Konzervativní nacionalismus Margaret Thatcherové. Ideové základy konzervativní revoluce a thatcherismu
Dříve než přejdeme k nástinu ideových postulátů thatcherismu, měli bychom si objasnit pár základních pojmů s fenoménem konzervativní revoluce spojených, aby nedocházelo dezinterpretacím.
Jedním z klíčových pojmů období konzervativní revoluce je nová pravice. Jedná se o heterogenní pravicové ideové hnutí[1] prosazující se především ve Velké Británii a ve Spojených státech, které se formovalo jako reakce na keynesiánské experimenty v hospodářství, vzestup komunismu v zahraničně politické oblasti a úpadek tradičních hodnot ve společnosti.[2] Ideje nové pravice byly základem konzervativní revoluce.
Nová pravice[3]měla mnoho proudů, ale v zásadě ji lze rozdělit na liberální a konzervativní větev.[4] Renesance myšlenek klasického liberalismu spojená se jmény Milton Friedman, James Buchanan a F. A. Hayek se často nazývá neoliberalismem. Podobně jako konzervativní nová pravice požadovali neoliberálové volný trh a radikální omezení moci státu v ekonomice. Co nejmenší zasahování státu požadovali také i ve společenské oblasti a zahraničních vztazích. Neoliberálové například prosazovali legalizaci drog, deetatizaci manželství, neregulovanou imigraci a v zahraniční politice byli někteří, jako třeba Murray Rothbard, izolacionisty varujícími před křížovým tažením proti komunismu.
Konzervativní nová pravice však požadovala silný stát ve sféře domácí i zahraniční bezpečnosti[5] a v podpoře tradičních společenských institucí, jako je rodina.[6] Rovněž podporovala národní suverenitu,[7] národní zájmy,[8] vlastenectví až nacionalismus, ne však chápaný v negativních důsledcích šovinismu, ale v mezích přirozené loajality a lásky občanů ke své vlasti a svému národu. Neoliberálové kladli větší důraz na svobodu, zatímco konzervativci z nové pravice na autoritu.
Je nutno také zdůraznit, že neokonzervatismus není konzervativním dvojčetem neoliberalismu,[9] přestože v některých pracích se toto tvrzení objevuje.[10] Konzervativní větví nové pravice je totiž takzvaný nový konzervatismus.[11] Lze říci, že Margaret Thatcherová a Ronald Reagan se svou podporou morálních témat tradionalismu nebyli neoliberály, ale spíše novými konzervativci. Neoliberální ekonomové byli jejich spojenci (ale i kritiky) v oblasti ekonomických reforem.
Nesmíme zapomínat, že se lišilo i britské a americké pojetí nového konzervatismu a neoliberalismu dle myšlenkových tradic obou zemí. Také bychom měli říci, že ke vzniku nové pravice přispěli i konzervativní myslitelé jako Russel Kirk[12] či Roger Scruton, kteří nikdy příliš nedůvěřovali kapitalismu laissez faire a globálnímu trhu. Podobně tak existovaly i proudy, které sice z rozličných důvodů konzervativní revoluci podporovaly, avšak v mnoha bodech s thatcherismem a reaganismem nesouhlasily.
Martin Seymour Lipset uvádí, že to, co se v Americe nazývá konzervatismem, je doopravdy klasickým liberalismem, a že opravdový konzervatismus je spojený s paternalismem Disraeliho a Bismarcka a podporou komunity oproti individualismu. Ronald Reagan a Margaret Thatcherová pak nejsou konzervativci, ale klasickými liberály. Neokonzervativci potom mají se svou podporou sociálního státu blízko tradičním toryům.[13]
Lipset má pravdu, že kvůli tomu, že pojem „liberálové“ v Americe obsadila levice, bývají často klasičtí liberálové jako Friedman označováni za konzervativce, ačkoli jimi nejsou. Avšak mýlí se v tom, když Reagana a Thatcherovou označuje za „čisté“ klasické liberály. Oni samozřejmě mnoha myšlenkami klasického liberalismu ovlivněni byli, ale v politice prosazovali témata vlastní konzervatismu, jako je patriotismus, tradiční rodina a trest smrti. Také není pravda, že podpora minimální funkce státu odporuje konzervativní víře v důležitost komunit. Církve, místní obce a rodiny mohou fungovat při minimálním zasahování státu. Navíc britský konzervatismus má volnotržní i paternalistickou větev od začátku, čili se nedá říci, že jedna z nich je konzervativnější či toryovštější.[14]
Ohledně blízkosti toryů a neokonzervativců se též jedná o úplně něco jiného. Nekonzervativci jsou více tolerantní k sociálnímu státu, protože to jsou bývalí levičáci, zatímco u „tradičních“ toryů v jejich odporu k laissez faire zaznívá spíše stará aristokratická zásada noblesse oblige. Je navíc otázkou, zdali „suší“ toryové nevyužívali odvolávání na Disraeliho,[15] aby zakryli svůj appeasement před socialismem. Je totiž těžko uvěřit, že by Disraeli souhlasil s tím, aby veřejné výdaje činily více než 40 % HDP, jak tomu od konce šedesátých let v Británii bylo.[16] Hrdý imperialista a patriot Disraeli by taktéž těžko vehnal svou zemi pod diktát bruselských byrokratů, jak se o to snažili Macmillan a Heath.
