Sociální stát nezaměstnanost nevyřeší, jen zhorší
Několikrát do týdne je možné objevit v denním tisku alarmující čísla o počtu nezaměstnaných. V prohlášení mnoha politických stran se objevují recepty na snížení nezaměstnanosti, podporu zaměstnávání lidí bez vzdělání, vytváření pracovních míst. Jednou za pomoci finančních pobídek podnikatelům, jindy snížením daňového zatížení, v dalším zase přímou dotací na nového zaměstnance přijatého z pracovního úřadu.
Jestliže v samém počátku sociálního státu stála myšlenka garantování důchodů určité skupině státních zaměstnavatelů, tak postupem času stát dospěl do stádia, kdy se rozhodl garantovat i určitou životní úroveň, určitý minimální standard pro všechny. Dnes už neexistuje oblast, kde by stát nezasahoval. Ať už ve výchově dětí, v rodinné politice, v politice zaměstnanosti apod. Stát v lidech vytvořil závislost na státu.
Štědrá politika rozdávání peněz se stává dluhovou pastí, lavinou, kterou je možné zastavit jen zavřením finančních toků ze státní pokladny směrem dolů a je nutné říci lidem, že v první řadě by se měli snažit si pomoci sami. Místo slibů říci pravdu. Prostě na to nemáme a stát zde není od toho, aby lidem zajišťoval chleba. Ne v v tom rozsahu, který se zde stal normou.
V České republice je přibližně půl milionu lidí bez práce, za situace, kdy zde pracuje přes tři sta tisíc cizinců. Převážná část v nekvalifikovaných a dělnických profesích. Na stavbách dnes slyšíme ruštinu, ukrajinštinu, slovenštinu a nezřídka rumunštinu a bulharštinu. V mnohých ženských profesích jako jsou švadleny, převládají Ukrajinky. Když propouští automobilka, tak se jedná převážně o cizince, agenturní pracovníky. Jak to, že to nejsou Češi?
Můj přítel, který má zámečnickou firmu sháněl čtyři zaměstnance i nevyučené, s tím, že jím poskytne školení, zaplatí svářečské zkoušky a hlavně poskytne práci. V situaci, kdy na jedno volné pracovní místo připadá v některých okresech přes sto nezaměstnaných, přihlásili se mu tři lidi, z čehož nakonec jeden nenastoupil, protože platové podmínky nebyly dle jeho představ, čímž dal najevo, že za státní a tedy nás všech finance se mu žije lépe, než kdyby chodil do práce.
Každá s nás má nějaké představy o své mzdě, o svém pracovním zařazení. Bylo by lží říci, že tomu tak není. Ale je něco špatného, když se odmítá nabízená práce jen proto, že stát garantuje vyšší příjem, než jaká je cena práce na trhu anebo nabízí příjem, který umožňuje bezpracně vegetovat při zajištěném garantovaném standardu.
Podnikatel a to i ten malý živnostník, žije v podmínkách, kdy nemá nic jistého, kdy se musí přizpůsobit konkurenčnímu tlaku a v případě neúspěchu ho čeká bankrot. Stát podnikali, nezajišťuje minimální příjem, nezajišťuje mu odbyt pro jeho práci, pro jeho výrobky. Tohle vše si musí podnikatel zajistit sám, musí bojovat a stát po něm ještě vyžaduje vysoké odvody do státní pokladny, hází mu klacky pod nohy v podobě administrativních a byrokratických nařízení, dnes zahuštěných nesmysly z Bruselu.
Podnikatel má méně práv než zaměstnanec, který velice často požaduje různé benefity, příspěvky na dopravu, příspěvky na stravování a je v daleko výhodnější pozici než jeho zaměstnavatel, který je nakonec velice často ukazován jako zloděj, vyděrač, kterému stát musí zdanit jeho nechutné příjmy. Sociální stát tak dusí podnikatele, aby mohl splnit svoje závazky a zaplatit aspoň úroky z dluhů, které z těchto závazků vznikly.
Za tento stav vděčíme levicovým stranám, které svůj program staví na závisti a sobeckosti svých voličů. Zdaníme bohaté, zvýšíme minimální mzdu, vytvoříme nové příspěvky pro rodiny, zvýšíme důchody, platy státním zaměstnancům. Nikde žádné slovo, že musíme, šetři, žádné slovo o osobní zodpovědnosti za vlastní život, nikde ani slovo o tom, že každý strůjcem vlastního štěstí.
Není na čase říci voličům levice, že když chtějí sociální stát, tak ať si ho zaplatí ze svého a nepožadují po ostatních, aby jim na něj přispívali? Protože tohle nemá se solidaritou nic společného, to je prachobyčejný sociální diktát v duchu Komunistického manifestu.
Dodatek:
Tento článek byl napsán v době, kdy hrozilo vítězství ČSSD, takže určité věci jsou neaktuální. Po vítězství „pravice“ by se mohlo zdát, že vývoj bude směřovat opravdu k přirozenějšímu stavu věcí. Bohužel se nedomnívám, že tomu tak skutečně bude a navíc první ohlášené kroky vlády, nejenže nejsou motivující, ale nemají nic společného s konzervativním pojetím sociální pomoci, stavící na rodinné solidaritě. Naopak, ohlášené zrušení porodného pro další děti, mimo prvního, je kopírování čínské politiky jednoho dítěte a je tak mladým párům dáno najevo, že stát o další děti nestojí. Z mého hlediska by se porodné mělo zrušit úplně a více podporovat mladé rodiny daňovými úlevami.
http://www.christianitas.cz/