Několik kacířských postřehů k americké agresi proti Iráku
Irácká kauza je provizorně (vy)řešena americkou intervencí. Konflikt však nadále doutná a každodenně vybuchuje, když protiamerický odboj podniká násilné akce proti okupačním vojákům. Problém tedy Američané nemají zvládnutý.
Nechci se přít o to, jestli máme jako západní evropská společnost blíž k USA (A) nebo k islámskému arabskému světu (B). (A je správně). Ani nemám v úmyslu zpochybňovat nebezpečnost islámského fundamentalismu a špatnost Saddámova režimu. Starý kontinent získal nedlouho po vzniku islámu krutou zkušenost s tímto militantním systémem, který r. 711 vstoupil poprvé do Evropy od Pyrenejí, aby si náš světadíl podrobil násilím. Narazil na rozhodný odpor Evropy, sjednocené tehdy znamením kříže.
Můžeme tvrdit, že Sadámův Irák byl islamistickou zemí? Nemůžeme. Byl to stát sekulární, v němž nebylo životně důležité vyznávat islám. Jako v každém diktátorském režimu bylo nutné prvořadě poslouchat státní vedení. Náboženské vyznání bylo druhotné. Např. ministr zahraničí Iráku Tárik Azíz byl chaldejský katolík, člen starobylé východní křesťanské církve. V zemi žije křesťanská minorita, čítající 600 000 lidí.
Přes všechno, co o Saddámovi Husajnovi víme, byl tento politik nejtolerantnější ke křesťanskému vyznání ze všech arabských státníků. Přesto, že křesťané tvoří jen 3 % obyvatel, byli v saddámovském Iráku křesťanští lékaři, inženýři a architekti zastoupeni více než 20 %. Islám nepředstavoval v Iráku všemohoucí sílu. Náboženská tolerance zde byla vyšší než v proamerických arabských státech (Saudská Arábie, Kuvajt). Jen pro srovnání: třináct křesťanů strávilo r. 2001 Vánoce a Nový rok v saudsko-arabském vězení, neboť se zjistilo, že slaví vánoční svátky podle křesťanského náboženství.
Praktikování nemuslimských náboženství je v Saudské Arábii zločin. V Iráku za bývalého režimu byla ostatní náboženství nechávána na pokoji. Sadámovo odvolání na islám byl taktický tah. Islámu použil v krizové době jako účelový instrument, kterým hodlal u arabských států vyvolat vlnu solidarity s Irákem. Jak se ukázalo, odvolání na islám Saddámovi nepomohlo. Jelikož je sám ateista, nelze se divit, že na jeho „islamistickou“ propagandu skuteční mohamedáni nereagovali.
Přes to, co víme o islámu, si myslím, že není možné vnucovat někomu svůj způsob života a vlády, jak to dělají Spojené státy. Chovám skepsi k tomu, že je možné, aby evropský či americký typ demokracie byl efektivně zaveden v Iráku, a ještě k tomu násilím. Stejně my bychom nechtěli, aby Evropě byla vtisknuta islamistická absolutistická vláda. Sekulární Irák byl autoritářským, jedné osobě podřízeným státem. V této části světa tím nevybočoval z normálu.
Oblast Blízkého a Středního východu, včetně Iráku, je historicky spjata s orientálním despotismem. Zdejší státní tradice je diametrálně odlišná od evropského či amerického způsobu vládnutí. Toto paradigma je vhodné mít na mysli.
Jak trefně poznamenal Dalibor Roháč ve svém článku o proměnách americké pravice,[1] autentickou konzervativní vlastností americké politiky byl vždy izolacionismus. Vyjadřoval nechuť Američanů zaměstnávat se mezinárodními problémy a platit je. Podle této zásady je dnešní vojenská angažovanost USA ve světě v rozporu s klasickou konzervativní a libertariánskou tradicí americké pravicové politiky.
Portál 5/2003
Údaje o poměrech v Iráku: Mezinárodní report, 2/2003, s. 42–43; MR, 5/2003, s. 31.
Stanislav Vejvar
[1] D. Roháč: Co se stalo s americkou pravicí?, Laissez faire, č. 10/2003, s. 1–2.