Klaus: Myšlenka jednotné evropské měny je nebezpečným projektem
Evropa, pomalu končící krize a potřeba nově zformulovat argumenty pro kapitalismus
Chtěl bych zahájit poděkováním za možnost oslovit toto významné publikum. I když jsem měl za dvě desetiletí po pádu komunismu příležitost navštívit mnoho amerických univerzit, na Vaší, jedné z nejslavnějších, navíc proslulé svou kvalitou a svým důrazem na vědeckou práci, jsem dnes poprvé. A vážím si toho.
V mých raných akademických letech, v druhé polovině šedesátých let 20. století, jsem byl vědeckým pracovníkem Ekonomického ústavu Československé akademie věd v Praze. Již tehdy jsem se setkával s názvem Vaší univerzity díky článkům a knihám světoznámého ekonoma maďarského původu Bély Balassy. Jeho jméno bývá v ekonomických učebnicích nejčastěji zmiňováno ve spojitosti s tzv. Balassa-Samuelsonovým efektem, který se týká vztahu mezi paritou kupní síly a rozdíly v produktivitě mezi jednotlivými zeměmi, ale profesor Balassa napsal také jednu z prvních teoretických knih o nejdůležitějším fenoménu poválečného vývoje v Evropě, o teorii ekonomické integrace[1]. Protože evropská integrace je pro nás v Evropě otázkou naprosto klíčovou, začnu tímto tématem.
Na základě svých mnoha návštěv ve Spojených státech jsem dospěl k závěru, že Američané evropské integraci příliš nerozumějí. Částečně proto, že je zaoceánské problémy tradičně příliš nezajímají, částečně proto, že si – poněkud zjednodušeně – od evropské integrace hlavně slibují možnost najít na druhé straně Atlantiku méně komplikovaného a více soudržně se chovajícího se partnera, ale v neposlední řadě i proto, že mají málo trpělivosti s malými evropskými zeměmi, které si navíc často mění nejen svá jména, ale i velikost svého teritoria. Slavná poznámka Henry Kissingera o absentujícím evropském telefonním čísle je stále relevantní.
Američané obvykle podceňují vývoj, ke kterému v Evropě z institucionálního hlediska dochází. V 50. letech byla vůdčí myšlenkou evropské integrace liberalizace, otevírání se, odstraňování nejrůznějších bariér na hranicích zemí, umožnění volného pohybu nejen zboží a služeb, ale i lidí a myšlenek v rámci celého evropského kontinentu. To byl pozitivní koncept. Měl pokračovat a měl být podporován všemi, kteří mají liberální (v evropském slova smyslu!), což znamená nikoli etatický a nikoli nacionalistický, světový názor.
To se v 80. letech změnilo a rozhodujícím zvratem se stala v prosinci 1991 tzv. Maastrichtská smlouva. Politické zájmy na sjednocení Evropy a na vytvoření nové supervelmoci začaly dominovat. Integrace se změnila v unifikaci, liberalizace v centralizaci rozhodování, v harmonizaci zákonů a pravidel, v posilování evropských institucí na úkor institucí členských států, v nesmírný nárůst demokratického deficitu, v postdemokracii. Nedávný spor o Lisabonskou smlouvu, který skončil, když jsem ji jako poslední v Evropě podepsal, byl o tom, zda v tomto, svobodu a prosperitu ohrožujícím procesu pokračovat, či zda ho přerušit. Někteří z nás nemáme radost z toho, že se vracíme zpět do centrálně organizovaného a řízeného světa, kterého jsme se s takovou radostí před dvaceti lety zbavili.
Zmínil jsem naši minulost a proto se odvážím říci, že – co se týče naší země – fáze přechodu od komunismu ke svobodné společnosti je už dlouho za námi, což není málo. Stali jsme se normální – cokoli to slovo znamená – evropskou zemí a důsledkem je, že již řešíme standardní „evropské“ problémy, nikoliv specifické problémy transformující se země. Je to však v mnoha ohledech Pyrrhovo vítězství.
Tím, že jsme postupně pozměňovali náš politický, sociální a ekonomický systém podle pravidel a institucí Evropské unie, „importovali“ jsme jak pozitivní, tak i méně pozitivní věci. I když je naše celá postkomunistická éra založena na hluboké nedůvěře ve schopnost státu řídit ekonomiku a naopak na důvěře v radikální deregulaci, liberalizaci a privatizaci ekonomiky, s určitou rezistencí a váháním jsme více méně akceptovali velmi rigidní a demotivující evropský ekonomický a sociální systém a nyní jsme konfrontováni s jeho problémy.