Jednoduše řečeno, konzervatismus se s liberální ekonomikou laissez faire nevylučuje, avšak kapitalismus není nutnou součástí konzervatismu.[17]
Za dva klíčové body thatcherismu[18] Andrew Gamble označil volnou ekonomiku a silný stát jako kombinaci tradičně liberálního přístupu v ekonomice a konzervativního přístupu při obhajobě autority státu. Na jedné straně dochází v ekonomice ke zmenšení vlivu státu, ale v oblasti domácí a zahraniční bezpečnosti, vlády zákona a pořádku k jeho zvětšení.[19]
Podle Hynka Fajmona je thatcheristická morální vize kombinací tradicionalismu, vlastenectví a protestantské etiky.[20] Pokud tyto body šířeji rozvedeme, tak tradicionalismus znamená obranu prověřených institucí, jako je rodina, monarchie, církev, národní stát, a obranu křesťanských morálních hodnot. Vlastenectví a obrana národního státu je inherentní součástí tradicionalismu, jak ho formuloval Burke či Disraeli.
Protestantská etika je spojena s volným trhem. Obhajoba volného trhu není u thatcherismu založena pouze na ekonomických argumentech efektivity svobodného hospodářství, ale též na odsouzení nemorálnosti vyvlastňování někoho jiného za účelem zlepšení svého životního standardu a na kritice vzniku kultury závislosti: „…socialismus přes ušlechtilou rétoriku, kterou byla jeho argumentace rámována, hrál na nejhorší stránky lidské povahy. Doslova demoralizoval společenství i rodiny, nabízel závislost místo nezávislosti a z tradičních hodnot si činil terče trvalého posměchu…Společnost tvoří jedinci a společenství. Jestliže jedinci byli odrazováni a společenství dezorientována tím, že stát zasahuje a činí rohodnutí ve věcech, které by měli rozhodovat lidé, rodiny a obce, pak se problémy společnosti nebudou zmenšovat, ale budou narůstat…Existují jednotliví muži a ženy, existují rodiny. A žádná vláda nemůže nic udělat než prostřednictvím lidí. A lidé se nejprve musí postarat o sebe. Je naší povinností se starat o sebe a pak se starat o svého souseda. “[21]
V ekonomické oblasti je tedy thatcherismus inspirován neoliberálními ekonomickými teoriemi, především monetarismem Miltona Friedmana, ale i názory F. A. Hayeka a staršími obhájci volného trhu, jako byl Adam Smith. Hayekovský spontánní řád vzniku společenských institucí a tržní rovnováha jsou dvěma stranami téže mince. Zastánci tohoto přirozeného řádu jako Adam Smith, David Hume, Edmund Burke, F. A. Hayek tak byli proti jakémukoli společenskému konstruktivismu a sociálnímu inženýrství, kterým se vyznačovaly levicové ideologie jakobínství, socialismu, nacismu a komunismu.
Thatcherová s odvoláním na Edmunda Burka kritizovala také Velkou francouzskou revoluci a za počátek vzniku lidských práv označila Slavnou revoluci: „Francouzská revoluce je jedním z mála skutečných předělů v historii politického myšlení. Většina Francouzů – i když ne všichni- ji nyní považují za základ francouzského státu, takže i ten nejkonzervativnější Francouz patrně zpívá ´Marseillasu´s nadšením. Většina ostatních Evropanů se na ni dívá se smíšenými pocity, protože vedla k devastaci Evropy francouzskými armádami, ale také podnítila hnutí, která konečně vedla k národní nezávislosti. Pro mne, jako stoupenkyni britského konzervatismu, jehož otcem a mým ideologickým učitelem byl Edmund Burke, první velký vnímavý kritik revoluce, představují události z roku 1789 v politice trvalou iluzi. Francouzská revoluce byla utopickým pokusem přemoci tradiční řád-který měl jistě mnoho nedostatků-ve jménu abstraktních idejí formulovaných pyšnými intelektuály, pokusem, který vedl, ne náhodou, ale vinou lidské slabosti a špatnosti k čistkám, masovým vraždám a válce. V mnohém ohledu předcházel ještě strašnější bolševické revoluci z roku 1917. Anglická tradice svobody naproti tomu rostla po staletí; k jejím nejvýznamnějším rysům patří postupnost, úcta k zákonům a smysl pro vyrovnanost, jak se ukázalo při Slavné revoluci z roku 1688.“[22]
Podle Thatcherové „Francouzská revoluce položila Volnost na oltář Rovnosti...a Rovnost brzy uvolnila cestu diktatuře z centra...Bolševickou revoluci můžeme zpětně vidět jako návrat k té nejohavnější prastaré tyranii, doplněné technickým aparátem totalitarismu.“[23]
Jedním z důvodů, proč Margaret Thtacherová kritizovala evropskou integraci, byl konstruktivismus evropského sjednocování. Opět zde u Thatcherové slyšíme promlouvat Hayeka[24] a Burka: „Je tu zcela zřejmá paralela se vznikem Spojených států amerických-a euronadšenci proto používají termín ´Spojené státy evropské´. Tato paralela má hlubokou trhlinu a hluboký význam. Trhlina spočívá v tom, že Spojené státy americké se od samých počátků opíraly o společný jazyk, společnou kulturu a společné hodnoty. Evropa nic takového nemá. A další trhlinou je to, že Spojené státy americké vznikly v 18. století a ve skutečnou federaci se proměnily v 19. století, a to na základě událostí-především díky nutnosti a výsledkům války. ´Evropa´ je oproti tomu výsledek plánů. Je to skutečně typický utopistický projekt, pomník intelektuálské ješitnosti, program, jehož nevyhnutelným osudem je nezdar; jedinou nejistotou je konečný rozsah škod.“[25]
Zastavme se nyní u vztahu thatcherismu a Margaret Thatcherové k národnímu státu a demokracii, protože tím lépe pochopíme její postoj k nadnárodním organizacím, evropské integraci a nátlakovým organizacím uvnitř státu.
