V roce 2006 se dle mého přesvědčení příkladně zachovala radnice Vsetína, když vystěhovala pavlačový dům v centru města, obývaný trvalými neplatiči. Šest rodin skončilo v domech na Jesenicku a Prostějovsku. Dalších šestatřicet město přestěhovalo do obytných kontejnerů v části Poschla. Podle mě měli všichni obyvatelé skončit na ulici. Umístit je do jiných domů bylo dle mého přesvědčení dokonce neoprávněným nakládáním se svěřenými veřejnými penězi města (minimálně velmi rozporuplným užitím), ale to je na jiné téma.

Chronických neplatičů se v rámci novodobého chápání pojmu „lidská práva“ ujali všemožní jejich ochránci, zcela abstrahující od naprosto přirozené zákonitosti, že k jakýmkoli právům neodmyslitelně patří také plnění povinností. Dvaadvaceti neplatičů někdo zneužil k vlastnímu cíli (sami by na to nepřišli ani omylem) a vše skončilo u soudu. Vadilo jim například, že neměli možnost vybrat si nové bydlení sami. Každý z nich navíc žádá 100 tisíc korun jako náhradu nemajetkové újmy a svorně chtějí, aby se jim město Vsetín omluvilo ve třech celostátních denících, třech týdenících a v romských médiích. Neuvěřitelné.

Krajský soud v Ostravě se dle mého nejhlubšího přesvědčení zachoval zcela správně. Povinností soudu totiž zdaleka není jen tupě bez vlastního rozmyslu a zasazení souzené věci do kontextu plnit přání žalobců, jdoucí proti zdravému rozumu i oprávněným zájmům společnosti, a proto žalobu zamítl. Bravo, nebál se ani nařčení z rasismu, ani úřadu ombudsmana. Oproti tomu zcela neuvěřitelným je pro mě osobně postoj Vrchního soudu v Olomouci, který věc vrátil zpět Krajskému soudu, neboť ten prý neprovedl podstatnou část důkazů, které navrhovali žalobci, aby prokázali své nároky. OK. Jenže soudce vrchního soudu Brhel kauzu označil za velmi komplikovanou a dokonce učinil tento dílčí závěr: „Z důkazu, který jsme založili do spisu my, a to ze zprávy ombudsmana, který v této věci provedl rozsáhlé šetření, je patrné, že porušena lidská práva Romů byla a to minimálně tím, že si nemohli zvolit místo svého pobytu. Bude však na krajském soudu, aby přesně vymezil díl odpovědnosti, kterou nese město a kterou žalobci.“

Na rozdíl od soudce Brhela považuji postup města Vsetína za nadmíru vstřícný. Chroničtí neplatiči by měli ruce líbat jeho vedení, že jim město dalo možnost svou hlavu vůbec umístit pod nějakou střechu. Rozhodnutí soudu považuji za společensky chybné a neúnosné. Pokud výklad „lidských práv“ neplatičů byl v souladu s platnými zákony, pak tu máme místo žádoucího skutečného právního řádu jen obyčejný právní hnůj. A pokud výklad umožňoval i jiný rozsudek, tedy že „lidská práva“ neplatičů porušena nebyla, neboť oni primárně roky nerespektovali své povinnosti, pak má soudce Brhel jistě velkou kliku, že se u nás nevolí soudci přímo.