Celý odborářský humbuk se točí kolem vládního plánu snížit o 10% výdaje na státní správu. Stát je (bohužel) zaměstnavatel a tak se také musí chovat. A jako pro každého jiného zaměstnavatele i pro stát platí, že když nemá peníze, nemůže zvyšovat výdaje na chod podniku a naopak musí část nákladů ušetřit. S touto základní matematikou, že pět je menší než sedm, ale vehementně nesouhlasí odborářší bossové. Právě tato odborářská aristokracie svou scestnou a mnohdy i otevřeně lživou rétorikou rozšířila mezi státními zaměstnanci představu, že po vládních škrtech končí svět a premiér Nečas je nechá umřít hlady v lese někde na škromachově Zlínsku.

Stát může financovat stávající úroveň mezd v mnohdy velmi neefektivních odvětvích státní správy dvěma cestami - zvýšením daní nebo propouštěním. V době, kdy česká ekonomika stále není v optimální formě by bylo navýšení objemu prostředků, o které by byli soukromé osoby a firmy okradeny zvýšenou daňovou žátěží, brzdou rozjíždějícího se hospodářství a cestou k další krizi. Jediným opravdu efektivním nástrojem, jak splnit požadavky odborových svazů je tedy propouštění. To by přineslo své ovoce nejen úsporami, ale i zkvalitněním práce státní správy, která by se stala mnohem pružnější a výkonější. O tom ale samozřejmě “ochránci” zaměstnanců nechtějí ani slyšet a opakují pouze své, v současné situaci nereálné, požadavky.

Lidé, kteří včera nesli v pražských ulicích transparenty a vykřikovali, že státní zaměstnanci mají také svá práva, měli překvapivě pravdu. Svaté právo zaměstnance ve svobodné ekonomice je možnost nepřijmout výši mzdy, která mu je na trhu práce nabízena zaměstnavatelem. Nikdo přece nemá v rodném listě napsáno, že se bude celý život živit jako úředník nebo zdravotní sestra. Myslí-li si například hasič, že je jeho práce nedostatečně ohodnocená a je schopný získat vyšší mzdu jinde, nikdo ho v práci nedrží. Cítí-li se policista nedoceněný, ať tedy jde a začne například podnikat jako poskytovatel soukromé ochrany. Proč úřednice z finančního úřadu neposkytuje třeba daňové poradenství místo vykřikování o sociální nespravedlnosti? (Zde stojí za zmínku, že průměrná mzda ve státní sféře byla od roku 2000 vždy vyšší, než ve sféře soukromé.)

Velmi zábavné byly projevy odborových předáků. Čekal jsem hodně, ale takovouto silnou koncentraci nesmírně hodnotných idejí opravdu ne. Vysoupení předsedy ČMKOS Zavadila si dokonce, podle mého názoru, řeklo o divadelní dramatizaci Odborovým svazem divadelníků. Určitě nebylo náhodou, že pár týdnů před komunálními volbami promlouval k čtyřicetitisícovému davu i “něco-jako-předseda” ČSSD Sobotka. To jasně ukazuje, jak odborový kartel využívá každého jedoho zaměstnance jako rukojmí pro sledování vlastních, zejména politických zájmů.

Svým tlakem na zvyšování mezd odbory nepřináší nic jiného než pokřivení trhu práce a přidělení vzácných zdrojů do neefektivních odvětví. Cestou k lepší pozici zaměstnanců přece není zvyšování přerozdělovaného bohatství v jejich prospěch, ale liberalizace pracovních zákonů, prostor pro individuální vyjednávání o podmínkách “prodeje svých služeb” zaměstnavateli a zjednodušení soukromého podnikání.

Žijeme na počátku jednadvacátého století. Étos, se kterým byly odbory před sto padesáti lety v období průmyslové revoluce zakládány - zlepšení pracovních podmínek zaměstnanců nebo zrušení dětské práce, je už v Evropě dávno překonán. Troufám si tvrdit, že odbory v současné české ekonomice mají málo co společného s pozitivním přínosem. Hospodářství by se velmi ulevilo, kdyby samovolně zanikly a došlo k liberalizaci odvětví, která jsou nyní svázána striktními odborovými předpisy a regulacemi.

Pozn. EUportal: Od roku1989 stoupl počet státních zaměstnanců v České republice na téměř dvojnásobek. Na ministerstvech a centrálních úřadech pracuje cca 100.000 lidí. Ve veřejných službách a státní správě pracuje dohromady asi 750.000 lidí. Mzdu ze státního rozpočtu dostává 450.000 z nich, ostatní vyplácejí kraje nebo jsou placeni z veřejného zdravotního pojištění.

Propustit polovinu lidí a bude na mzdy.