Ideje thatcherismu a reaganismu bývají někdy zahrnuty pod pojem konzervativní nacionalismus.[26] Byly tedy myšlenky hlásané politiky konzervativní revoluce nacionalistické? Záleží na tom, jak si budeme nacionalismus definovat. Pokud ho budeme definovat jako pozitivní vztah, lásku a loajalitu ke svému národu jako přirozenému společenství lidí, kteří mají společně interpretované dějiny, jazyk, instituce, kulturu, zvyky a tradice, tak ano. Pojem nacionalismus totiž nemá apriorně negativní význam.[27]
Pokud se snaží někdo tento pojem naplnit negativními konotacemi, činí tak z politických pohnutek. Není pravdou, že vlastenectví je pozitivním vztahem k národu a nacionalismus hlásáním nenávisti a nadřazenosti. Extrémním projevem nacionalismu je šovinismus, avšak každý nacionalismus není šovinismem. Nacionalismus je pozitivním vztahem ke skupině lidí, vlastenectví je pozitivním vztahem k území. Nacionalismus a vlastenectví spolu samozřejmě úzce korelují, protože určitý národ obývá určitou vlast, proto bývají pocity loajality k zemi i národu tuto zem obývající propojeny.[28] Národ je obsah a vlast je forma.
Nacionalismus je historicky spojen s demokratizací společnosti, tedy s odbouráním stavovských přehrad a vznikem rovnosti před zákonem a rozšířením volebního práva, protože požadavkem nacionalismu bylo, aby si byli příslušníci národa politicky rovni.[29]
Konzervativci 19. století byli nedůvěřiví k demokracii a tím i k nacionalismu, protože se obávali jakobínské revoluční formy demokracie a nacionalismu z období francouzské revoluce.[30] Avšak řada konzervativců akceptovala demokracii omezenou ústavou a zákonem a umírněný druh nacionalismu, který posiloval soudržnost a stabilitu společnosti při zachování majetkových nerovností.[31]
Mezi tyto konzervativce patřili i thatcheristé jako například poradce a speechwriter Margaret Thatcherové John O´Sullivan.[32] Thatcheristé tvrdí, že demokracie nemůže fungovat mimo entitu národního státu. Nadnárodní útvary, jako jsou EHS či EU, nemají svůj politický národ, který by měl společně interpretované dějiny, jazyk, instituce, kulturu, zvyky, tradice a loajalitu svých občanů, proto jsou tyto organizace bytostně nedemokratické. Toto však není pouze názor thatcheristů, ale i řady známých teoretiků demokracie a politologů, jako jsou Robert Dahl, Will Kymlicka a u nás Petr Fiala.[33] Francouzský filozof Pierre Mannent říká: „Evropská verze demokratické říše se vyznačuje radikálním odloučením demokracie od jakéhokoli reálného lidu a tím, že buduje kratos bez démos.“[34]
U Margaret Thatcherové nalezneme velice často ztotožnění demokracie a národního státu: „… v základech pevného a spolehlivého mezinárodního řádu musí stát úcta k národům a národním státům. Vlastenectví může mít své vady, ale národní hrdost a národní instituce jsou tou nejlepší průpravou k fungující demokracii. Jakékoli pokusy odstraňovat rozdíly mezi národy nebo spojovat různé národy s odlišnými tradicemi v jeden umělý stát skončí s největší pravděpodobností neúspěchem, možná krvavým. Moudrý státník vychválí národní ráz-a využije ho.“[35] „Demokracie na národním základě může mít své chyby…, ale určitě nabízí lepší vyhlídky do budoucnosti než mezinárodní byrokracie.“[36] „Evropská unie, přesněji řečeno-její vládnoucí třída, nemůže přiznat, že národovectví je něco právoplatného, protože pak by byla celá evropská idea nesmysl.“[37]
Margaret Thatcherová oponovala názoru, že za druhou světovou válku mohly národní státy a že je kvůli tomu třeba národní státy odstranit a vytvořit evropský supranacionální superstát: „Tak jsem si z historie druhé světové války odvodila poučení velmi odlišné od nepřátelství vůči národnímu státu, které dávali najevo někteří pováleční evropští státníci. Mým názorem bylo-a je-že účinný internacionalismus mohou budovat jen silné národy, které se mohou spoléhat na to, že jejich občané budou bránit a prosazovat civilizovaná pravidla mezinárodního jednání. Internacionalismus, který se snaží stavět nad národní stát, se naproti tomu střetne se skutečností, že jen velmi málo lidí je ochotno pro něj přinášet opravdové oběti.“[38]
V otázce toho, že národní stát nebyl příčinou druhé světové války, se Thatcherová nemýlila. Již citované práce Johna Laughlanda a Josefa Šímy přesvědčivě dokazují,[39] že Hitler chtěl vytvořit supranacionální evropský superstát založený na árijské rase, ve kterém by i německá národnost zanikla. Šlo o jakýsi evropský árijský euronacionalismus. Podobný názor nalezneme i u Hannah Arendtové v jejím klasickém díle Původ totalitarismu.[40] A eurooptimistické názory nalezneme i u Adolfa Hitlera[41] a Josepha Goebbelse.[42]
