Tohle je ale pravda, Izrael vzniknul v letech 1946-1948 na území Palestiny /britské kolonii/

Nidy by nebyli schopni sami založit jakýkoliv stát a udržet ho a v posledním nacistickém pogromu už jim do uplného vyhubení moc nechyběla tak 2-3 roky nebylo by žida v Evropě vůbec a nebylo by kým osídlit Paletinu.

Kalousi nemáte pravdu. Revidovat rozhodnutí OSN není možné,výklad dějin ponechme stranou, židé začli osidlovat Palestinu zhruba před sto lety a dneska jsou tam minimálně stejně právně jako kosovští albánci v Kosovu. Asi se vám to nelíbí, ale to je asi všechno, dneska s tím už nic nenaděláte.

Zatimco Jizni Korea je v HDP na hlavu na 24.-36. miste (podle ruznych zdroju), levicova Sevrni Korea na miste 154. (vetsina zdroju ji vubec neuvadi). Oba staty zacinaly na stejne "startovni care"... "Vpred, soudruzi! Kupredu, leva!" ;)))

A co taková Čína, občane? Už svým celkovým ekonomickým výkonem předstihla Japonsko a šlape na paty USA, které jsou u Číny zadluženy 1,2 biliony dolarů, Čína si zachvíli "koupí Washington".

V současné době žije v Izraeli asi milion rusky mluvících Židů a další ruští přistěhovalci přibývají. A spěchají do židovského státu tak vehementně, že si personál Ben Gurionova letiště už ani nedává práci s tím, aby odstranil z odbavovací haly uvítací rusky psaný transparent.
Ruští židé zkrátka tvoří silnou a dlouholetou tradici státu Izrael. Když byl 14. května 1948 Izrael vyhlášen, z velké části to byla zásluha právě židovských přistěhovalců z Ruska. Z podnětu Theodora Herzla a ruských Židů v čele s Chajmem Weizmannem se začalo poprvé vážně mluvit o Židovské národní domovině v Palestině na počátku 20. století. Během I. světové války vzniklo židovské dělnické hnutí, jež se postupně rozdělilo na dva proudy.

Ha-Šomer Ha'cair - Mladý strážce - měl marxisticky komunistickou orientaci a byl pro dvounárodní židovsko-arabský stát. Druhý proud, opět zastoupený ruskými Židy, reprezentovala strana Mapai (Mifleget Po'alei Erec Jisra'el - Strana práce země Izrael), založená Berlem Katznelsonem a Davidem Grünem, alias Ben Gurionem, jako socialisticko-sionistická strana, prosazující „konstruktivní socialismus“. Mapai pak s malými přestávkami vládla Izraeli až do roku 2001, kdy byl premiérem levicové koalice Jeden blok Ehud Barak.

První komuna, založená na principu společného vlastnictví majetku a společné zodpovědnosti za práci i její produktivitu vznikla v roce 1909 na břehu Jordánu a jmenovala se Deganja - Chrpa. Založili ji opět ruští Židé a z prvního dítěte, které se zde v roce 1915 narodilo, se později stal generál a ministr obrany židovského státu Moše Dajan.

Kolektivní socialistické družstevnictví, dotované Židovským národním fondem našlo mezi Židy v Palestině velký ohlas a začaly vznikat další kibucy a s nimi i princip multikulturalismu. V roce 1926 to byl kibuc Migdal Eder - Ederská věž, jehož zakladateli byli iráčtí Židé, kibuc Mišmar Ha-Emek - Stráž údolí zase založili židovští přistěhovalci z Polska a osadu Kfar Baruch postavili Židé z Rumunska.

A to ještě nebyla řeč o hymně sionistického hnutí, dnešní hymně Izraele zvané Hatikvah - Naděje. Její text napsal v roce 1878 maďarský Žid Naftali Herz Imber, hudbu složil moldavský přistěhovalec Samuel Cohen na motivy symfonické básně Vltava Bedřicha Smetany, který přiznal, že si tuto melodii „vypůjčil“ ze švédské lidové písně...

