Jak vyřešit problém s fotovoltaikou aneb Nečasova vláda překračuje i plány EU
Zákony v České republice zvýhodňují některé způsoby výroby elektřiny s cílem naplnit směrnice EU, podle kterých by Česká republika měla v roce 2020 pokrývat 13 % spotřeby elektřiny výrobou z tzv. obnovitelných zdrojů. Mezi nejvíce zvýhodňované patří větrné a solární elektrárny. Distributoři elektřiny mají povinnost vykupovat elektřinu od provozovatelů větrných a solárních elektráren za několikanásobné ceny oproti tržním cenám a rozdíl účtují spotřebitelům na fakturách za elektřinu v podobě tzv. „poplatku na obnovitelné zdroje“. Bez státního zvýhodnění přeneseného na spotřebitele nejsou větrné a solární elektrárny konkurenceschopné.
Poplatek na obnovitelné zdroje je ve skutečnosti daní, protože spotřebitel nemá možnost nakoupit „neobnovitelnou“ elektřinu bez tohoto poplatku. Tato daň vzroste příští rok několikanásobně na 597,55 Kč za MWh, celkem na 41 miliard korun, a dopadne plně na spotřebitele, kterým se výrazně zvýší faktury za elektřinu.
V tomto textu nejprve vyčíslím rozsah problému. V další části upozorním na to, že problém, o kterém se s rostoucími náklady začíná stále více mluvit, nespadl z nebe, má konkrétní viníky a existovali ekonomové i politici, kteří na problém upozorňovali od samého počátku. Na závěr navrhnu řešení.
1. Rozsah problému
V roce 2009 se podle zprávy Energetického regulačního úřadu v České republice vyrobilo z tzv. obnovitelných zdrojů 4,7 milionu MWh, což představovalo 6,8 % z celkové hrubé spotřeby elektřiny ve výši 68,6 milionu MWh. Velkou část z toho tvoří dlouhodobě nedotované a konkurenceschopné velké vodní elektrárny na Vltavě a Labi. Dotované větrné a solární elektrárny se na celkové výrobě podílely jen 0,377 milionu MWh, tvořily tedy jen 0,5 % hrubé spotřeby, přesto zatěžují cenu elektřiny pro spotřebitele nejvíce.
Letos poplatek na obnovitelné zdroje stanovený Energetickým regulačním úřadem činí 166,34 Kč za MWh a zdaleka nepostačuje krýt náklady na rostoucí produkci elektřiny z fotovoltaických zdrojů. Distributoři elektřiny, kteří povinně vykupují každou kilowatthodinu ze solárních panelů, očekávají od státu kompenzaci ve výši kolem 10 miliard korun a celkový letošní účet za fotovoltaiku činí kolem 20 miliard korun.
Pro rok 2011 Energetický regulační úřad ke krytí nákladů zvýhodňování větrných a solárních elektráren zatíží spotřebitele poplatkem ve výši 597,55 Kč za MWh, což představuje při spotřebě 68,6 milionu MWh celkově 41 miliard korun. Tato závratná částka má tendenci dále růst.
I kdyby se dnes žádné další elektrárny nepřipojovaly, čeká nás po dobu patnácti let náklad ve výši 41 miliard korun ročně, což celkově během následujících 15 let představuje 615 miliard korun v cenách roku 2010.
Je skandální, že vláda o problému sice debatuje, ale zákon platí dál a Energetický regulační úřad tedy uděluje povolení dalším a dalším solárním elektrárnám a další výrobci získávají od státu patnáctiletou garanci výkupních cen.
Je potřeba jasně říct, že daň na tzv. obnovitelné zdroje je nadále neúnosná a vláda by měla okamžitě změnit zákony tak, aby zabránila jejímu tvrdému dopadu na spotřebitele.
2. Problém nespadl z nebe
V březnu 2005 schválili zákonodárci Zákon o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů , který současný režim podpory odstartoval. V Poslanecké sněmovně pro zákon hlasovali např. Miroslav Kalousek, Vlasta Parkanová, Pavel Němec, Pavel Severa, Cyril Svoboda, Vojtěch Filip, Michal Hašek, Stanislav Křeček. V Senátu pro zákon hlasovali např. Bedřich Moldán, Tomáš Julínek, Petr Pithart, Karel Schwarzenberg.
