Použití kondomu při sexu je jako pití whisky či ušlechtilého vína z plastikového kelímku
Sex v naši liberální společnosti může mít každý s kterýmkoli mužem, ženou, živočichem, rostlinou, houbou, nerostem či jiným předmětem, nebo i chimérou. Zákonná prohibice se týká jen sexu s dítětem a mrtvolou. Když ale něco zákonně smíme dělat, to ještě neznamená, že to i máme dělat; že je to mravně obdivuhodné. Kritici katolické sexuální morálky ji nechápou. Mohli by ji pochopit, kdyby nahlédli, že křesťanská pozice představuje nejradikálnější humanismus, ideál maximální lidské výtečnosti.
Papež a církev nikomu nic nevnucují. Jen nabízejí a oslovují. Chce-li někdo něco nějak s někým dělat, papež a církev nemají žádnou možnost jim v tom zabránit. Ale mohou říci: jste teď spokojeni se svým životem? Pokud ne, chcete usilovat o své plné lidství? Pak poslouchejte, co vám k tomu máme říci:
Člověk je dobro, nikdy nepoužívejte člověka jen jako prostředku k vlastnímu požitku, chovejte se k němu jako k cíli, hodnotě o sobě. Z toho plynou dvě zásady: za prvé, sex je mravně dokonalý jen v manželství, tj. v kontextu maximální ochoty přijmout na sebe stálý, celoživotní závazek starostlivosti o milovanou osobu. Sex mimo manželství vždy s sebou nese riziko, že druhou osobu nenahlížím jako cíl o sobě, nýbrž jen jako prostředek ke svému potěšení. Maximální humanismus vyžaduje maximální lásku k milované osobě, tedy ochotu přispívat k jejímu dobru po celý život. Ona, ta osoba, je cílem o sobě, nikoli sex s ní. Ten je jen prostředkem.
A za druhé, je-li člověk hodnotou o sobě, pak použití umělé antikoncepce je mravně neobdivuhodné, neboť implikuje, že člověk – nový člověk – je malér, jemuž je nejlepší se vyhnout. Sugeruje, že člověk je negativum; to však není humánní pozice.
Církev nemůže slevit z ideálu. Je realistická, ví, že mnozí lidé v dějinách, snad většina, nebudou podle ideálu žít. Ale jen kvůli tomu není ochotna říci, že ideál není ideálem. Přitom fakt, že lidé nejsou dokonalí, není pro církev nijak nový. Vlastně kvůli tomu církev existuje: aby nám s naší nedokonalostí a hříšností pomáhala.
Člověk se nenakazí pohlavní chorobou kvůli tomu, že katolickou sexuální morálku dodržuje. Nakazí se kvůli tomu, že ji v nějakém ohledu nedodržuje. Kondom snižuje integritu a důstojnost sexuálního aktu (použití kondomu při sexu je jako pití whisky či ušlechtilého vína z plastikového kelímku), navíc však může vyvolat falešný pocit bezpečí. Snižuje sice riziko přenosu nemocí, neodstraňuje je však totálně. Podpoření kondomu jako ochrany před nákazou by vedlo ke zvýšení rizikového jednání a tedy i k novým nákazám. Za ty by pak byla odpovědná i církev.
Obvinit církev ze šíření pohlavních nemocí - kvůli jejímu odmítání kondomů - může jen nadutý nabob negativismu. Za šíření AIDS v subsaharské Africe nemůže církev, nýbrž nedodržování její sexuální morálky a místní pověry (např. že sex s pannou má léčivé účinky). Pokud bych věděl, že mám sexuálně přenosnou nemoc, moje ohleduplnost vůči lidem si ode mě nežádá, abych při sexu s nimi používal kondom, nýbrž si ode mě žádá, abych od sexu s nimi abstinoval. Když oslepnu, moje ohleduplnost vůči lidem si ode mě žádá nikoli, abych řídil auto jen s rozsvícenými světly a jel na bezolovnatý benzin, nýbrž abych od řízení auta nadobro abstinoval. Prostředí zamořené sexuálně přenosnými nemocemi si nevyžaduje patetický kondom, nýbrž abstinenci od rizikového sexuálního jednání.
MF Dnes 20. června 2005