Ve své knize Oslovit Zachea v homilii ke čtení z Evangelia sv. Jana o tom, jak Pán Ježíš vyhnal kupce z chrámu, Tomáš Halík píše:

„Přiznám se vám, že i já jsem si ve fantazii mnohokrát představoval tuto scénu, když jsem viděl davy turistů v chrámech nebo když na poutních místech vidím stánky s tím strašlivým katolickým kýčem, s příšernými nasládlými soškami, s pobožnými časopisy a brožurkami, které obsahují třaskavé koktejly z naivity, hloupé pověrčivosti a zapšklé bigotnosti. [...] Jsem přesvědčen, že nemáme žádné právo kázat proti pornografii, pokud takové pobožné nestydatosti strpíme ve stínu našich chrámů.“

Zdá se vám tento argument intuitivně nepřijatelný? Mně také. Ale při hlubším zamyšlení dává smysl, ne? Pornografie je kýč. Některé náboženské předměty jsou kýč. Dokud katolíci strpí svůj kýč, nemají právo horlit proti jinému kýči. Nejprve by si měli zamést před vlastním prahem. Logické, že?

Ne, nebojme se. Máme plné právo odmítnout pornografii se vší razancí a nad kýčovitým svatým obrázkem se pousmát. Proč? Podívejme se na to trošku blíže. Nejprve si vymezíme pojem kýč.

Co je kýč?

Tomáš Kulka (Umění a kýč) stanovuje tři nutné podmínky, aby mohlo být něco prohlášeno za kýč, které dohromady tvoří podmínku postačující.

Za prvé námětem kýče je něco, co je všeobecně považováno za krásné a co má silný emocionální náboj. Samotné kýčovité dílo parazituje na předmětu, který zobrazuje, nejde v něm ani tak o samotné dílo, jak je tomu v případě umění, ale o samotný zobrazovaný předmět, jehož je kýč náhražkou. Známe to všichni: malé děti, zvířátka a tak dále. Kýčem však nejsou tyto předměty samy o sobě, kýčem může být jen jejich zobrazení.

Za druhé námět je snadno identifikovatelný. Kýčovité dílo je provedeno tak, aby bylo co nejsnáze rozpoznatelné, co zobrazuje. K tomu používá těch nejkonvenčnějších metod. Nic neponechává na fantazii vnímajícího.

Za třetí kýč netransformuje asociace. Co to znamená? Jednoduše řečeno kýčovité dílo nepracuje s asociacemi tvůrčím způsobem, neužívá originálních metaforických a metonymických prostředků, nesnaží se o ozvláštnění skutečnosti, pracuje s prostředky banálními, které nemohou postavit zobrazovaný předmět do nového světla.

Když z tohoto hlediska srovnáme pornografii a kýčovité náboženské předměty, patrný rozdíl uvidíme již při první podmínce.

Pornografie parazituje na všeobecně přitažlivém tématu – na sexualitě. Sexualita má svá pravidla, a pokud ta nejsou dodržena, jedná se o hřích. Pornografie zobrazuje hříšné způsoby sexuality a zároveň sama je hříchem, protože zobrazovat sexualitu způsobem „pornografickým“ není mravně dovolené, neboť konzumace pornografických děl vede k hříchům proti čistotě. O její ošklivost nejde. Jde o její morální nepřijatelnost. Proto je třeba proti ní bojovat.

Proč je pornografie mravně nepřijatelná?

Zkusme se nyní blíže zamyslet, v čem spočívá mravní nepřijatelnost pornografie. Domníváme se, že spočívá ve skutečnosti, že atributem pornografie je perverzita, tedy nepřirozená sexualita.

Nejprve je třeba vymezit pojmy.

Pornografie je zobrazením sexuálního chování, za účelem sexuálního vzrušení. Narozdíl od erotiky nemůže mít estetickou hodnotu, protože neumožňuje estetickou distanci od svého předmětu, kterým je sexualita. Nemůže vyvolat nezaujatou libost, ale vždy vyvolává zájem zaujatý, konkrétně sexuálně. Jejím cílem není estetická kontemplace, ale sexuální vzrušení. Nefunguje jako umělecké dílo, ale jako náhražka skutečného sexuálního chování – často také ke skutečnému sexuálnímu chování vede.

Přirozenost činnosti znamená vlastnictví všech náležitostí sloužících k naplnění primárního cíle, který činnost sleduje. Lidskou sexualitu určují tyto cíle:

1. slouží k rozmnožování lidského rodu;

2. je naplněním vztahu dvou partnerů;

3. působí fyzickou i psychickou libost a snižuje napětí.