Členskou zemí Evropské unie jsme se stali v květnu 2004, protože jsme se evropského integračního procesu zúčastnit chtěli a neměli jsme na vybranou. Nechtěli jsme zůstat stranou, jako tomu bylo v komunistické éře. Avšak pro ty z nás, kteří strávili většinu svých životů ve velmi autoritativním, netolerantním a nefunkčním komunistickém režimu, je probíhající oslabování demokracie a trhu v Evropské unii jevem vysoce nežádoucím.
Jsme svědky postupně probíhajícího procesu směřujícího od liberalizace a odstraňování nejrůznějších bariér k masivnímu zavádění regulace a harmonizace shora, ke stále expandujícímu a příliš štědrému státu blahobytu, k novým a sofistikovanějším formám protekcionismu, k narůstajícímu legislativnímu a regulačnímu omezování byznysu, k trhy omezující kvazi-prokonkurenční hospodářské politice. To všechno oslabuje a omezuje svobodu, demokracii a demokratickou odpovědnost, o ekonomické efektivnosti, podnikatelství a konkurenceschopnosti ani nemluvě, což mne přivádí k nedávné, pouze velmi pomalu ustupující finanční a ekonomické krizi. Přišla jako naprosté překvapení pro většinu ekonomů, pro prakticky všechny politiky a stejně tak pro širokou veřejnost. Téměř nikdo ji neočekával. Lidé uvěřili tvrzením o omnipotenci centrálních bank a vlád kontrolovat makroekonomickou situaci a v proveditelnost, racionalitu a prospěšnost mikroekonomické regulace, zejména ve finančním a bankovním sektoru.
To se ukázalo být naprostým omylem. Ekonomové pomalu začínají chápat příčiny krize a dospívají k závěru, že byla důsledkem kombinace řady selhání. Pochopili, že hledat jednu jedinou příčinu bylo chybnou strategií. V makroekonomické sféře se stále více přijímá za platnou myšlenka, že byl původ krize spojen s bezprecedentním narůstáním nerovnovah ve světové ekonomice, s neobvykle dlouho trvajícím obdobím velmi nízkých reálných úrokových sazeb a současně nadměrné nabídky peněz a s politickým hraním si s hypotékami, zejména ve Spojených státech. V mikroekonomické sféře začalo být zřejmé, že existující parciální a navíc velmi nedokonalá regulace nepomáhá. Spíše naopak. Narušuje racionální chování bank a dalších finančních institucí a motivuje je k tomu, aby hledaly únik z této regulace prostřednictvím různých „finančních inovací“.
Je nutné varovat před pokusy znovu označovat problémy na trhu za problémy trhu. Současná krize není důsledkem selhání trhu, ani jakéhokoliv inherentního defektu kapitalismu. Dnešní krize je primárně selháním státu. Je produktem velmi nepokorných ambicí necitlivě zasahovat do tak komplexního systému jako je společnost a ekonomika. Intervence státu způsobily, prodloužily a dramaticky zhoršily krizi. Ta dříve či později skončí. Dlouhodobé poškození systému nám však zůstane. Odpůrci trhu uspěli ve vytvoření rozsáhlé nedůvěry v trh, ale tentokráte nikoliv ve skutečně volný trh, v systém laissez-faire, v kapitalismus Adama Smithe, Friedricha von Hayeka a Miltona Friedmana (jako tomu bylo v třicátých letech), ale nedůvěry ve vysoce regulovaný kapitalismus současnosti. A to je varovné.
Jako malá a vysoce otevřená ekonomika Česká republika nemohla zůstat izolována od rozsáhlého zpomalení světové ekonomiky a zejména od vývoje v zemích našich hlavních obchodních partnerů. V roce 2009 náš HDP klesl o zhruba 4%. Výhodou pro nás bylo, že náš bankovní a finanční systém nebyl výrazně zatížen špatnými půjčkami vzniklými v době před krizí a měli jsme výhodu i v existenci naší vlastní měny. Měnový kurz české koruny není fixován a může reagovat na měnící se ekonomické podmínky. Ty malé, otevřené ekonomiky, které přijaly euro jako svou měnu nebo které byly na euro pevně napojeny prostřednictvím různých rigidních měnových uspořádání, byly současnou krizí zasaženy daleko více.