V roce 1927 vzniklo hnutí Kibuc Hameuhad - Jednotný kibuc, které si dalo do vínku marxismus a celistvost Izraele. Také sdružení Zemský kibuc, čítající kolem osmdesáti komun s takřka 42 tisíci členy, byl úzce spojený s levicovou Stranou práce země Izrael - Mapai. Ben Grün-Gurion tenkrát zcela vážně prohlásil prohlásil:
„Socialismus je pro Izrael stejně důležitý jako Bible!“

Izraelská sionistická politika se utvářela na základě silných levicových prvků. V roce 1897 byla ve Vilniusu založena Židovská socialistická dělnická strana. O deset let později postavili do třetice znovu ruští Židé na pobřeží Středozemního moře osadu Pahorek jara, dnešní Tel Aviv, v němž nyní žije asi tři sta tisíc Rusů. Prvním jeho starostou byl ruský Žid Meir Diesengof.
Dne 15. srpna 1915 byl v rámci britských Královských střelců vytvořen Židovský prapor (Jewish Battalion). Sestával z židovských dobrovolníků z Ameriky, Evropy a Izraele. Jejich cílem bylo připojit se k úsilí britské armády v I. světové válce osvobodit Zemi Izrael zpod turecké vlády. Myšlenka byla poprvé představena Zeevem Žabotinským a koncem roku 1919 už bylo v praporech Židovské legie okolo 5.000 židovských dobrovolníků.
Vyvrcholením levicových snah byla roce 1919 Židy na Blízkém východě založena Komunistická strana Palestiny a dva roky poté dal ruský Žid Jicchak Tabenkin podnět ke vzniku Gedul Ha-Avoda - Dělnické legie, základu pro vytvoření Všeobecné komuny dělníků Izraelské země.
Dne 22. července 1920, 7. Av 5680 byl založen Keren HaJesod - Základní fond. Jeho cílem bylo zajišťovat finanční investice do budování a rozvoje židovské domoviny. Během let pomáhal Keren HaJesod v přistěhování do Izraele a začlenění do izraelské společnosti tří milionů imigrantů.
Keren HaJesod také pomáhal při zřízení a rozvoji více než 800 izraelských vesnic a měst. Výkonný ředitel fondu Leib Jaffe byl mezi těmi, kdo zahynuli při výbuchu bomby na nádvoří Židovské agentury v roce 1948.

V roce 1927 bylo založeno hnutí Kibuc Arci - Má země, které bylo myšlenkově zcela marxistické, spatřující v Sovětském Rusku svět budoucnosti. Jeho již reformovaný následník - Židovské Hnutí společných kibuců - má ještě dnes na sto šedesát komun se 75 tisíci členy.

„V kibucích pracuje každý podle svých možností a dostává stejnou finanční odměnu formou kapesného, říká hrdě David Raz z kibucu Hachotrim, do něhož se jako uprchlík ze Znojma nastěhoval před více než půl stoletím. „Byli jsme vlastně první a jediní na světě, který zrealizovali ideu komunismu,“ směje se a přiznává, že on v tuto ideu věří stále.

„Když někomu poslala bohatá teta z Evropy šicí stroj, používali jsme ho všichni. To samé platilo o rádiích, pračkách a jiných užitečných darech. Přepych jsme oželeli, hlavní byla vlastní střecha nad hlavou, vzpomíná Milan Maršík, další český kibucník. „Vše tady je podnes společné. Platy neexistují. Každý člen komuny dostává roční rozpočet. Jeho výše je určena podle toho, zda žije sám, nebo s manželkou a dětmi. Z těchto peněz, zhruba 1500 šekelů za měsíc, si musí platit snídaně, obědy i večeře, elektřinu a plyn. Voda a byt je zdarma. Z této částky si musím našetřit též na cestu do zahraničí, na auto...“

Řeč musí být také o ukrajinské Židovce Goldě Meirové, dívčím jménem Goldí Mabovitzová, která byla nejen významná izraelská levicová politička, premiérka Izraele, jeho velvyslankyně v SSSR, členka kibucu Merhavia a představitelka Všeobecné konfederace židovských pracujících Histadrut i strany Mapai, ale též vůdčí osobnost světové Socialistické Internacionály.
Ruské vlivy na chod židovského státu neochabují ani v současnosti. Příkladem za všechny je izaelský magnát Arkadij Gajdamak, který chce nyní vytvořit novou politickou stranu, jež by měla jednat jako spojenec Likudu a jeho předsedy, poslance Knessetu a vůdce parlamentní opozice Benjamina Netanjahua. Gajdamak, jeden z nejbohatších Izraelců s více než pěti miliardami dolarů na svém kontě, si zadal průzkum, který jeho straně předpovídá až 25 mandátů ve 120 členném izraelském parlamentu.
Časopis Marker informoval, že nejbohatším Izraelcem je ruský žid Lev Leivaev, který má kontrolní podíl ve společnosti Africa Israel, uskutečňující v nedávné době velké investice v zahraničí. Jeho majetek je odhadován na 6 miliard dolarů, tj. více než 120 miliard korun. Těsně za ním v pořadí je Arkadi Gajdamak, který stejně jako Levayev pochází z Ruska a jehož majetek by podle odhadů měl být jen nepatrně nižší hodnoty.
Další ruskou akvizicí je Avigdor Lieberman, v roce 2007 zastávající v izraelské vládě funkci ministra strategických záležitostí. Jeho strana převážně rusky hovořících voličů Jisrael Bejtenu - Náš dům Izrael - vypadá celkem dobře; mohla by získat 11 křesel v knesetu. Tento ruský imigrant, který byl před lety manažerem Netanjahuovy kampaně, je znám svými levicovými postoji, žije v osadě, je sekulární a zastává tvrdou politickou linii proti terorismu.