Politici se nemohou vymlouvat, že o problému, který způsobili, netušili. Např. na setkání institutu Fontes Rerum, který vede sociálně demokratický stínový ministr Jan Mládek, jsem v roce 2007 uzavřel veřejnou sázku s tehdejším náměstkem ministerstva životního prostředí Martinem Klozem. V sázce tvrdím, že náklady se v roce 2010 přiblíží 24 miliardám, zatímco pan náměstek tvrdil, že náklady dosáhnou jen 4 miliard korun.
V roce 2009 Strana svobodných občanů spustila internetovou petici ttp://www.stopzdrazovani.cz/ ve které požadovala ukončení státního zvýhodňování větrných a solárních elektráren.
Veškeré naše upozorňování bylo marné. aopak, vláda Mirka Topolánka dokonce souhlasila v EU se zpřísněním stávajících podmínek, a směrnici EU 77/2001 doplněnou pro Českou republiku Smlouvou o přistoupení k EU), která České republice stanovila cíl podílu výroby elektřiny z tzv. obnovitelných zdrojů na celkové spotřebě na 8 % pro rok 2010, nahradila směrnicí EU 28/2009, která České republice stanovila cíl podílu výroby elektřiny z tzv. obnovitelných zdrojů na celkové spotřebě na 13 % pro rok 2020. Tuto směrnici za ČR podepsal Petr Nečas.
Jako by to nestačilo, vláda premiéra Petra Nečase schválila 11. srpna 2010 na návrh ministra průmyslu Martina Kocourka „Akční plán České republiky pro energii z obnovitelných zdrojů“, podle kterého chce docílit v roce 2020 podílu dokonce 13,5 % a překročit o půl procentního bodu plán stanovený České republice Evropskou unií!! To nelze nazvat jinak, než „eurohujerství“.
3. Návrh řešení
Řešení současného problému můžeme rozdělit na dvě části. Prvním úkolem je změna zákonů tak, aby nevznikaly žádné nové závazky. Za druhé je nutné eliminovat náklady, které plynou ze solárních a větrných elektráren, které jsou již postavené.
3.1 Zastavení dosavadního systému podpory
Aby se daň na tzv. obnovitelné zdroje dále nezvyšovala, musí Česká republika okamžitě zastavit dotování jakýchkoliv nových větrných a solárních elektráren a přestat se ohlížet na směrnice EU, které stanoví České republice nereálné cíle podílu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů. Žádné nové elektrárny již nesmí dostat výhodu státem stanovených povinných výkupních cen.
Je proto potřeba zrušit celý zákon 180/2005 Sb. O podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů a je potřeba rezignovat na ambici v roce 2020 vyrábět 13 %, resp. 13,5 % elektřiny z obnovitelných zdrojů.
Pro toto zrušení existuje opora ve Smlouvě o přistoupení České republiky k Evropské unii, v níž si Česká republika vyjednala výhradu a prosadila doplnění následujícího textu do Směrnice EU 77/2001:„Při přihlížení k orientačním referenčním hodnotám stanoveným v této příloze Česká republika poznamenává, že možnost dosažení uvedeného orientačního cíle vysoce závisí na klimatických faktorech, jež významně ovlivňuji úroveň využití vodní, sluneční a větrné energie. Národní program hospodárného nakládání s energií a využívání jejich obnovitelných a druhotných zdrojů byl schválen vládou v říjnu roku 2001 a uvádí jako cíl podíl elektřiny z obnovitelných zdrojů 3,0 % hrubé spotřeby elektřiny (vyjma velké vodní elektrárny s výkonem nad 10 MW) a 5,1 % (včetně velkých vodních elektráren s výkonem nad 10 MW) do roku 2005. V případě nedostatku přírodních zdrojů je dodatečné významné rozšiřování výstupu u velkých i malých vodních elektráren vyloučeno.“
Jinými slovy, Česká republika si byla vědoma nereálnosti stanovených cílů a podmínila plnění cílů dostupností přírodních zdrojů (vody, slunce). Bohužel, vláda Mirka Topolánka neodpustitelně souhlasila se zrušením této směrnice a jejím nahrazením Směrnicí EU 28/2009 , aniž by do směrnice nové přenesla text dojednaný ve Smlouvě o přistoupení. Tímto krokem vláda Mirka Topolánka ohrozila uplatnitelnost této výjimky pro Českou republiku.
