Sestup a pád sociálního thatcheristy Anthonyho “Tondy“ Blaira
Právě vydané paměti, kdysi nejpopulárnějšího anglického premiéra všech dob, jenž jako první socialista vyhrál 3x po sobě volby a jehož první vítězství přijal téměř celý národ s euforií, vyprovokavaly, tři roky po jeho „dobrovolném“ odstoupení, opět kolem jeho osoby, na níž by Angličané nejraději zapomněli, mediální furore.
Recenze a komentáře jsou v nejlepším případě značně uštěpačné a jízlívé, v nejhorším ironicky sžíravé. Špatně skrývaná nenávist komentátorů nepochybně rezonuje s celonárodním pocitem, je to unfair, ale jak už to v nelítostné demokracii chodí, čím větší očekávání tím větší zklamání. Existuje jen málo vzpomínek tak nepříjemných, jako nechtěné připomenutí vlastního naivního nadšení z politiky. Jak jsem mohl být takový blbec, říká si po letech zhrzený volič. A tak každý úspěšný politik nakonec odchází zhanoben a teprve po smrti se někdy a výjimečně dočká jistého ospravedlnění.
Blairovy paměti, jak už to (nejen) u politiků bývá, jsou celkem pochopitelným vlastním hodnocením hlavního aktéra, čili sebeospravedlněním své role a svých dobrých úmyslů, jenomže, a to je pro něj nejsmutnější, čas monumentálních státních dluhů (a ten anglický je ve vyspělém světě vůbec největší) oponou iluzí trhnul a obnažil nahou pravdu přísného thatcherismu – výkonný stát vybírá nízké daně, má hubenou byrokracii a poskytuje sociální pomoc jen v nouzi nejvyšší.
Blair, rétor, jakého Anglie od Winstona Churchilla nepoznala, na svou obhajobu neřekl to podstatné, totiž že náhle po snížení daní a v době světové konjuktury bohatnoucí a velkorysá středostavovská většina národa, která se zbavila železné lady, očekávala kapitalismus s lidštější tváří – přesně to, co on tak výmluvně nabídl. Vždyť uchvátil svou vizí nového sociálního státu, který měl pozdvihnout upadající školství, zlepšit zdravotnictví a sociální podporu – všude, kde to jen jde, měl zavést spoluúčast i konkurenci soukromého a neziskového sektoru a tím podstatně zvýšit služby i efektivitu pečovatelského státu. Jenže ouha! Prý mu v tom zabránil nešťastný duopol moci, jeho věčný a nesesaditelný paleosocialista, rival a šéf státní kasy, Gordon Brown.
Pravda jen částečná; to, že všechny, kdysi tak oslavované parametry sociálního úsilí, dnes vyvolávají rozpaky má daleko hlubší příčiny. Je totiž daleko snadnější utrácet v době přebytku než reformovat! Bez nadsázky lze říci, že trojnásobné výdaje na zdravotnictví nepřinesly téměř žádné výsledky, až na lékaře, kteří se stali nejlépe placenou profesí. Státní maturita rok co rok produkuje lepší známky a brzy se bude známkovat už jen za pomoci plus mínus samých áček, zatímco mezinárodní testy prokazují propad anglických žáků ze šestého na šestadvacáté místo ve světovém žebříčku a stát musí vědce, inženýry, techniky i lékaře importovat. Zavedení minimální mzdy a daňových úlev ani v době největší konjunktury v historii nesnížilo dvoumilionovou armádu dlouhodobě nezaměstnaných, těch pět milonů nových pracovních míst přálo především přistěhovalcům.
A potom přišlo 11. září a anglický premiér obrátil svou pozornost na záchranu světa a stal se válečníkem. Na to, ovšem ani Angličané se svou imperiální minulostí, ani Evropa už dávno nemá žaludek.
Psáno pro E15