John Henry Newman: Celý život jsem odporoval duchu liberalismu v náboženství
(Promluva, kterou John Henry Newman pronesl 12. května 1879 těsně po svém jmenování kardinálem, jak bylo v té době zvykem pro nově jmenované kardinály. V londýnských Times vyšla tato promluva den poté a 14. května 1879 byla publikována italsky v Osservatore Romano.)
Děkuji za vysokou poctu, kterou se Svatý otec rozhodl udělit mojí nepatrné osobě (proneseno Newmanem italsky). Dovolím si však nyní nepokračovat ve své promluvě v tomto muzikálním jazyce, ale přejdu ke své mateřštině, protože tak budu moci lépe vyjádřit to, co v souvislosti s oznámením o svém jmenování cítím.
Chtěl bych především vyjádřit údiv a hlubokou vděčnost, kterou jsem zakusil a dosud zakouším nad velkodušností a láskou Svatého otce za to, že mne vybral k tak nezměrné poctě. Bylo to pro mne velké překvapení. Nikdy mi nepřišlo na mysl, že bych toho mohl být hoden, a zdálo se mi, že je to v rozporu s mými životním osudy. Musel jsem projít mnoha zkouškami. Přiblížil jsem se však nyní ke konci všeho a pociťuji pokoj. A možná, že jsem žil tak dlouho jen proto, abych se dočkal tohoto dne?
Stěží pomyslet, jak bych vůbec mohl čelit takovému dojetí, kdyby Svatý otec nevykonal další gesto své velkodušnosti vůči mně a neukázal mi další aspekt své jemné a dobrotivé povahy. Tušil moje znepokojení a proto mi vysvětlil důvody, pro něž mne pozvedl k takové poctě. Vedle slov povzbuzení mi sdělil, že jeho rozhodnutí bylo uznáním mojí horlivosti a služby, kterou jsem tolik let plnil v katolické církvi, a kromě toho je přesvědčen, že angličtí katolíci a dokonce i protestantská Anglie budou potěšeni tím, že jsem obdržel projev jeho přízně. Po tak laskavých slovech Jeho Svatosti by ode mne bylo vskutku necitlivé a nevděčné, kdybych ještě váhal.
Toto mi chtěl sdělit a co jsem si tedy mohl přát více? Ve svém dlouhém životě jsem se dopustil mnoha chyb. Nemám nic z oné vznešené dokonalosti, jež se nachází ve spisech světců, tzn. absolutní absenci omylů. Myslím si však, že o všem, co jsem napsal mohu říci, že obsahuje můj čistý úmysl, absenci osobních ambicí, smysl pro poslušnost, ochotu nechat se opravit, bázeň z toho, že pochybím, touhu sloužit svaté církvi a - pouze božským milosrdenstvím - také určitý úspěch. S potěšením mohu dodat, že jsem od počátku odporoval jednomu velkému neštěstí. Třicet, čtyřicet, padesát let jsem se snažil odporovat všemi svými silami duchu liberalismu v náboženství. Nikdy neměla svatá církev více zapotřebí, aby tomu někdo odporoval, než je tomu dnes, kdy se bohužel toto pochybení šíří jako smrtelná léčka po celé zemi. Při této pro mne tak významné okolnosti je namístě, abych pohlédl na celý svět, na církev svatou a její budoucnost, a snad nebude pokládáno za nevhodné, když zopakuji odsudek, který jsem již tolikrát vyslovil.
Liberalismus na náboženském poli je nauka, podle níž v náboženství není žádná pozitivní pravda a jedno krédo je stejné jako druhé. To je přesvědčení, kterému se každým dnem dostává více síly a kreditu. Je to popření náboženství jakožto pravdy. Učí se, že všechna náboženství musejí být tolerována, protože všechna jsou jen otázkou názoru. Zjevené náboženství prý není pravdou, nýbrž cítěním a osobní preferencí, nikoli objektivním a zázračným faktem. A každý jedinec má právo připisovat mu cokoliv, co nejvíce oslovuje jeho fantazii. Zbožnost se prý nezakládá na víře. Je možné navštěvovat protestantské nebo katolické kostely, účastnit se bohoslužeb v obou a nepatřit nikam. Lze se bratřit a mít společné myšlenky a cítění a vůbec si přitom neklást problém společného učení a necítit ani jeho potřebu. A poněvadž je náboženství tak osobní záležitostí a soukromou věcí, je třeba jej absolutně vyloučit ze vztahů mezi lidmi. Kdyby někdo měnil náboženství každý den, co je tobě do toho? Zkoumat náboženství někoho druhého není méně indiskrétní než pátrat po jeho ekonomickém zázemí nebo po jeho rodinném životě. Náboženství naprosto nemá být pojivem společnosti.