Krajně levicová organizace Mír hned (Šalom Achšav, Peace Now) zahájila v polovině listopadu 2007 plakátovou kampaň, v jejímž rámci srovnává ministra strategických záležitostí Avigdora Liebermana s íránským prezidentem Mahmúdem Ahmadinežádem. Tvůrci kampaně polepili stovkami plakátů, zobrazujících oba muže a heslo: „Odpůrci Annapolis jsou odpůrci míru!“, Jeruzalém, Tel Aviv i Lieberemanovu domovskou obec Nokdim.

Ministr Lieberman, který je předsedou strany Izrael náš domov (Jisrael Bejtenu), se proti kampani ohradil. „Rozčiluje mě, že ten samý Mír ihned, který protestoval proti plakátům, zobrazujícím Rabina a Perese s kefíjemi (arabskými pokrývkami hlavy) nyní obléká Liebermana jako Ahmadinežáda,“ uvedl ministrův mluvčí, který dodal, že není rozdílu mezi levicovými extrémisty z Míru ihned a mezi pravicovými extremisty jako je bývalý aktivista Kach a současný šéf Židovské národní fronty Baruch Marzel.

A když doplním, že ruští židé z Moskvy mají záměr koupit pozemek v centru Jeruzaléma, je vše jasné. Pokud uspějí současná jednání s Ruskem, dostane se území ve středu města pod přímou kontrolu ruské vlády. Předmětem debat je tzv. Ruská enkláva (Russian Compound), pojmenovaná podle toho, že byla kdysi vybudována a vlastněna ruskou carskou vládou. Původně se jednalo o jeden z prvních komplexů postavených mimo hranice Starého jeruzalémského města, a to za účelem ubytování tisíců pravoslavných ruských poutníků, kteří Svaté město navštěvovali.
Ačkoliv téměř dvacetiakrová oblast v srdci Jeruzaléma, mezi ulicemi Jafskou, HaNeviim a Šivtej Jisrael, byla kdysi živým centrem s působivými stavbami, nyní je užívána hlavně jako sídlo soudu a nápravného zařízení. Ruská vláda informovala, že by areál ráda odkoupila za 100 milionů dolarů, tedy za více než dvě miliardy českých korun. Izrael je zkrátka nejen s židovskou menšinou Ruska svázán pevnou životadajnou pupeční šnůrou.

Svým způsobem levicové tendence v rozvoji židovského státu však podporuje také Norsko, v jehož čele stojí premiér Jens Stoltenberg, s vládou tvořenou dalšími devíti ministry jeho Dělnické strany, čtyřmi ministry Socialistické levicové strany a čtyřmi ministry Středové (centristické) strany.

Za vše může Norský Vládní pensijní fond - globální (Government Pension Fund - Global), dříve známý jako Národní ropný fond (National Petroleum Fund), který se stal terčem kritiky za investice do izaelských dluhopisů. Během posledního roku fond své investice v Izraeli zdvojnásobil. V roce 2006 fond nakoupil izraelské státní dluhopisy v hodnotě 500 milionů norských korun, tj. cca 1,75 miliardy českých korun.

Kritici, kterými jsou především politici norských socialistických a levicových stran, říkají, že investice umožní Izraeli „pokračovat v pronásledování Palestinců, mimo jiné budováním separační zdi. To znamená, že Izrael bude schopen budovat nová osídlení a pokračovat ve své okupační politice a to je zcela nepřijatelné,“ uvedl Martin Henriksen, šéf Dělnické ligy mládeže (Arbeidernes Ungdomsfylking - AUF), mládežnické organizace Norské dělnické strany (Det norske Arbeiderparti - DNA). Její symbol jistě ne náhodou má podobnou rozvíjející se růži, jako Paroubkova ČSSD.

Dělnická liga mládeže je „pokroková“ organizace, která podporuje vznik arabského Palestinského státu, provozuje družbu s mládežnickou organizací palestinského teroristického hnutí Fatáh a staví se proti bojkotu Hamasu.

Holt, Izrael je zemí, v níž není půda pod nohama horká jenom od slunečních paprsků.