Pro časopis Konzervativní listy nemůže být důležitější diskuze, než debata o konzervatismu. Pohledy do minulosti jsou, zvláště pro konzervativce, nezbytné, neměli bychom ale zapomínat také na pohled vpřed. Proto debatu o budoucnosti konzervatismu na stránkách tohoto periodika považuji za klíčovou a rád jsem výzvu, abych do ní přispěl svým pohledem, přijal.

Debatovat o tom, jak obrodit konzervatismus, v době, kdy se rodí „pravicová“ vláda tvořená politickými stranami, které se za konzervativní považují, může někomu připadat zbytečně sebemrskačské. Sebereflexe přece často nastupuje až v době neúspěchu, prohry a zklamání. Chystanou vládou pravice bychom se ale neměli nechat ukolébat. Jednak budoucnost konzervatismu je poněkud širší téma než otázka jednoho – Bůh ví, zda vůbec celého čtyřletého – volebního cyklu, za druhé pak kabinet, jehož jsme svědky, je spíše smutným obrazem úpadku konzervatismu v České republice. Takže sebereflexe je skutečně na místě.

Aniž bych příliš zabíhal do podrobností, chtěl bych na úvod učinit pár poznámek, kterými ozřejmím, proč si myslím, že je česká pravice, obzvláště ta konzervativní, v úpadku. Předně je tomu proto, že ODS, která byla vždy považována za vůdčí pravicovou stranu, ztratila nejvíce voličů ve své historii a sama tak musí hledat cestu ze své vlastní krize, kam ji předchozí vedení, razící heslo „funkce a moc především“, dohnalo. To, že nakonec přesto sestavuje vládu, je jakýmsi paradoxem – i když si osobně nejsem vůbec jist, zda to je pro tuto stranu dobře, protože očista většinou přichází jen v opozici.

Za druhé, na pravici se etabloval nový politický subjekt, který si buduje pověst konzervativní strany, ačkoli by mu slušelo jakékoli jiné přízvisko, než toto. Existuje tak reálné nebezpečí, že TOP 09 myšlenku konzervatismu zdiskredituje. V principu je sice dobře, když je na pravé straně politického spektra konkurence, v rámci které strany budou o pravicové a konzervativní voliče soupeřit. Problém TOP 09 je ale ten, že slovo „konzervativní“ používá pouze jako vějičku na jistý typ voliče a skutečné konzervativní hodnoty nehájí. Důkazy pro takové mé tvrzení jdou nad rámec tohoto krátkého zamyšlení, omezím se proto jen na prosté konstatování, že tvář šlechtice Karla Schwarzenberga ještě neznamená konzervativní směřování. Ostatně, sám podivný název strany svědčí o tom, že jde více o marketingový trik, o stranu na jedno použití, než o politický subjekt s promyšlenými konzervativními postoji. Dokresluje to i úsměvná skutečnost, kdy v době představování strany novinářům měli oba čelní protagonisté nové partaje jen velice mlhavou představu o programu strany.

Úskalí českého konzervatismu tak mimo jiné spočívá v tom, že zde skutečně konzervativní strana chybí. O konzervativní voliče budou soupeřit dvě strany, které sami mají se svým konzervatismem problém. ODS, která své – už dříve nepříliš početné – konzervativní křídlo téměř udusila (byť se nyní konzervativec stal jejím předsedou), a TOP 09, která o konzervatismu více mluví, než aby se o něj zasazovala.

Konečně za třetí, o odchod ze Sněmovny si KDU-ČSL koledovala dlouho. Je jasné, že její neúspěch je výsledkem celé řady chybných rozhodnutí jejího vedení, než známkou toho, že český volič už o podobně laděnou stranu nestojí. A třebaže si myslím, že strana má šanci se do dolní komory českého parlamentu vrátit, pro tuto chvíli zůstanu u toho, že její nynější absence ve Sněmovně jen dokresluje mé tvrzení o úpadku konzervativních idejí v Česku.

Jak to, že potom pravice nakonec sestavuje vládu? Nepatřím k těm, kteří se z toho naivně radují, byť uznávám, že nynější většina 118 poslanců ve Sněmovně skýtá šanci na prosazení nezbytných reforem. Ale opět – konzervatismus nejsou jen reformy a ekonomické otázky. A nikde není řečeno, že na papíře fungující „stoosmnáctka“ bude fungovat i ve skutečnosti.