Je však podstatné, že cíl nové směrnice je stanoven nikoliv na rok 2010, ale na rok 2020. Do té doby může EU přijít k rozumu a směrnici zrušit, nebo se může rozpadnout, nebo Česká republika již nemusí být členem Evropské unie. Lze proto konstatovat, že existuje právní opora pro to, aby Česká republika neusilovala o nereálné cíle stanovené touto směrnicí.
Kromě toho směrnice obsahuje v článku 5, odst. 2 ustanovení následujícího znění: „Pokud se členský stát domnívá, že je pro něj v důsledku vyšší moci nemožné dosáhnout požadovaného podílu energie z obnovitelných zdrojů na hrubé konečné spotřebě energie v roce 2020 stanoveného ve třetím sloupci tabulky v příloze I, informuje o tom co nejdříve Komisi. Komise přijme rozhodnutí o tom, zda jde o projev vyšší moci, a v kladném případě rozhodne o úpravě hrubé konečné spotřeby energie z obnovitelných zdrojů tohoto členského státu na rok 2020.“
Vláda České republiky by proto měla Evropské komisi oznámit, že s ohledem na to, že nemáme vzhledem ke klimatickým podmínkám zde ve střední Evropě dostatek vodní a sluneční energie pro plnění stanovených cílů, nebudeme cíle stanovené v této směrnici plnit. Tím vznikne právní opora pro nepokračování v dosahování cílů stanovených touto směrnicí.
Současně by měla vláda na úrovni Rady usilovat o zrušení směrnice 28/2009 tak, aby v roce 2020 neplatil pro Českou republiku závazek výroby 13 % elektřiny z obnovitelných zdrojů bez ohledu na stanovisko Evropské komise. Pokud jednání nebude úspěšné, měla by Česká republika nejpozději v roce 2018 v souladu s Lisabonskou smlouvou rozhodnout o vystoupení České republiky z Evropské unie tak, aby naše členství bylo ukončeno nejpozději k roku 2020.
3.2 Návrh řešení dosud připojených elektráren
Případným zastavením dalšího povolování fotovoltaických elektráren s garancí výkupních cen se bohužel nezruší závazky garantovaných cen, které na sebe stát dosud vzal. Cílem zastavení další výstavby elektráren s garantovanou výkupní cenou je pouze zabránit, aby náklad nerostl nad očekávaných 41 miliard korun ročně po dobu 15 let.
Vzhledem k tomu, že investoři do větrných a fotovoltaických elektráren získali od státu garanci pevných výkupních cen (valorizovaných ročně o inflaci) po dobu 15 let, nelze tyto závazky jednostranně porušit. Porušení tohoto závazku by pravděpodobně vedlo k mezinárodním žalobám na Českou republiku.
Přesto je neúnosné, aby daň na tzv. obnovitelné zdroje platili všichni spotřebitelé. Proto by bez ohledu na závazek státu vůči investorům do fotovoltaických elektráren měla být daň na obnovitelné zdroje elektřiny – účtovaná na faktuře za elektřinu všem spotřebitelům – zrušena a investoři by svoji cenu měli dostat jinou cestou. V dalším textu navrhnu způsob, jak toho docílit.
Dostát závazkům státu vůči provozovatelům větrných a fotovoltaických elektráren navrhuji třemi cestami:
a) Zavedením možnosti dobrovolného nákupu této elektřiny a přenesením platby na dobrovolné spotřebitele elektřiny z tzv. obnovitelných zdrojů
b) Zpoplatněním tranzitu německé elektřiny z větrných elektráren přes naše území
c) Zrušením výjimky z daně z elektřiny pro větrné a fotovoltaické elektrárny
a) Dobrovolný nákup
Distribuční společnosti (ČEZ, PRE a e.On), kterým zákon nařizuje povinný výkup, by měly tuto „ekologickou“ elektřinu nabízet zákazníkům na dobrovolné bázi.
Zákazník, který by si přál nakupovat od distributorů elektřinu vyrobenou z tzv. obnovitelných zdrojů za výkupní ceny garantující investorům návratnost investic, by si nákup této elektřiny objednal u distribučních společností. Vysokou cenu za tzv. obnovitelné zdroje by tak dobrovolně platili ti, kteří mají o takovou elektřinu zájem, a neplatili by ji formou daně všichni odběratelé elektřiny.