Tyto cíle jsou v hierarchickém vztahu – třetí předpokládá první a druhý, druhý první, první je cílem primárním.

Přirozenost pohlavního styku spočívá v tom, že je schopen naplnit cíl daný první podmínkou. Tedy první podmínka je nutná a postačující, aby pohlavní styk mohl být považován za přirozený. Není-li splněna první podmínka, hovoříme o nepřirozeném neboli perverzním sexuálním chování. Nepřirozený styk je takový, který technicky vylučuje rozmnožování.

První dvě podmínky jsou nutné, aby mohl být sexuální styk mohl být mravně přijatelný. Dohromady tvoří podmínku nutnou a postačující pro mravní přijatelnost sexuálního chování. Nejsou-li splněny podmínky první a druhá zároveň, je styk mravně nepřijatelný, i když může být po technické stránce přirozený.

Přidá-li se k prvním dvěma podmínkám třetí, je pohlavní styk psychicky i fyzicky uspokojující. Dohromady tyto podmínky tvoří nutnou a postačující podmínku pro psychické a fyzické uspokojení z pohlavního styku. Nejsou-li splněny s třetí podmínkou první dvě, stěží můžeme mluvit o psychickém uspokojení, i když dojde ke chvilkovému ukojení sexuální touhy.

To, že sledování pornografie může člověka stěží psychicky i fyzicky uspokojovat, je zřejmé, stejně jako to, že pornografie je mravně nepřijatelná, protože není naplněním vztahu dvou partnerů. Zaměřme se na to, zda v případě pornografie můžeme hovořit o přirozeném sexuálním chování.

Pornografie často zobrazuje nepřirozené, perverzní sexuální praktiky. Zde je její perverzita bez debat. Perverzita pornografie v tomto případě spočívá v tom, co zobrazuje.

Můžeme však pornografické zobrazení přirozeného pohlavního styku (tedy takového, který technicky může vést k rozmnožování lidského rodu), tedy styku muže a ženy, označit za přirozené? Odpověď zní: ne. Podstata této odpovědi spočívá v samotném faktu, že se v případě pornografie jedná o zobrazení. Zobrazení je vždy určeno divákovi, kterého nemůžeme vyloučit. V případě pornografie, která má za cíl sexuální vzrušení, je divák přímo vtahován do děje jako třetí osoba a právě jeho přítomnost způsobuje, že pornografický záznam participuje na sexuální perverzitě – konkrétně voyeurismu. Této skutečnosti by se zobrazení vyhnulo, kdyby bylo určeno pro studijní účely, to však v případě pornografie není splněno. Perverznost pornografického záznamu přirozeného pohlavního styku není způsobena tím, co zobrazuje, ale tím, že vůbec zobrazuje a tím vtahuje do intimní záležitosti dvou lidí třetí osobu.

Ergo: pornografie je vždy perverzní. V každém případě tím, že vůbec zobrazuje sexuální chování, za cílem sexuálního vzrušení diváka. Často také tím, že zobrazuje perverzní sexuální praktiky. Z toho, že je perverzní vyplývá i to, že je mravně nepřijatelná a nemůže vést k psychickému a fyzickému uspokojení.

Náboženský kýč

Nyní se vraťme k náboženskému kýči. Kýčovitý náboženský předmět parazituje na náboženském citu jedince. Těží z toho, že zobrazuje to, co je někomu svaté. Pro něj je pak důležitější to, co je zobrazováno než to, co je zobrazeno. Zobrazovaný předmět je dobrý, jen provedení je špatné. Jde hlavně o to, aby se k oslavě Boha a svatých, používalo adekvátních prostředků. Morálně závadný však kýčovitý náboženský předmět není, proto nesnese srovnání s pornografií.

Závěr

Nejsem taková autorita jako P. Halík, přesto si jeho názor na závěr dovolím poopravit. Máme plné právo bojovat proti pornografii, ba co víc – je to naše povinnost, a to i v případě, že z určité slabosti strpíme ve svých chrámech „katolický kýč.“ Neříkám, že bychom ho měli trpět. Naopak měli bychom usilovat o oslavu Boha prostřednictvím autentického umění a kýče se co nejvíce varovat. Ano, snažme se o to a kýč netrpme. To se nám podaří nejlépe tak, že se budeme v oblasti umění co nejvíce vzdělávat. Proti pornografii však bojujme i přesto, že v určitém typu kýče třeba máme zálibu bez ohledu na to, co říká P. Halík, protože tady se jedná především o otázku mravní, méně pak o otázku estetickou.

Jiří J. Stodola