Nevěřím totiž tomu, že by se voliči obrátili „doprava“. Zkrátka se jen sešlo několik faktorů (vyděšení Řeckem, osobnost Jiřího Paroubka, nezvládnutá kampaň ČSSD, trik s vytvořením nových „pravicových“ stran), které přinesly současný pro pravici na první pohled výhodný výsledek. Ve skutečnosti ale v součtu zůstává rozdělení voličů téměř podobné, protože stranu Věci veřejné nelze ani při sebevětším přimhouření očí považovat za pravicovou. Strana, která nemá pevné ukotvení a svůj program sestavuje na základě tipů od internetových uživatelů, bude přesným opakem pravicové strany. Takže tak jako nyní pomáhá vytvářet pohodlnou pravicovou většinu, může příště vytvořit pohodlnou většinu levicovou. (až vyděšení Řeckem opadne, Jiřího Paroubka nahradí přijatelnější předseda, ČSSD udělá profesionálnější kampaň a lidé prohlédnou trik s „novými“ stranami).

Totální prohra pravice se tak vlastně jenom o pár let odkládá, za což můžeme být vděční, protože jsme získali nějaký čas navíc, abychom ji případně mohli odvrátit. Osobně se ale domnívám, že do dvou let bude současné vlády konec a vítězství levice bude o to větší, oč bolestivější budou nynější nutná pravicová opatření v kombinaci s prohlubující se celosvětovou ekonomickou krizí, která teprve čeká na svou kulminační vlnu.

Navíc bude současná vláda zklamáním i po morální stránce, protože Petr Nečas – ač její lídr – je jedním z mála slušných a neúplatných členů svého kabinetu. Přehlídka některých nechvalně proslulých starých tváří, stejně jako podivných a nečitelných nováčků dává tušit, že osobní obohacování bude ještě okatější, než tomu bylo za vlád minulých. Opět zde není prostor pro to, abych své obavy dokládal na konkrétních příkladech, ale stěží najdeme výmluvnější symboly toho, že proklamovaný boj proti korupci zůstane u této vlády jen na papíře, než je ekologický supertendr či propojení soukromé bezpečnostní agentury (nejen) s ministerstvem vnitra. Vláda se ve skutečnosti formuje ne podle toho, kdo je jak kompetentní k řízení daného resortu, ale proto, aby už před lety dohodnuté „kšefty“ mohly v klidu proběhnout. Jinými slovy, ministerstva se obsazují tak, aby si určité skupiny udržely na dané kontrakty vliv. To je další skutečnost, která v budoucnu přispěje k ještě hlubší diskreditaci pravice.

Výše uvedené poznámky se snaží dokreslit, proč si myslím, že český politický konzervatismus potřebuje silnou a mohutnou obrodu, nechce-li se do budoucna stát okrajovou politickou silou. A to přesto, že v současné době sestavuje vládu, se kterou veřejnost spojuje velká očekávání a která má také pod dlouhé době slušnou většinu v parlamentu. Český konzervatismus za sebou nemá žádné velké úspěchy, ve skutečnosti balancuje na okraji propasti. Má-li mít kdy v budoucnu šanci ovlivňovat dění v České republice, je potřeba mu vrátit náboj, dát mu jasný cíl, jasnou vizi. Tomu bych se chtěl věnovat na následujících řádcích.

***

Nechci si hrát na někoho, kdo má recept na to, jak konzervatismus v Česku oživit. Nejsem politolog ani politik, nejsem ani marketingový odborník. Pokusím se jen předložit pár svých postřehů, o kterých se domnívám, že by měly být mezi konzervativci minimálně diskutovány. Následující vize může konzervativnímu hnutí v Čechách, na Moravě a ve Slezsku přinést v určitém časovém období velké sympatie voličů a velký volební zisk. Ve skutečnosti může přinést sympatie a zisk jakékoli straně, která by níže načrtnuté myšlenky přijala za své. Protože by ale měly být nejbližší v prvé řadě konzervativně uvažujícím lidem, přeji si, aby to byli právě konzervativci, kteří si je osvojí.

Stranou také ponechám otázku taktiky, jak konkrétně docílit slibného výsledku konzervativních stran v některých z příštích voleb, protože si myslím, že právě tyto otázky byly v poslední době přeceňovány. Marketing byl důležitější než ideje (jakkoli se například v letošních volbách ukázalo, že určitá tvořivost a inovace na politické scéně – založení „sesterských“ stran – může přinést slibné plody). Naše diskuze je ale především o idejích, než o konkrétních chytácích, jak tyto ideje k voličům dostat. Od toho tu jsou jiní.