Občanská moc byla až doposud křesťanská. I v zemích odloučených od církve, jako je moje vlast, za mého mládí ještě platilo: „Křesťanství je zákonem státu“. Občanská struktura společnosti vytvořená křesťanstvím, dnes zavrhuje křesťanství. Citované rčení a další podobná už zmizela anebo se vytrácejí, a na konci století, nezasáhne-li Bůh, zmizí úplně. Doposud se mělo za to, že náboženství svými nadpřirozenými sankcemi dokáže zabezpečit našemu obyvatelstvu zákon a řád. Nyní se filosofové a politici snaží vyřešit tento problém bez pomoci křesťanství. Namísto autority a učení církve podporují naprosto sekularizované školství, určené k tomu, aby každému jedinci dalo pochopit, že být řádným a pracovitým člověkem přináší osobní výhody. Jsou předkládány velké principy, které mají nahradit náboženství a kterých by se takto vychované masy měly držet, tedy etické pravdy v nejširším smyslu: spravedlnost, dobrota, čestnost, atd.; zkrátka získaná zkušenost i ony přirozené zákony, které spontánně existují a působí ve společnosti a v záležitostech sociálních i psychologických, např. ve vládě, v obchodě, ve finančnictví, ve zdravotnictví a ve vztazích mezi státy. Pokud jde o náboženství, jde prý o privátní luxus, který si někdo může dovolit, pokud chce, ale za který samozřejmě musí platit a který druhým nelze vnucovat ani obtěžovat druhé tím, že ho sám praktikuje. Všeobecné charakteristiky této velké apostaze jsou všude stejné, ale v podrobnostech se liší stát od státu. Budu mluvit nyní o své zemi, kterou znám nejlépe. Obávám se, že zde bude mít velký úspěch, třebaže si lze stěží představit, jak skončí. Na první pohled by bylo možné se domnívat, že Angličané jsou svým smyšlením mnohem více náboženští než je tomu na evropské pevnině, jež, jak se zdá, staví na ateismu. Naším neštěstím však je, že i přesto stejně jako jinde povede k ateismu, třebaže se z ateismu nutně nerodí. Je třeba připomenout, že náboženské sekty, které se objevily v Anglii před třemi stoletími a jsou dnes velmi silné, se zavile stavějí proti jednotě církve a státu a přály by si odkřesťanštění monarchie a celého jejího aparátu, přičemž argumentují tím, že by tato katastrofa učinila křesťanství čistším a silnějším. Princip liberalismu je nám tak vnucován samotnými okolnostmi. Uvažme důsledky působení všech těchto sekt. Se vší pravděpodobností představují náboženství, ke kterému se hlásí polovina obyvatelstva, a nezapomínejme, že naší vládou je demokracie. Je to jakoby mezi dvanácti lidmi, kteří byli náhodně vybráni na ulici a mají zajisté i svůj podíl na moci, jich sedm patřilo k různým náboženstvím. Jak ovšem mohou dosáhnout jednomyslné působnosti na místní i národní úrovni, když každý usiluje o uznání vlastní náboženské denominace? Každé rozhodnutí by bylo blokováno, pokud by argument náboženství nebyl úplně vyloučen. Nic jiného tedy nelze dělat. A za třetí nezapomínejme, že v liberálním myšlení je mnoho dobrého a pravdivého; stačí citovat například principy spravedlnosti, cti, střídmosti, sebekontroly, dobročinnosti, které, jak jsem již zmínil, patří mezi nejvíce proklamované principy a tvoří přirozené zákony společnosti. Jedině tehdy, až si povšimneme, že tento krásný seznam principů je pojímán tak, aby naprosto odstranil náboženství, jsme nuceni liberalismus odmítnout. Vskutku, nikdy neexistoval tak dovedně připravený plán Nepřítele, který by měl tak velké šance uspět. A skutečně dosahuje svých cílů v široké míře, přitahuje do svého dosahu mnohé schopné, seriózní a poctivé lidi, vážené starce obdařené dlouhou zkušeností i mládež s jejími krásnými nadějemi.
Tak se mají věci v Anglii, a bylo by dobré, aby si to všichni uvědomili. Netřeba se však vůbec domnívat, že jsem tím zastrašen. Zajisté se mi to nelíbí, protože se domnívám, že to může působit škodu mnohým duším, ale v žádném případě nemám strach, že by to mohlo zabránit vítězství Božího Slova, svaté církve, našeho Všemohoucího Krále, Lva z kmene Judy, Věrného a Pravdivého, a Jeho náměstka na zemi. Mnohokrát bylo křesťanství v situaci, kdy se zdálo, že mu hrozí smrtelné nebezpečí. Proč bychom se tedy měli děsit nové zkoušky. Toto je absolutně jisté. Avšak to, co je v těchto velkých výzvách jedině nejisté a představuje jediné velké překvapení pro všechny, je způsob, jakým jednou Prozřetelnost ochrání a zachrání svoje vyvolené. Někdy se nepřítel promění na přítele, někdy je vysvlečen ze svojí jedovatosti a agresivity, někdy se sám rozpadne na kusy, někdy se rozvine natolik, nakolik to prospěje nám, a pak zmizí. Církev normálně nemusí dělat nic jiného než pokračovat v tom, co má dělat: v důvěře a v pokoji být klidná a očekávat Boží spásu. „Pokorní budou vlastnit zemi, budou se těšit z hlubokého klidu“ (Žl 37,11).
Z Osservatore Romano, 9. dubna 2010
přeložil Milan Glaser