Kopnout si do něčeho křesťanského se stalo pokrokovou módou aneb JAK SE DĚLÁ PÁNBůH
„My Boha neděláme,“ říkával Blairův vrchní poradce Alastair Campbell a zakázal mu se o Bohu zmiňovat. Ono se už proslýchalo, že se Tony chystá konvertovat na katolictví své ženy a nebýt Campbella, stal by se prvním britským katolickým premiérem.
Campbellovi nešlo o to chránit anglikánskou ústavu, jako spíš prosazovat politiku evropské levice – likvidaci vlivu náboženství na společnost. Tato politika celého období vlády New Labour téměř vyhnala křesťanství do ilegality všelijakými soudními výnosy jako odebrání licence křesťanským adopčním agenturám odmítajícím předávat děti homosexuálním párům, zrušení vánoc v některých lokalitách, nebo trestní stíhání prodejce biblí v muslimské čtvrti za „podněcování rasové nenávisti“. Kopnout si do něčeho křesťanského se stalo pokrokovou módou a křesťanství se začalo bojácně a stydlivě krčit v koutě. A protože na sebevědomější muslimy si nikdo takto netroufl, zamýšlená sekularizace se pomalu začínala přeměňovat v islamizaci.
A pak přišla nová vláda Con-Lib s novým heslem:
„My Boha děláme.“
Pronesla je předsedkyně Konservativní strany, spanilá osmatřicetiletá právnička a nově pasovaná baronka Sayeeda Warsi, jinak též první muslimka v britském vládním kabinetu. U britských muslimů se proslavila tím, že ji už párkrát bombardovali rajčaty a varovali ji, že by to mohlo být i něco tvrdšího. Hovořila však ne k muslimům, nýbrž k anglikánským biskupům, několik dní před papežovou návštěvou. Ujistila je, že „tato vláda je s náboženskou vírou v pohodě a je ochotná o věcech víry diskutovat“. A oznámila jim „plány, podle nichž budete mít větší pravomoci, větší odpovědnost a větší volbu působit v našich komunitách a aplikovat vaše dovednosti.“
„Wow,“ vyvalili oči nejen biskupové, nýbrž i vládní ministři, kteří její „vládní program“ slyšeli poprvé. Ale aby ji v tom nenechal plavat samotnou, premiér Cameron spěchal to dodatečně potvrdit a k papežovi se přátelsky přihlásil.
„Žádný Bůh se tady dělat nebude,“ nakrkl se profesor genetiky Richard Dawkins a s padesátkou „agresivně sekulárních“ intelektuálů vydal v tisku proti návštěvě papeže protest, citující mimo jiné nepotrestanou kněžskou pedofilii. Papež odpověděl (s typicky německou neomaleností), že takový „agresivní sekularismus vede k nacismu“, což bylo přece jen trochu silné kafe i na Brity věřící.
„I bude,“ lovil ho z bryndy vrchní rabín, když ho za všechny britské náboženské obce vítal uctěním jeho „štědrosti ducha“ ve smiřování evropských náboženství a zopakoval jeho naléhavou otázku, zda „společnost, která ztratila víru v Boha, může udržet víru v sebe samotnou a přežít“.
Ať už v této přestřelce fandíme jedněm nebo druhým, sotva nám unikne, že papežovou konfrontací se náboženství opět dostává dramaticky na jednací stůl. Patříme-li k agresivním sekularistům, stálo by nám za to začít počítat, zda náboženství opravdu spáchalo víc krutostí než atheismus. Zeptat se, jakou kulturu a civilizaci vlastně atheismus tvoří. A zda nám taková kultura a civilizace stojí za záchranu a proč.
Jeden londýnský rabín to shrnul takto:
„Mnohokrát jsem uvažoval přestoupit na atheismus. Jenže on nemá žádné náboženské svátky.“
Vyšlo v MFDnes