Mé následující teze budou možná trochu provokativní, pokusím se je ale na následujícíh řádcích co možná nejpregnantněji vysvětlit.

Naším cílem není primárně vyhrát ve volbách, ale v prvé řadě se vůbec zkonsolidovat jako určitá síla. Nepředkládám proto líbivé návrhy, jak v příštím volebním klání porazit levici na hlavu, ale jak získat ztracenou sílu, jednotu a věrohodnost, která je předpokladem budoucích vítězství. Nepředjímám ani to, zda by tyto myšlenky měla do budoucna nést nějaká nová strana, nebo zda je možné pro tento účel obrodit některou ze současných stávajících stran. To by bylo opět na delší diskuzi.

Konzervativci jsou dnes roztříštění. Nejednotní. Profilují se na odlišnostech v detailech a uniká jim přitom to podstatné. Každé hnutí potřebuje ke svému sjednocení vnějšího nepřítele. Pro konzervatismus je to o to jednodušší, že si nepřítele nemusí vymýšlet, on ho už přirozeně má. Problémem spíše je, že si to konzervativci příliš neuvědomují, a nebo na boj s tímto nepřítelem rezignovali.

Nepřítelem konzervatismu není levice, jak ji dnes známe. Nejsou jí komunisté, takže různé antikomunistické struny rozeznívané některými malými konzervativními stranami působí – nebojím se říci – vskutku směšně. Jejich představitelé dosud neprohlédli, že skutečný boj se odehrává někde jinde a oni jen bojují dávno prohrané bitvy. Soupeřem ani není klasická sociální demokracie Zemanova, ale ani Paroubkova střihu. Naopak přichází čas, kdy tradiční složky levicového elektorátu by měly být umně podchyceny právě konzervativci – ne jako další trik, jak dosáhnout vítězství, ale prostě proto, že dnešní levice už dávno nehájí jejich zájmy a že je může lépe hájit obrozený konzervatismus, pokud si to ale uvědomí. Řečeno jinými slovy, klasičtí dělníci mají dnes často mnohem blíže k některým konzervativním postojům, než k postmoderní levici „blairovského“ nebo „bursíkovského“ typu. To už ale opět zacházím spíše k tomu „jak“, než „co“.

Co je tedy tím přirozeným nepřítelem konzervativců, pokud jím není klasický komunismus nebo sociální demokracie? Snaha pojmenovat tohoto nepřítele, rozpoznat a určit ho je prvním krokem na cestě k vítězství. Netvrdím, že ho umím přesně a politologicky čistě popsat či pojmenovat. Tuším ale, jak se projevuje. Je to konglomerát hned několika neblahých trendů, myšlenek a ideologií, jejichž přesné vymezení a identifikace by mělo mezi konzervativci být předmětem debat a analýz.

Zcela určitě jím je korporátní fašismus, který vidíme v Lisabonské smlouvě a vůbec v dnešní evropské integraci. Je jím neokonzervatismus se svou touhou šíření demokracie po celém světě, a to násilnou cestou. Je jím politika světových elit, které ve svých plánech už zcela odepsaly konkrétní národní státy a uvažují pouze v nadnárodním duchu. Je jím globalizace, která ničí staleté hodnoty ve společnosti. Je jím brutální útok na lidské svobody a na svobodu člověka jako takovou – a to pod pláštíkem různých smyšlených globálních hrozeb. Je jím řízená migrace z islámského světa, která má za úkol rozmělnit tradice hostitelských zemí a změnit poměr složení obyvatelstva. Jsou jím elity, které plánují světovládu, jejíž neklamné příznaky vidíme kolem sebe stále častěji. Nazvěte si tento soubor negativních trendů a jevů současnosti jakkoli, já mu říkám „nový světový řád“, jakkoli si jsem vědom toho, že jde o pojem, který už – především na poli mezinárodní politiky – má v politologii svůj pevně daný význam. Když ale někdo najde přiléhavější pojmenování pro agendu tohoto povstávajícího Leviathana, rád takový název převezmu.

Konzervatismus není ideologie, která by se snažila přijít s něčím novým, čím zaujme veřejnost, voliče. Konzervatismus ani není ideologie. Konzervatismus je jen postoj, který značí odhodlání uhájit tradici před „pokrokem“. Má za úkol bránit starý řád před novým (ne)řádem. Ten příští nový (ne)řád má být světový. Skutečný konzervatismus by měl proto sjednotit všechny milovníky starých pořádků, ale pořádků nejen v tom úzkém, etickém smyslu, ale i starých pořádků světových, tj. geopolitických. Sjednotit je proti těm, kteří si tyto pořádky přejí nahradit pořádky novými, pořádky podle svých vlastních perverzních mocenských zájmů.

