Margaret Thatcherová. Jediný chlap s koulemi ve vládě
Dnes pětaosmdesátiletá Železná lady, též přezdívaná „jediný chlap s koulemi ve vládě“ a „Attilla the Hen“, byla poslední britský premiér vládnoucí na základě jasných principů. Ne každému byly po chuti, ale každému byly srozumitelné a málokdo pochyboval, že je myslí vážně a hodlá je dotáhnout do konce. Tu železnou přezdívku, kterou s radostí převzala za svou, jí připíchl sovětský list Krasnaja Zvezda po jejím projevu v lednu 1976, v němž Sovětský svaz označila za „nejmocnější imperiální stát, jaký kdy svět viděl,“ pro jehož vládce „jsou kanóny důležitější než máslo“. Tu koulovou vymysleli vtipálci v britských médiích, tu attilovskou ministři, kteří pod ní museli sloužit.
Málokdo už vzpomíná, do jakého marasmu Británii dovlekla Callaghanova labouristická vláda, než na jaře 1979 padla v hlasování o důvěře po dlouhých sériích stávek, neodvážených odpadků, výpadků energie a nejezdících vlaků v předchozí zimě. Zato ale málokterý z pamětníků si nevybaví televizní záběry opáleného a odpočinutého Callahana při návratu z karibské dovolené, jak uprostřed jedné z největších poválečných krizí zkřehlým reportérům na obrazovky zkřehlých občanů odpovídá: „Krize? Jaká krize?“
Tím hlavním, jednoduchým a srozumitelným principem, který jí pomohl v labouristy těžce zadlužené Británii vyhrát třikrát volby byl „objev“ obyčejných počtů „dcery hokynáře“, že „nemůžete utrácet víc než vyděláte“. Jako ženě a matce jí krizí zdeptaný národ mohl snadněji uvěřit v inauguračním projevu citát Františka z Assisi:
„Kde je svár, vnesme soulad. Kde je omyl, vnesme pravdu. Kde jsou pochyby, vnesme víru. A kde je zoufalství, vnesme naději.“
Jako chemička profesí dokázala sloučit rozhašteřené frakce Konzervativní strany tím, že do vládního kabinetu přizvala stoupence zatrpklého Edwarda Heathe, kterého tři roky předtím porazila ve volbách šéfa strany.
V ekonomické politice vyměnila labouristické keynesiánství za volnější tržní monetaristické principy Miltona Friedmana. Tehdy už nebezpečně k patnácti procentům stoupající inflaci postupně stáhla na polovinu omezením vydávání peněz a zvýšením úrokové míry. Snížila veřejné výdaje. Daňovou reformou umožnila návrat vysoce zdaňovaným daňovým exulantům, usnadnila drobné podnikání a zjednodušila zakládání firem. Rozsáhlou privatizací zefektivnila provoz desítek státních podniků. Rozbila bankovní kartel udělením bankéřských licencí stavebním spořitelnám, což vedlo k snižování a nakonec dobrovolnému zrušení bankovních poplatků. Zlomila moc odborů vydírajících předchozí vlády vysokými mzdovými požadavky. Mohutně rozšířila majetnickou třídu tím, že umožnila nájemníkům státních a obecních bytů odkup za polovinu tržní ceny.
Na mezinárodní scéně vrátila Británii sebevědomí osvobozením Falklandů od argentinské invaze. V Evropě už v roce 1988 poznávala „evropský superstát uplatňující nadvládu Bruselu“. A rok na to spolu s Reaganem uvítala krach sovětské říše, k němuž přispěla neústupným jednáním s Gorbačovem už od roku 1984.
Thatcherismus, jak se její politice rádo říká, se stal ideálem pravověrných konzervativců. V dnešním světě posedlém „centrizací“ politiky je ale už jen krásným snem a pietní vzpomínkou.
Vyšlo v MFDnes 14.10.2010