Lze předpokládat, že takovou elektřinu by si rádi objednali: pan Bursík, který ji trvale obhajuje, pan Urban, který zákon předložil Poslanecké sněmovně, a pánové Schwarzenberg a Moldán, kteří pro zákon hlasovali, stejně jako pan Topolánek a pan Nečas, kteří „vyjednali“ navýšení kvóty na tzv. obnovitelné zdroje elektřiny v EU na 13 %. Dále pan Kocourek, který iniciativně prosadil ve vládě navýšení cíle na 13,5 %. Dále lze předpokládat, že by si takovou elektřinu nakoupilo rádo mnoho Rakušanů, kteří ji budou považovat za ekologickou.
V případě, že by distribuční společnosti přesto neudaly veškerou solární a větrnou elektřinu, kterou je stát nutí odebírat, měl by jim dodatečný náklad kompenzovat stát. Na tuto kompenzaci získá peníze následujícími dvěma způsoby:
b) Zpoplatnění tranzitu německé větrné elektřiny
Stát by měl získat dodatečný finanční příjem na částečné pokrytí těchto nákladů zpoplatněním tranzitu elektřiny přes české území z Německa do Rakouska. Česká přenosová síť bývá nárazově nadměrně zatěžována náporem německé elektřiny z větrných elektráren exportované do Rakouska a Česká republika by tento tranzit měla zpoplatnit tak, aby maximalizovala výnos. Dosud si Česká republika nechává tento tranzit líbit a neúčtuje si za něj řádnou cenu.
Koneckonců státní společnost ČEPS, má dodatečné náklady se zvyšováním odolnosti elektrické přenosové sítě tak, aby tyto nárazové přívaly německé větrné elektřiny ustála.
c) Odstranění daňové výjimky pro větrné a solární elektřiny
Směrnice EU 96/2003 zavedla pro členské státy povinnost zavést spotřební daň z elektřiny. Tuto daň je potřeba zrušit. Dokud však bude Česká republika členem EU nebo dokud EU tuto směrnici nezruší, bude muset Česká republika tuto daň na své poplatníky uvalovat.
Evropská směrnice umožňuje členským státům vyloučit ze zdanění elektřinu „pocházející ze sluneční energie, větrné energie, energie vln a přílivu nebo geotermální energie“. Topolánkova vláda zavedla daň z elektřiny Zákonem č. 261/2007 (čl. LXXIV), přičemž tuto možnost výjimky využila a neuplatňuje daň na solární, větrné a geotermální elektrárny (jen na energii z vln a přílivu výjimku nedala – kdyby ji udělila, nedivil bych se, kdyby se u nás masově vyráběla elektřina z vln a přílivu). Daňovým osvobozením vzniká další nerovnost ve prospěch větrných a solárních elektráren. Tuto nerovnost je potřeba odstranit a to tak, aby daň se nezvýšilo daňové zatížení konečných spotřebitelů.
Navrhuji proto, aby se dosáhlo rovnosti mezi jednotlivými zdroji elektřiny, zrušit výjimky ze zdanění elektřiny a současně změnit osobu plátce ze spotřebitele, resp. distributora elektřiny na výrobce elektřiny. Výrobci solární elektřiny tak budou, pokud jde o zdanění, mít rovné podmínky s ostatními výrobci elektřiny a stát od výrobců fotovoltaické a větrné elektřiny získá část peněz na úhradu nákladů na její výrobu.
4. Závěr
Politici všech hlavních stran svoji euroservilitou a falešným environmentalismem způsobili mnoho škod. Jedna z největších těchto škod spočívá v Zákoně o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů. Některé škody jsou nevratné a gigantické náklady na výrobu elektřiny z již postavených větrných a fotovoltaických elektráren budeme muset platit po mnoho let.
Dalším škodám by bylo možné předejít zrušením zákona a rezignací na ambici pokrývat v roce 2020 13 % spotřeby elektřiny výrobou elektřiny z tzv. obnovitelných zdrojů.
I to ale bude nejspíš pro tuto vládu nepřijatelné. Všichni totiž mají máslo na hlavě a navíc se neodváží zrušením zákona riskovat spor s Evropskou unií. Pan Nečas tak raději souhlasí s dalším navyšováním kvót, aniž by domýšlel, jak je naplníme. Spotřebitelé by si proto měli připravit v peněženkách 41 miliard korun na příští rok a více každý další rok.
Změnu prosadíme jen navzdory současné vládě - kdo chce změnu, toho zvu k podpisu petice za zrušení zákona na http://www.stopzdrazovani.cz/ .
Petr Mach, ekonom, je předsedou Strany svobodných občanů
Vyšlo na blog.ihned.cz