Má-li mít konzervatismus budoucnost, zde tedy před ním leží velká výzva, zde pro něj dřímá práce na příštích deset, dvacet, třicet let. Zde, v této válce proti ustanovení jedné světové diktatury, má svou roli. Konzervatismus hájí, ochraňuje, konzervuje. Naším cílem tudíž musí být ochránit to nejcenější, co se ochránit dá. Lidskou svobodu a národní samostatnost. Jsou to konzervativci především, kdo by měl chránit náš národ před ztrátou suverenity, kdo by měl zuby nehty hájit Českou republiku, jak ji známe.

Už nejde jen o dílčí boje, zda bude daň tolik procent nebo o procento méně, zda postavíme tolik kilometrů silnic a nebo dvakrát tolik, zda budou mít učitelé nástupní plat o tisíc korun vyšší či nižší. Všechny tyto podružnosti se jeví jako nedůležité ve světle nebezpečí, které se na celý svět – a na Českou republiku nevyjímaje – valí. Jde o přežití svobodného národa – a nebo jeho rozplynutí v evropském a posléze celosvětovém guláši. A jde ještě o víc – o to, zda vůbec my sami zůstaneme svobodnými lidskými bytostmi, nebo se z nás stanou otroci novodobých pánů. Kdo si myslí, že takové elity těžící z novodobého otroctví dnes neexistují, krutě se mýlí.

Mluvím-li o jakémsi boji proti ustanovení jednotné světové vlády, je jasné, že si nemyslím, že bychom my sami mohli takovému „plánu“ zabránit. Dost možná, že tento boj pro nás ani nemá vítězství, protože některé věci jsou Bohem dané a mají se stát. Rozhodně ale vím, že naším úkolem je hrdině stát na stráži a snažit se svůj vlastní národ od těchto celosvětových úkladných útoků hájit do poslední chvíle. Neumím si představit někoho, kdo by byl pro podobné poslání povolanější víc, než konzervativci se silným národoveckým cítěním.

Šance pro českou pravici

To jsme se poněkud vzdálili od „přízemního“ uvažování o TOP 09, ODS, o českém politickém rybníčku. Ale je tomu tak a skutečně bychom neměli zapomínat dívat se na svět kolem sebe s patřičným odstupem, nadhledem, v historických a geopolitických souvislostech. Pak zjistíme, že nám často pro naše žabomyší spory uniká to skutečně podstatné. Světem opravdu obchází strašidlo Nového světového řádu a budoucnost českého konzervatismu nespočívá v tom, že bude české voliče lákat na zákaz hazardu, nižší daně, nebo vyrovnaný rozpočet, ale že se připraví na boj s touto celosvětovou nákazou a postaví se jí na odpor. Že bude hájit budoucnost Čechů jako takových. Tu se naskýtá ohromný prostor pro oslovení nejširších mas, protože už nepůjde o klasické pravolevé vidění světa (netvrdím, že je už rozdělení pravice-levice překonané, mám spíše na mysli, že v tomto boji by se měla pravice s levicí spojit), ale vůbec o uhájení toho nejdůležitějšího – naší samostatnosti, nezávislosti, suverenity, svobody a důstojnosti. V konečném důsledku našich životů, protože pro „vzpurné“ v tomto novém světovém pořádku už nebude místo.

Pravicová strana si už nyní nevystačí s obhajobou transformace, tady jde o více. Komu se podaří uhájit českou samostatnost, ten bude vítěz. Ne ten, kdo zajistí stavbu hřiště v Horní Dolní, ne ten, kdo zakáže výherní automaty, ne ten, kdo lépe upraví daňový systém. Dokonce ani ten ne, kdo více sníží nezaměstnanost, nebo alespoň na oko vymýtí korupci. V době, kdy jde o bytí, nebo nebytí národa, je potřeba vše vsadit na jednu kartu. Český národ (a spolu s ním i všechny ostatní národy) nebyl nikdy v tak velkém ohrožení, jako nyní. Nehrozí mu (zatím ještě) fyzická likvidace, ale likvidace jeho suverenity. Ta se už započala a bude i nadále pokračovat. Je na čase tento proces nejen zastavit, ale vrátit zpět. To například předpokládá vystoupení z Evropské unie.