Významný ideolog thatcherismu John O´Sullivan vidí ohrožení liberální (či ústavní) demokracie 1) v nárůstu moci nevolených byrokratů a soudců uvnitř národního státu, 2) v supranacionálních organizacích typu evropských společenství, jež nemají svůj démos, 3) v multikulturalismu balkanizujícím společnost.[43]
Lze říci, že vládnutí v evropských institucích a ty, co supranacionální vládu podporují, stmelují všechny tyto tři nedemokratické principy. Tento druh nedemokratického (postdemokratického) typu vládnutí a politického myšlení po našem soudu nejprecizněji vystihl Václav Klaus ve své teorii evropeismu. Evropeismus je heterogenní metaideologií, která integruje zdánlivě nesourodé ideové směry sociální demokracie, křesťanských demokratů, zelených a tak dále. Prvky, které spojují tyto různé ideové směry pod prapor evropeismu, jsou: 1) odpor k volně tržnímu hospodářství a liberální ekonomice, podpora takzvaného sociálně-tržního hospodářství s prvky plánování, 2) centralizace, supranacionální přístup potlačující suverenitu národních států oproti mezistátnímu přístupu,[44] tento postup je podpořen regionalismem rozmělňujícím národní stát a tím, že regiony komunikují přímo s Bruselem, 3) odpor k tradiční parlamentní demokracii a podpora rozhodování prostřednictvím institucí bez demokratické legitimity, jako jsou nevládní organizace a odbory (NGOismus, korporativismus), podpora multikulturalismu, feminismu, ekologismu, homosexualismu a nátlaku na politické rozhodování nevládních organizací podporujících tyto směry, 4) supraracionalismus proti národnímu státu, 5) konstruktivismus proti spontánnímu vývoji.[45]
Ačkoliv teorie evropeismu vznikla až mnohem později po tom, co Margaret Thatcherová opustila úřad, fenomén evropeismu existoval i v době premiérství Margaret Thatcherové, ačkoliv ještě neexistovalo toto pojmenování. V dějinách evropské integrace ho lze zřetelně zpětně vysledovat.[46]
Otázka připojení k eurozóně a ztráta vlastní měny může na první pohled vypadat jako pouze ekonomická otázka, vznik evropské jednotné měny má však mnohem hlubší dopady. Dle teorie optimálních měnových oblastí totiž dlouhodobě nemůže fungovat unie měnová bez unie fiskální a fiskální unie bez politické.[47]
Euro je politickým projektem a nástrojem unifikace Evropy.[48] Margaret Thatcherová oponovala zavedení společné měny tedy ze státoprávních hledisek. Navíc zavedení eura by učinilo monetarismus minulostí, jelikož by národní centrální banka již nemohla určovat úrokové míry a reagovat na hospodářský vývoj: „ Nejhmatatelnějším důkazem záměru vytvořit superstát se vším všudy je zatím jednotná evropská měna. Není to projekt ekonomický, ale v podstatě politický. Právo vydávat měnu není nějaká symbolická nebo technická záležitost, ale atribut svrchovanosti...Představa, že fiskální a měnové orgány lze časem oddělit od politiky, je čirá iluze- nakonec i ´nezávislé´ národní banky, které stanovují úrokové sazby, jsou vposledku odpovědné politickým institucím, od nichž odvozují svou moc[49]... nikdy nemůže existovat ´správná´ úroková sazba, ani ´správný´ směnný kurz pro celou Evropu. Ekonomiky jednotlivých zemí jsou prostě příliš nesourodé.”[50]
Pokud to jednoduše shrneme: thatcheristé jsou proti unifikované Evropě a vzniku evropského superstátu, protože chtějí, aby o zákonech Velké Británie rozhodoval demokraticky zvolený parlament ve Westminsteru a aby si Britové vládli ve své zemi sami, a ne aby o zákonech a záležitostech Spojeného království rozhodovaly nedemokratické orgány evropských společenství ve vzdáleném byrokratickém Bruselu.
Pozn. Vyšlo jako kapitola v knize PETŘÍK, L. :Konzervativní revoluce Margaret Thacherové a Ronalda Reagana, CDK Brno 2008
http://www.cdk.cz/knihy/287/konzervativni-revoluce-margaret-thatcherove-a-ronalda-reagana/
[1] GAMBLE, A.: The Free Economy and the Strong State. The Politics of Thatcherism…, s. 27.
[3] Arthur Midwinter tvrdí, že třemi základními principy nové pravice byly 1) ekonomický liberalismus, 2) monetarismus, 3) škola veřejné volby (MIDWINTER, A.: Public Finance in the Thatcher Era…, s. 1).
[4] O nové pravici srov. HEYWOOD, A.: Politické ideologie…, s. 79-88; KING, Desmond: Nová pravice, in: Oxfordský slovník světové politiky…, s. 568-569.
[5] GAMBLE, A.: The Free Economy and the Strong State…, s. 56-57.
[7]Existuje státní suverenita navenek jako právo chovat se jako nezávislá jednotka mezinárodních vztahů a suverenita dovnitř jako právo vykonávat exekutivu a vydávat zákony ve vlastní zemi. (PETŘÍK, Lukáš: Existuje národní zájem?, in: Newsletter Centra pro ekonomiku a politiku srpen-září 2006, s. 1-3); srov. KREJČÍ, Oskar: Mezinárodní politika, Ekopress, Praha 2001, s. 49.
