Díky za sudetské Němce
Za co by se Češi měli sebemrskačsky omlouvat? Kolonie jsme nikdy neměli, původní obyvatelstvo nevyvraždili, nadvládu českého bílého muže nikde po světě nepraktikovali. Aspoň že máme ty sudetské Němce.
Je to těžké. Jako příslušníci západní civilizace infikované virem politické korektnosti, mezi jehož příznaky patří ustavičného hledání chyb ve vlastní minulosti, bychom se tak rádi rituálně sebetrýznili, veřejně se omlouvali a prosili za odpuštění. Ale nemáme před kým se trýznit, komu se omlouvat, koho žádat o odpuštění. To je značně prekérní situace.
Nemáme nacistickou či fašistickou minulost, abychom se za ni museli stydět jako Němci a pokaždé se červenali, když nám někdo připomene hříchy našich dědů.
Máme sice komunistickou minulost, ale ta je příliš tabu. Ani politická korektnost ho ještě neprolomila. Ti, co za minulého režimu druhým šlapali po hřbetech, potrestáni nebyli a daří se jim i v novém režimu lépe, než těm pošlapávaným. Za nic se nestydí. Národ jako celek svou komunistickou minulost spíše omlouvá, než že by se za ni chtěl omlouvat.
Své Židy jsme jakžtakž hájili a vztahy s Izraelem měli vždy nadstandardní, takže flagelantství kvůli antisemitismu se nehodí.
Nemáme žádné "indiány", které bychom v dávných časech před příchodem na Říp vyhubili, takže nemůžeme trpět výčitkami svědomí jako Američané či Australané vůči původním obyvatelům svých širých plání.
Nikdy jsme nevlastnili žádné kolonie a nikde nevládli tvrdou rukou, abychom museli v módní vlně, která od druhé poloviny dvacátého století zaplavila západní svět, dávat těmto zemím samostatnost, cítili se provinile před jejich obyvateli a dodnes si vyčítali, že jsme barbarské národy naučili psát a postavili jim železnice.
Bota českého vojáka nikde agresivně nedupala po cizí půdě, nikoho nedrtila, nikoho neutlačovala, abychom nyní mohli točit filmy o naší smutné minulosti a v intelektuálních debatách si sypali popel na hlavu, jací jsme byli zlí imperialisté.
Nemáme černochy, vůči kterým bychom se mohli cítit zahanbeně a diskriminovali tak na oplátku programově sami sebe, abychom odčinili diskriminaci, kterou jsme praktikovali prvně my vůči nim.
Máme sice cikánskou populaci, která by snad za jistých podmínek mohla být důvodem špatného svědomí, ale ne v našich končinách, kde ji už desetiletí živíme ze svých daní a umožňujeme jí pohodlný život bez práce. Ani zde se tedy není za co omlouvat.
Nikdy jsme neměli otroky, takže nemůžeme ani pociťovat břemeno viny otrokáře.
Nemáme žádnou menšinu, která by byla diskriminovaná, protože my, Češi, jsme benevolentní, tolerantní a pohodoví.
Komu se tedy omlouvat? Za co cítit vinu?
Pomozte nám někdo! Tak rádi bychom se nenáviděli za své hříchy, ale žádné nenalézáme.
Zoufale přemýšlíme, hledáme, pátráme v paměti. Pokud si okamžitě nenajdeme nějakou utlačovanou minoritu, které bychom mohli adresovat své kolektivní pokání, nejsme vyspělí členové uvědomělé západní civilizace. Nemáme na pokrokovém západě co dělat.
***
Tu nás napadá spásná myšlenka. S klidem si můžeme oddychnout, protože jsme nakonec i my našli specifický český hřích, za který se nyní můžeme obviňovat a kát. Máme přece v zemi zahrabané sudetské Němce. Na tváři intelektuála se zračí úsměv a úleva.
Aspoň že máme je. Aspoň, že jsme jich pár v pomstychtivém poválečném zápalu ubili a postříleli a pak zahrabali do masových hrobů.
Konečně máme důvod nadávat si do násilníků, rvát si vlasy, trhat žíněné roucho, sedět v popelu a sypat si ho na hlavu.
Konečně se můžeme usmiřovat a vydávat politická prohlášení, jak je nám to líto. Konečně o sobě můžeme pochybovat a stydět se za to, kdo jsme. Můžeme se omlouvat, plakat, pořádat kajícné cesty a nadávat na to české čecháčkovství.
Můžeme se cítit trapně a poníženě. Můžeme natáčet dokumenty o našem příšerném chování. Můžeme filosofovat nad svými hříchy a nad tím, jak jsme zkažení. V intelektuálních debatách se můžeme pitvat ve své minulosti a proklínat naše dřívější národní vůdce, jejich zlotřilé úmysly a ještě zlotřilejší dekrety.
Můžeme se pranýřovat, šlehat důtkami, pořádat flagelantské orgie, vztyčovat kříže, okázale se červenat a hanbit, pohoršovat se, vyčítat si, rozhořčovat se, spílat si.
Můžeme vyšetřovat to staré zlo, sestavovat komise a různé nadace, vyzvedávat ostatky a zase je pietně pohřbívat. Ve sdělovacích prostředcích se můžeme rituálně bodat nožíky, až z nás pocrčí krev všemi směry.
Můžeme... No není to krása? Už jsme jako praví zápaďané. Konečně i nás dostihla naše zlá minulost, kterou nyní můžeme cíleně odčiňovat.
Proto díky za každého ubitého sudetského Němce. Protože kdybychom je neměli, asi bychom si je museli vymyslet.
Pro Prvnizpravy.cz
Adam B.Bartoš
Profil autora Všechny články autora