dané zemi.
Síť našich diplomatických zastoupení na většině teritorií současného světa je však obhajitelná pouze tehdy, pokud bude zásadní prioritou jejich práce ekonomická diplomacie. Žádná evropská služba vnější akce zájmy českých firem hájit a prosazovat ve světě nebude.
Hledejme i racionální mechanismus personální politiky. Nemyslím, že by měl při obsazování nejvyšších diplomatických postů probíhat nějaký nesmiřitelný boj mezi kariérními diplomaty a osobnostmi z politického života, přicházejícími na posty velvyslanců. Na některých teritoriích může bývalý významný politik image České republiky ve srovnání s mladým kariérním diplomatem výrazně zvýšit. Stejně tak ale platí, že diplomatické posty nemají sloužit pouze jako „trafika“ pro vysloužilé politiky. Je na vedení resortu, aby v této věci umělo najít rozumný kompromis.
Chtěl bych na závěr zdůraznit snad už jen to, že loajalita k České republice i ke svému ministerstvu, ke své vládě i prezidentovi musí být pro každého velvyslance samozřejmostí. To vůbec není v rozporu s tím, že každodenním úkolem každého našeho diplomata je aktivní podílení se na mediálním a společenském klimatu země, ve které působí. Vysvětlování naší domácí situace a našich zahraničně politických kroků, stejně jako boření různých mýtů o nás, je neodmyslitelnou součástí práce diplomata. V této své aktivitě nemůže pouze čekat na pokyny a oficiální formulace. Musí být schopen – v rozumném rozsahu – vyslovovat i své vlastní názory. Věřím, že to děláte a dělat budete.
Václav Klaus, Rudolfova galerie, Pražský hrad, 1. září 2010
(Publikováno v Lidových novinách dne 2. září 2010.)