[8]Národní zájem jsme si definovali jako zájem politického národa, kolem kterého existuje stát. Je nutné, abychom si uvědomili rozdíl mezi veřejným zájmem, který se týká vnitřní politiky státu, a pojmem národní zájem, který se vztahuje k politice zahraniční. Avšak, jak si ukážeme níže, nelze tyto dva fenomény od sebe přísně oddělit, protože spolu korelují a navzájem se ovlivňují. Termín národní zájem je teoreticky úzce spjat s realistickou školouTeorie mezinárodních vztahů, která tvrdí, že systém mezinárodních vztahů je hobbesovsky anarchický a státy v něm soupeří o moc, která jim může právě sloužit k prosazování národních zájmů.
Dle realistické školy mezinárodních vztahůexistují objektivní národní zájmy (někdy také označované za vitální, strategické, životní) , které jsou vědecky dokazatelné a existují nezávisle na vůli těch, kteří v daném státě ovlivňují zahraniční politiku. Mezi tyto zájmy patří zvětšování či minimálně udržování moci, udržení existence, bezpečnosti, celistvosti a suverenity státu. Státní suverenita navenek i dovnitř, jako právo vykonávat exekutivu a vydávat zákony ve vlastní zemi a chovat se jako nezávislá jednotka mezinárodních vztahů, je nezbytnou podmínkou pro obhajobu objektivních národních zájmů, protože měnící se mezinárodní vztahy vyžadují pružnost v jednání; a je nutná rovněž pro obhajobu subjetivních zájmů občanů jako výraz demokratické vůle lidu a demokracie, která může fungovat pouze uvnitř politického národa.
Subjektivní zájmy jsou agregátem individuálních a skupinových zájmů a hodnot příslušníků politického národa. Ty jsou formovány v politickém procesu na základě toho, jaké v tom konkrétním státě existuje státní zřízení (buď všemi občany -v demokratickém zřízení, nebo pouze nevolenými elitami -v nedemokratických zřízeních). Objektivní zájmy a subjektivní zájmy spolu mohou kolidovat. (PETŘÍK, L. Existuje národní zájem?...); k národnímu zájmu srov. dále HAD, Miroslav: Státní zájmy, in: VALENTA, J. a kol.: Máme národní zájmy?, Ústav mezinárodních vztahů, Praha 1992, s. 25-28; KREJČÍ, Oskar: Český národní zájem a geopolitika, Universe, Praha 1993; VALENTA, Jiří: Národní zájmy, demokratické principy a postkomunistické Československo, in: VALENTA, J. a kol.: Máme národní zájmy?..., s. 12-24.
[9] LIPSET, M. S . : Dvousečná zbraň…, s. 212.
[10]Například politolog Ladislav Mrklas ve své stati o nové pravici hovoří o její nekonzervativní a neoliberální větvi. (MRKLAS, Ladislav: Nová pravice, in: FAJMON, H.-JOCH, R.: Margaret Thatcherová a Ronald Reagan…, s. 35-37); stejné chyby se dopouští i Hynek Fajmon (FAJMON, H.: Margaret Thatcherová a její politika…, s. 55).
[11] NISBET, R.: Konzervatismus…, s. 123-124.
[12] O´SULLIVAN, J.: Conservatism, Democracy and National Identity…, s. 5.
[13] LIPSET, M. S . : Dvousečná zbraň…, s. 38, 162, 211-212.
[14] GAMBLE, A.: The Free Economy and the Strong State…, s. 156.
[15] Srov. tamtéž, s. 145-146.
[16] MIDWINTER, A.: Public Finance in the Thatcher Era…, s. 16. Ještě kolem roku 1900 zdanění ve Spojeném království tvořilo pouze 10 % HDP (WHITING, Richard: Daňová politika, in: in: RAMSDEN, J. (ed.): Oxfordský průvodce britskou politikou 20. století…, s. 176-177).
[17] Rozhovor s ředitelem Občanského institutu Romanem Jochem, in: Pravý úhel duben 2007, s. 4; srov. Rozhovor s proděkanem Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity, tamtéž.
[18]Ideologické názory Margaret Thatcherové stručně shrnuty v její přednášce THATCHEROVÁ, Margaret: Otevřený problém, nové úkoly. Přednáška u příležitosti předání ceny Clare Boothe Luce 23. září 1991 , in: Revue Prostor č. 21, září 1992, s. 59-71.
[19] GAMBLE, A.: The Free Economy and the Strong State…, s. 28-29.
[20] FAJMON, Hynek: Morální základy thatcherismu…, in: FAJMON, H.-JOCH, R.: Margaret Thatcherová a Ronald Reagan…, s. 11.
[21] THATCHEROVÁ, M.: Roky na Downing Street…, s. 427.
[22] THATCHEROVÁ, M.: Roky na Downing Street…, s. 515.
[23] THATCHEROVÁ, M.: Umění vládnout…, s. 40.
[24] Srov. Klausovu interpretaci Hayekovy kritiky intelektuálů aplikovanou na evropskou unifikaci. (KLAUS, Václav: Intelektuálové a socialismus, přednáška na zasedání Mont Pelerinské společnosti, Reykjavik, Island, 22. srpna 2005, překlad z angličtiny, Newsletter Centra pro ekonomiku a politiku, září 2005 http://www.euportal.cz/ShowArticle.aspx?ArtId=425).
[25] THATCHEROVÁ, M.: Umění vládnout…, s. 309.
[26]HEYWOOD, A.: Politické ideologie…, s. 147-149.
