Jde přece o postmodetnistickou akci, která má iracionalitu v programu, tak proč se divit, že tam spolu mudrují bývalý komunistický lampasák a bývalý disident. Jeden bodrý zemitý Valach bez idejí a druhý kosmopolitní čecháček se sklony k okultismu. Těžko by člověk hledal větší protivy (zde prosím aplikujte oba možné významy).

Přesto se nyní shodli na kritice konzumu. Havel to pojal svým typickým moralistním, kazatelským a levičáckým způsobem, Topolánek to zaobalil do ekonomických frází rádoby pravicového střihu. Oba se však v podtextu shodli na tom, že konzum je třeba omezit, pokud se to ovšem nedotkne právě jich samotných.

Topolánek hřímal: „Neviditelná ruka trhu byla vystřídána hrabivou rukou úředníků a politiků.“ Ekonomika podle něj v moderním státě už přestala být hlavním nástrojem k dosahování blahobytu. „Tuto roli si pro sebe, a vím přesně, o čem mluvím, uzurpovala politická moc. Ta je sama o sobě nástrojem i cílem a ve snaze tu pozici si uchovat vnucuje občanům nebezpečnou iluzi bezpracného zisku.".

Na rozdíl od Havla by tady měl Topolánek z větší části pravdu, i když zapomněl na zcela nemravné, demotivující a ekonomiku deformující bohatství té nejužší elity, které však nepochází ani tak z práce, jako z bezrizikových spekulací na cizí účet, klientelismu a zvráceně nastavených protekčních mechanismů. Hlavně však sám byl politikem, který tohleto všechno i podpisem Lisabonské smlouvy pomáhal etablovat, a nyní u něj jako sláma z bot čouhá jen jeho zhrzenost odstaveného protagonisty. Tak kritizuje ty, co v politice zůstali.

Když se naopak ještě vrátím k Havlovi (viz také zde), tak bylo půvabné, že popřel sám sebe a potvrdil vlastně zcela protikladný Klausův přístup. Když Havel na FORU zamudroval:  „...člověk si myslí, že může kompletně naplánovat svět. Údiv a vědomí nesamozřejmosti jsou, domnívám se, jedinou možnou cestou z nebezpečného světa civilizační pýchy.“ Tak vlastně poslal své vize, rozbředlé v prostoru i v čase, mimo realitu.

I kdyby ty vize a utopie byly podloženy dobrými úmysly, složitá realita dnešního světa (jako každého systému s obrovskou kompexitou) se nakonec vždy těm mesiášům a sociálním inženýrům vysměje. Vezmu si na pomoc Nerudu: „Nechť chci co chci, za krátký čas se všechno jinak zvrtne zas...“ Bývá pravidlem, že se tyto vize nakonec zvrátí ve svůj pravý opak, jak dokládá i naše zkušenost s budováním komunismu.

A proto méně velikášství a vizionářské zpupnosti může svět posunout dopředu. Jde o nahrazení fantasy politiky tou reálnou, která krok za krokem řeší své problémy. Velmi dobře to vystihl právě prezident Klaus. Ve svém komentáři k prezidentovu letošnímu novoročnímu projevu „Prezident Klaus se vymezil proti fantasy politice“ jsem mj. napsal:

„Prezident se vymezil proti velikášsým vizím, proti utopiím všeho druhu a aniž je jmenoval, po svém projevu nechal novodobé Mesiáše bez gloriol a v nedbalkách. Nasměroval je do světa scifi, kde je možno blouznit, aniž by bylo nutno skládat účty.

Elegantně a s nadhledem se tak vyslovil k oteplovačům, environmentalistům, integrátorům a jiným fanatickým horlivcům, aniž by jimi svůj sváteční projev zaplevelil. Ale odhalil podstatu celého toho cirkusu, která spočívá v tom, že cílí až za horizont odpovědnosti. Jde o to, oblbnout lidi vznešenými hesly a bez ohledu na jejich prospěšnost v přítomnosti fantazírovat o budoucím efektu. Pohříchu v tak daleké budoucnosti, k níž už nesahá skládání účtů těchto věrozvěstů.

Vrátil tak politiku na zem a nabádal, aby byla vyplněna přítomným obsahem. Nemůžeme přece zavazovat budoucí generace, aby akceptovaly naše dnešní vize. Naše odpovědnost spočívá v tom, předávat jim starostlivě přítomnost den po dni.“ (konec citace)

Bojím se světa, v němž na jedné straně mudrují „humanitární bombarďáci“ o nadsmyslných hodnotách a na druhé straně se jiní opájejí svým podpisem tesaným v Lisabomu do kamene. Oba tyto typy spojuje sice jen chorobná ješitnost, ale společně mohou budoucnost světa pěkně zkomplikovat.

http://streit.blog.idnes.cz/