Pro mne to nebylo překvapením. Politici a ekonomové jako já pochopili už dávno, že je myšlenka jednotné evropské měny nebezpečným projektem, který buď vyvolá ekonomické problémy nebo povede k nedemokratické centralizaci Evropy. Poslední desetiletí ukázalo, že projekt eurozóny nepřinesl ty pozitivní efekty, které od něho byly – oprávněně či neoprávněně – očekávány. Euro bylo chybně a nezodpovědně prezentováno jako zcela nesporná ekonomická výhoda a to pro všechny, jakkoli rozdílné země, které by byly ochotny vzdát se své vlastní měny. Studie, které byly publikovány před vznikem eura, slibovaly, že euro napomůže k akceleraci ekonomického růstu, že povede ke snížení inflace a zejména zdůrazňovaly to, že členské státy eurozóny budou chráněny před nejrůznějšími externími ekonomickými poruchami (tzv. exogenními šoky). Je zcela zřejmé, že se toto nestalo. Ekonomický růst členských zemí eurozóny se po vzniku eura ve srovnání s přecházejícími desetiletími zpomalil, což jen zvětšilo mezeru mezi tempem ekonomického růstu v eurozóně a dalšími světovými ekonomickými centry – jako jsou Spojené státy a Čína, další ekonomiky jihovýchodní Asie a i jiných oblastí rozvojového světa a konec konců i země střední a východní Evropy, které nejsou členy eurozóny.
Za deset let existence eura nedošlo ani k žádné měřitelné homogenizaci ekonomik členských států. Eurozóna, která dnes zahrnuje 16 evropských států, není „optimální měnovou zónou“ tak, jak ji definuje ekonomická teorie. V takové situaci je nevyhnutelné, že náklady vytvoření a udržování této zóny přesahují její výnosy (efekty). Moje volba slov „vytvoření“ a „udržování“ není náhodná. Většina ekonomických komentátorů byla spokojena se snadností a zřejmou nenáročností prvního kroku, kterým bylo vytvoření společné měny. To napomohlo k vytvoření dojmu, že je s tímto projektem všechno v pořádku. V průběhu posledního desetiletí však došlo – přes existenci společné měny – k výrazné divergenci ekonomického vývoje zemí eurozóny a negativní důsledky „svěrací kazajky“ jednotné měny začaly být velmi viditelné. Pokud převládalo dobré počasí (v ekonomickém slova smyslu), problémy nevznikly. Jakmile přišla krize (neboli počasí špatné), absence homogenity této zóny se zcela odhalila. V tomto smyslu se dá říci, že projekt eurozóny selhal, neboť slibované efekty nepřinesl. To je však něco jiného než úvahy o možném kolapsu eurozóny jako instituce. Nemyslím si, že nastane. Do její existence a do její role „cementu“, který stmeluje Evropskou unii na její cestě k supranacionalitě, bylo nainvestováno již tolik politického kapitálu, že v představitelné budoucnosti euro zrušeno nebude. Bude přetrvávat, ale za velmi vysokou cenu, kterou bude nízký ekonomický růst.
Souhlasím s Yuvalem Levinem[2], který nedávno zdůraznil, že musíme nově formulovat důvody pro přetrvání existence kapitalismu. Varoval, že je tento systém velmi nemilosrdně podrýván dvěma zničujícími tendencemi:
- narůstajícím srůstáním státu a velkých korporací a
- státem blahobytu, který expanduje daleko za úsilí o pomoc skutečně potřebným.
Souhlasím s ním, že je „narůstající srůstání velkého byznysu a státu spolu s bobtnáním státu blahobytu i pro střední vrstvy výrazem dlouhotrvající nechuti k tržní ekonomice“. My v České republice jsme naší transformaci od komunismu ke svobodné společnosti, k parlamentní demokracii a tržní ekonomice založili na radikální liberalizaci, deregulaci, privatizaci a desubsidizaci a na sloganu Miltona Friedmana, že my jsme „pro-market“ a ne „pro-business“. Dnes jsme zklamáni tím, že tento souboj ještě ani zdaleka není u konce a že musí být vybojováván znovu a znovu. V Americe, v Evropě i v České republice.
Václav Klaus, vystoupení na Johns Hopkins University v rámci The Transatlantic Leaders Forum, Washington D.C., 22. září 2010 (překlad z angličtiny, publikováno v Hospodářských novinách dne 23. září 2010)
[1] Anglické vydání The Theory of Economic Integration vyšlo v nakladatelství R. D. Irwin, Homewood, Illinois v roce 1961. Tato kniha byla velmi rychle přeložena do češtiny a vydána pod stejným názvem v nakladatelství Svoboda, Praha, 1966.
[2] Y. Levin, „Recovering the Case for Capitalism“, National Affairs, č. 3, jaro 2010.