[27] „nacionalismus jako pojem a jev zde není apriorně a obecně spojen s žádným pejorativním citovým nábojem a negativními konotacemi…nacionalismem je zde rozuměna ta forma kolektivního vědomí a identit, kdy ztotožnění s národem hraje dominantní roli ve většině společnosti a kdy je všeobecně pojímanou legitimizační instancí; tedy v situaci, kdy se národ stává nejvyšší společenskou hodnotou, hodnou obětí, kdy se s poukazem na národní zájmy či naopak ohrožení národa opravňují, legitimizují politické strategie a kroky, třeba i takového dosahu, jako je válka.“ (ŘEZNÍK, M.: Formování moderního národa…, s. 20). Podobně varuje před apriorně negativním postojem k nacionalismu Miroslav Hroch. (HROCH, M.: V národním zájmu…, s. 5).
[28] Zvláště v anglosaském pojetí pojem nation znamená národ i stát. (HROCH, Miroslav: Úvodem k čítance textů o nacionalismu, in: HROCH, Miroslav:Pohledy na národ a nacionalismus. Čítanka textů, Sociologické nakladatelství, Praha 2003, s. 11-12).
[29] ŘEZNÍK, M.: Formování moderního národa…, s. 20.
[30] HEYWOOD, A.: Politické ideologie…, s. 147.
[31] O´SULLIVAN, J.: Conservatism, Democracy and National Identity…, s. 5
[32] Srov. dále O´SULLIVAN, John: Prokletí euronacionalismu, bulletin Občanského institutu č. 121, Praha září 2001; O´SULLIVAN, John: Obhajoba nacionalismu, in: Revue Politika 1/2006, s. 30-34; O´SULLIVAN, John: Nové pokrokářství a obrana národa, in: Revue Prostor 53 a na http://www.euportal.cz/ShowArticle.aspx?ArtId=781 ; O´SULLIVAN, John: Kterak nepřistupovat k imigraci, bulletin Občanského institutu č. 143, Praha červenec 2003; O´SULLIVAN, John: Probuzený lev. Proč Anglie nesmí spát, bulletin Občanského institutu č. 176, Praha duben 2006.
[33] „… je pravda, že neznáme demokracii, která by fungovala nad politickou rovinou národního státu a řada teoretiků demokracie (Dahl, Kymlicka) je přesvědčena, že to z mnoha důvodů není ani možné - a že to tedy není možné ani v politickém systému Evropské unie. Překážky pro uplatňování fungující demokracie nad rovinou národního státu jsou tradičně spatřovány v neexistenci společného jazykově-kulturního společenství, které se zdá být nezbytnou podmínkou demokracie proto, že je jedním z konstitutivních prvků společné politické identity.Je důležité si uvědomit, proč je ona entita, kterou označujeme za národní stát, pro moderní demokracii tak klíčová. Není to proto, že je národní (nacionální, národní ve smyslu etnického, romantického nebo nějak podobně vymezeného pojetí národa), ale především proto, že poskytuje srozumitelný rámec, relativně přehledný prostor, že je tedy poskytovatelem i nositelem určitého typu politické identity. Pro demokracii není nutné, aby v rámci státu existoval jeden ethos (aby zde byla etnicko-kulturní homogenita), ale určitě je nezbytné, aby zde byl démos, politický národ, který je srozumitelně identifikovatelný v rámci určitého zřetelně definovaného politického prostoru a je sám poskytovatelem politické identity.“ (FIALA, P.: Evropská integrace, politická identita a demokracie…). Dále srov. FIALA, P.: Evropská ústava a evropská demokracie…; FIALA, P.: Evropský mezičas…; srov. CHELČICKÝ, Petr: Evropské instituce jsou naprosto nedemokratické. Rozhovor s Johnem Laughlandem, in: Revue Proglas 2/2002; PETŘÍK, Lukáš: Evropský mezičas: provokativní otázky o budoucnosti Evropy. Nad novou knihou Petra Fialy, in: Revue Politika leden 2007, s. 38-40; srov. PETŘÍK, Lukáš: Evropská integrace z hlediska demokratické legitimity, in: Sborník Centra pro ekonomiku a politiku č. 15 Maastrichtská smlouva. Patnáct let poté, Praha 2002, s. 89-99.
[34] MANENT, P.: Proč existují národy...., s. 9.
[35] THATCHEROVÁ, M.: Umění vládnout…, s. 18-19.
[38] THATCHEROVÁ, M.: Roky na Downing Street…, s. 15.
[39] LAUGHLAND, J.: Znečištěný pramen…; ŠÍMA, J.: Sjednocování Evropy... .
[40] „Nacisté vždy upřímně pohrdali úzkoprsým nacionalismem, ..., a opakovaně tvrdili, že jejich ´hnutí´, svou působností internacionální podobně jako hnutí bolševiků, je pro ně důležitější než jakýkoliv stát.“ (ARENDTOVÁ, Hannah: Původ totalitarismu I-III, Oikoymenh, Praha 1996 s. 52 ). „Volksgemeinenschaft byla jen propagandistická příprava na ´árijskou´rasovou společnost, společnost, která nakonec odsoudí k zániku všechny národy, včetně Němců.“(Tamtéž, s. 497). Hitlerův výnos z 9. 8. 1941 dokonce zakázal užívat pojem „německá rasa“, protože by to vedlo „k obětování rasové ideje jako takové ve prospěch pouhého národnostního principu...“(Tamtéž, s. 560).
