Roman Joch: Peklo v masce politické korektnosti aneb nadvláda neomarxismu šedesátých let
Shoda na pojetí lidských práv a jejich prosazování skrze "politickou korektnost" končí. V Německu musel odstoupit po výrocích na adresu imigrantů centrální bankéř Thillo Sarrazin, třebaže měl podporu veřejnosti. V Česku demonstrují aktivisté proti poradci premiéra Romanu Jochovi, který princip politické korektnosti zpochybňuje. HN přispívají do debaty na toto téma sérií komentářů. Začínáme textem Romana Jocha.
Začalo to v 60. letech - v jedné z nejdestruktivnějších dekád v dějinách lidstva. Tehdy Nová levice nahradila levici starou. A esencí Nové levice byla krutá obžaloba západní civilizace coby obzvláště nespravedlivé, vykořisťující, rasistické, kolonialistické, imperialistické, moralizující a pokrytecké.
Étosem Nové levice bylo zbavit západní společnosti morálních a tradičních norem. A to se jí (částečně) povedlo. Když však lidé začali jednat tak, jak Nová levice chtěla - tedy "osvobozeně" od norem - přestalo se jí to líbit. A proto přišla s dalším "dárkem" - kodexy svazujícími lidské jednání, mluvení, myšlení, známými jako "politická korektnost".
Aby bylo jasno: v každé společnosti někde kontrola nad člověkem, jeho vášněmi a choutkami, musí být. Buď uvnitř, nebo vně. Čím více je jí uvnitř člověka - v důsledku internalizovaných norem - tím méně jí může být vně, v podobě pravomocí státu. A čím je jich méně uvnitř - v podobě sebeovládání - tím více je jich (dříve nebo později) vně, v extrémním případě v podobě policejního státu. Toto levice nikdy nechápala: mezi morálkou a svobodou (chápanou jako omezení státní moci) je přímá úměra: je-li více té první, pak stát může být malý, čímž je nakonec více i té druhé.
Takže náš, pravicový, model je tento: jsou určité věci, je jich relativně málo, které jsou ze zákona zakázané a trestné (vraždy, krádeže, násilnost atd.). Pak je spousta věcí, které zakázány nejsou, tudíž jsou legální, ale zároveň ve společnosti panuje silné přesvědčení, že "to slušný člověk nedělá". A pak jsou věci, těch je nejvíc, které jsou povoleny a žádné morální stigma na nich nelpí.
Nové levici se ale v 60. letech nelíbila ta kategorie druhá. Proto z ní sňala mravní stigma. Ale zanedlouho se jí nelíbilo, jak lidé jednají "osvobozeně" (od morálky) - a proto začala požadovat rozšíření té sféry první, sféry státních zákazů a příkazů. Následek? Společnost se stala nejen méně mravní, ale i méně svobodnou.
Můžeme to ukázat na spoustě příkladů, ale postačí jeden, nejintimněji spojen s dekádou 60. let: sexuální revoluce. Pryč s moralistními normami, v polovině 70. let se to již víceméně povedlo, muži začali se ženami jednat "svobodně" - a ženám (feministkám) se to vůbec nelíbilo! Tak přišly ony kodexy vymezující tzv. sexuální harašení a de facto omezující spontánní lidské vztahy. Chcete-li jít dnes na rande, vezměte si s sebou raději právníka. To je "politická korektnost": ať už jde o téma jakékoli - sex, rasu, pohlaví, islám, imigranty, menšiny atd. -, svazuje svobodu diskuse, ničí svobodu myšlení a v posledku ohrožuje svobodu společnosti, neboť dusí společenskou konverzaci o tom, co je legitimní a prozíravá politika pro danou společnost v dané době a na daném místě.
Inu, za ono "osvobození" v 60. letech 20. století jsme zaplatili strašnou cenu. Z naší svobody. Ale jak říkal Abraham Lincoln: "Vždy můžete zblbnout někoho, někdy můžete zblbnout všechny, ale naštěstí nelze, aby vždy byli zblbnutí všichni." Politruci politické korektnosti to přehnali, a tudíž její moc nad Západem, nad námi a nad naším myšlením končí. Naštěstí a konečně.
Roman Joch
Autor, ředitel Občanského institutu, je poradcem premiéra v oblasti lidských práv
HN 14. 9. 2010