[41] Toto jsou slova Adolfa Hitlera: „Ne směšně malé kmeny, titěrné země, státy nebo dynastie...nýbrž pouze rasy mohou fungovat jako podrobitelé světa.“ (Cit dle ARENDTOVÁ, H.: Původ totalitarismu I-III…, s. 560). „...v době, kdy je osud světa určován velkými státy, státy o rozloze 11 až 17 milionů kilometrů čtverečních, kdy o osudu světa rozhodují státy se stamiliony obyvatel, nemůže již být řeči o suverenitě malých států.“ (Cit. dle NOLTE, Ernst: Fašismus ve své epoše, Argo , Praha 1998, s. 516). „Co se plánovitého hospodářství týče, jsme stále ještě na úplném začátku a já si představuji, jaká je to krása budovat celoněmecký a evropský hospodářský řád.“ [HITLER, Adolf: Monology ve Vůdcově hlavním stanu 1941-1944, Aurora, Praha 1995, s. 48, (8. -9.8., 9.-10. 8.,10.-11. 8., 1941, Vůdcův hlavní stan)] ; “Sto dvacet milionů Germánů se po své konsolidaci stane silou, proti níž nikdo na světě nic nezmůže. Jednotlivé země tím jen získají. Vidím to sám u sebe. Můj domov je nádhernou částí Říše. Ale sám o sobě? Tam bych se byl nemohl stát ničím! Opravdový talent se nemůže rozvinout v zemi, jakou je Rakousko nebo Sasko, Dánsko nebo Švýcarsko, základna je příliš malá. Proto jsem tak rád, že germánské národy nyní opět získávají možnosti, dané velikostí prostoru. Dovedu si představit, že když je mladý Nizozemec, Švéd nebo Nor vyzýván, aby se sjednotil s ostatními germánskými kmeny v Říši, je to pro něj v tom okamžiku krušné...Proti nesčetným milionům východního světa se můžeme prosadit jen tehdy, jestliže se evropští Germáni sjednotí. Oni se musí stát jádrem, kolem něhož se semkne ostatní Evropa.” (tamtéž, s. 211-212, Vůdcův hlavní stan 22. 2. 1942).
[42]V tomto momentě, kdy se anglická moc hroutí k zemi, budeme mít možnost organizovat Evropu nově, a sice na základě hledisek, která odpovídají sociálním, ekonomickým a technickým možnostem dvacátého století. Naše Německá říše prošla před sto lety podobným procesem. Byla tenkrát zrovna tak rozštěpena v mnoho částí, větších i menších, jako je tomu dnes v Evropě. Toto rozdělení na malé státy je snesitelné tak dlouho, pokud nejsou technické prostředky, především doprava, natolik vybudovány, aby přechod z jedné malé země do druhé vyžadoval jen krátkou dobu. ... Je samozřejmé, že Bavorák zůstal Bavorákem, Sasík Sasíkem, Prušák Prušákem. Avšak přes tato lokální omezení se naučili během desetiletí vidět a pak i chápat, že teprve v důsledku existence této vzájemnosti se mohla vyřešit celá řada otázek ekonomické, finanční, zahraničněpolitické a vojenské povahy. ... Technika k sobě přiblížila nejen oblasti, nýbrž i národy mnohem blíže, než si dříve vůbec kdo mohl představit. Zatímco dříve jsme potřebovali čtyřiadvacet hodin, abychom se oklikou přes tisk domlouvali z Berlína do Prahy, nepotřebuji k tomu dnes ani sekundu. Když přistoupím k tomuto mikrofonu, mohou mne slyšet ve stejném okamžiku v Praze, na Slovensku, ve Varšavě, v Bruselu a Haagu. Jestliže jsem dříve potřeboval dvanáct hodin, abych dojel železnicí do Prahy, letím tam dnes letounem jednu hodinu. To znamená: technika opět, o sto let později, přiblížila k sobě národy. Není to jistě náhoda, že tyto technické prostředky vznikly právě teď. Neboť v Evropě přibylo lidí a množství lidí postavilo evropskou společnost před zcela nové problémy životně- a ekonomicko-politické, finanční a vojenské povahy. Působením těchto technických vymožeností se samozřejmě k sobě přiblížily i kontinenty. Mezi evropskými národy si však stále více razí cestu vědomí, že mnoho z toho, co se mezi námi dálo, byly v zásadě jen rodinné rozmíšky, pokud je poměřujeme velkými otázkami, které dnes musí vyřešit kontinenty. Jsem o tom pevně přesvědčen; právě tak, jako dnes pohlížíme zpět s jistým úsměvem na rozdílnosti mezi německými státečky o rozměru ´půl korce horizontu´ ze čtyřicátých a padesátých let minulého století, budou se během padesáti let pokolení, jež nás budou následovat, s jistým pobavením dívat na spory, které se momentálně v Evropě polticky odehrávají. Budou vidět v ´dramatických konfliktech národů´ mnoha malých evropských států pouze rodinné rozmíšky. Jsem přesvědčen, že během padesáti let se nebude myslet pouze v (pojmech) zemí-mnoho dnešních problémů pak úplně vybledne a mnoho z nich toho nezbude; bude se pak myslet v (pojmech) kontinentů a evropské myšlení budou naplňovat a budou jím hýbat možná mnohem větší problémy. V žádném případě si nesmíte myslet, že my, pokud zavádíme v Evropě jistý proces pořádku, to děláme proto, abychom jednotlivým národům zkrátili život. Podle mého názoru se musí pojem svobody nějakého národa uvést do souladu se skutečnostmi, před kterými dnes stojíme, a s jednoduchými otázkami účelnosti. Tak jako v rodině nemůže mít jeden její člen právo rušit trvale svou sobeckostí její vnitřní mír, tak nemůže ani jednotlivý národ v Evropě mít natrvalo možnost stavět se proti všeobecnému procesu pořádku... To tedy pro vás znamená: jste již nyní členem velké Říše, která se právě chystá dát Evropě nový pořádek. Chce strhnout omezení, která ještě oddělují evropské národy, a srovnat jim cestu navzájem. Skončí se stavem, jenž natrvalo samozřejmě nemůže lidstvo uspokojovat. Konáme tu reformní dílo, o kterém jsem přesvědčen, že jednou bude zapsáno do knihy evropské historie docela velkými písmeny. Dovedete si představit, co pak bude Říše znamenat po válce? ...
Nenaplňuje i vás pýchou, že vy, když přijedete do Hamburku, si budete moci říci: ´To je i moje přístavní město.´ A když budete vidět německé loďstvo: ´To je loďstvo, které ochraňuje i náš život!´. A když budete sledovat hrdinské výkony německé branné moci: ´To je ta branná moc, jež ochraňuje i náš národ, která i kolem nás položila železnou závoru své ochrany!´“ (GOEBBELS, Joseph: Rede des Herrn Reichsministers Dr. Joseph Goebbels and die tschechischen Kulturschaffenden und Journalisten am 11. September 1940 in Berlin (Projev pana říšského ministra Dr. Josepha Goebbelse k českým kulturním tvůrcům a novinářům 11. září 1940 v Berlíně, in: GOEBBELS, Joseph: Poznání a propaganda. Komentovaný překlad vybraných projevů, Naše vojsko, Praha 2002, s. 52-58).
[43] O´SULLIVAN, J.: Conservatism, Democracy and National Identity…
[44] John O´Sullivan podobně rozlišuje mezi supraracionalismem a internacionalismem. Supraracionalismus potlačuje suverenitu států ve prospěch nadnárodního rozhodování, zatímco internacionalismus suverenitu nepotlačuje. Supranacionální organizací je EU, internacionální NATO. (O´SULLIVAN, J.: Conservatism, Democracy and National Identity…, s. 15); srov. THATCHEROVÁ, M.: Roky na Downing Street…, s. 15.
[45] KLAUS, Václav: Co je to evropeismus?, Centrum pro ekonomiku a politiku, Praha 2006; srov.: „Zdá se, že evropská idea je nekonečně proměnlivá; a tím je také přitažlivá.Pokud jste zbožný, rovná se to křesťanství ; pokud jste liberál, ztělesňuje to osvícenství; když jste pravičák, představuje to baštu proti černému světadílu; když jste levičák, symbolizuje to internacionalismus, lidská práva a pomoc třetímu světu. Ale protože je toto pompézní pojetí Evropy tak nekonečně tvárné, znamená to, že je ve skutečnosti prázdné.” (THATCHEROVÁ, M.: Umění vládnout…, s. 287).
[46] John Laughland nazval soubor idejí blízkých Klausovu pojetí evropeismu evropskou ideologií (srov. LAUGHLAND, J.: Znečištěný pramen…, s. 163-211). U nás se z filozofického pohledu kritikou nedemokratičnosti evropské unifikace zabývá Miloslav Bednář (srov. BEDNÁŘ, M.: Evropanská tyranie…).
[47] Srov. například KLAUS, V.: Evropa Václava Klause…, s. 56-63; MACH, P.: Úskalí evropské integrace…, s. 23-54; JANÁČKOVÁ, S.: Svazující integrace…, s. 45-46.
[48] KRUTÍLEK, Ondřej: Společná měna jako politický projekt, in: PEČÍNKOVÁ, I. (ed.): Euro versus koruna…, s. 29-35. Že euro je politickým nástrojem unifikace, potvrdila i řada eurocentralistických politiků: „Chceme mít Evropu sjednocenou politicky. Bez unie monetární nemůže exitovat unie politická a obráceně.“(bývalý kancléř Helmuth Kohl); „Zavedení společné evropské měny nebylo v žádném případě rozhodnutí pouze ekonomické. Monetární unie požaduje, abychom my, Evropané, rázně pohnuli s politickou integrací.“(kancléř Gerhar Schröder); „Zavedení jednotné měny není v prvé řadě aktem ekonomickým, ale spíše aktem suverenity, a tudíž významným aktem politickým.“ (německý ministr zahraničí Joschka Fischer); “Rada ministrů financí jedenácti zemí eurozóny se stane ´hospodářskou vládou Evropy´”. (bývalý francouzský ministr financí Dominique Strauss-Kahn); „Jednotná měna je nejvýznamnější zřeknutí se svrchnovanosti od vzniku Evropských společenství na základě římských smluv…Když tvrdíme, že tento krok musí vést také k unii politické, je to logické, ale na na něco důležitého se zapomíná. Tvrzení je logické, protože není možné nechat věci tak, jak jsou, a neudělat žádný další krok. Zapomínáme ale, ale že jde o rozhodnutí v zásadě politické, protože se jedná o zřeknutí se jednoho z význačných symbolů svrchovanosti, kterými je charakterizován národní stát.“(bývalý španělský ministerský předseda Felipe González); “Teď potřebujeme hospodářskou vládu eurozóny.”( bývalý francouzský ministerský předseda Lionel Jospin). (Citováno dle THATCHEROVÁ, M.: Umění vládnout…, s. 304). V mnoha ohledech thatcherista John Laughland ukazuje na negativa společné měny, ale kritizuje i monopol národních centrálních bank na emitování peněz. V této otázce zastává libertariánský přístup neslučitelný s monetarismem, který navrhuje deetatizaci peněz nebo znovuzavedení zlatého standardu, aby státy znehodnocováním měny neokrádaly své občany. (LAUGHLAND, J.: Znečištěný pramen…, s. 213-254.)
[49] THATCHEROVÁ, M.: Umění vládnout…, s. 304-305.