Zápas o českou suverenitu totiž neskončil s Lisabonskou smlouvou, třebaže ta jí zasadila silný úder. Každý další den totiž kolem sebe vidíme a slyšíme spousty unijních návrhů, které jsou mnohem horší než ty, které obsahuje Lisabonská smlouva. A nikdo se tím příliš nevzrušuje, dokonce i národovečtí konzervativci jsou spíše vláčeni těmito okolnostmi a ani nestíhají pořádně monitorovat vše, co se připravuje, natož, aby o tom uvažovali a připravovali tolik potřebnou obrannou strategii.

Jaké pozice konzervativci zaujmou?

Jakkoli by pro konzervativce mělo být samozřejmostí vyrazit na obranu těch posvátných hodnot, zatím si přicházející nebezpečí spíše neuvědomují. V horším případě se na přibližování světovlády zrádným počínáním (byť někdy možná nevědomky) podílejí. V tom vidím vážné nebezpečí, protože řada velkých pravicových stran v Evropě už v tomto směru selhala a vlastně se staly součástí onoho plánu. Nejlépe je to vidět na postoji k evropské integraci, která je jakýmsi testem budoucí celosvětové integrace. Když konzervativci nehájí bytí vlastních národů v Evropě, jak budou hájit své národy před rozplynutím v ještě ve větším celku, než je Evropský svaz? Pokud konzervativci v Česku rezignují a stanou se těmi, kteří v nastolování nových pořádků ochotně spolupracují, nemá smysl se o budoucnosti konzervatismu vůbec bavit. ODS už před časem svou kolaboraci začala, když se na utáhnutí evropských šroubů aktivně podílela (čest výjimkám). Proevropská TOP 09 si ani nehraje na to, že by nějakou českou suverenitu kdy chránila. Obhajoba národních zájmů je nyní politickým tématem jen několika malých stran, které nejsou příliš slyšet. Z okrajového tématu okrajových stran je třeba učinit poselství, které bude rezonovat mezi všemi složkami české společnosti.

V České republice přitom dřímá ohromný potenciál k jakémusi organizovanému odporu. Na rozdíl od jiných zemí máme například ve funkci hlavy státu člověka, který si je výše popsaných nebezpečí dobře vědom a aktivně proti nim vystupuje. Statečný boj prezidenta Václava Klause proti evropské integraci, povinnému očkování proti prasečí chřipce nebo oteplovacímu alarmismu přesně dokazuje, že prezident agendu nového světového řádu vnímá a snaží se proti ní bojovat. Jako vždy je o podstatný kus napřed před ostatními českými politiky a udává směr, kterým by se obrozená česká pravice měla vydat. Najde posluchače? Najde bojovníky, nebo zůstane na domácí scéně ve svém boji osamocen?

V postavě prezidenta Klause je navíc šance, že český organizovaný odpor proti Novému světovému řádu může přesáhnout i hranice českých zemí, jakkoli jsem výše upozorňoval, že náš boj musí být primárně zaměřen na uhájení naší státnosti a národní svébytnosti. Má-li ale někdo váhu a sílu některé dílčí plány chystané světovlády poškodit a globální elity v jejich záměrech alespoň poškádlit, je to právě on.

Ve svém letošním Žofínském projevu nenechal nikoho na pochybách, že citlivě vnímá, kde a na kterých frontách se dnes odvěký boj „osvícených“ elit proti lidské svobodě odehrává:

„Povinné očkování proti prasečí chřipce (a to jsem nemluvil o síle a vlivu farmaceutického průmyslu), zelené zneužívání přirozených změn klimatu k brzdění ekonomického růstu i zneužívání dnešní krize k omezení svobody a budoucí prosperity patří do jedné, koncepčně stejné skupiny pokusů vrátit základní principy fungování lidské společnosti do předdemokratického stádia. Mohl bych tam ještě zařadit boj s terorismem, politickou korektnost a antidiskriminaci, mediokracii a některé další jevy. Skoro vůbec mi však nejde o tyto konkrétní věci. Jedná se totiž o pokus o prosazení nadvlády těch, kteří si myslí, že vědí, co je pro lidstvo dobré, a kteří mají takové sebevědomí, že si nárokují, že jsou oprávněni tuto svou představu dobra vnutit ostatním. Všechny tyto pokusy bychom měli brát vážně a zkusit s nimi něco dělat. Než ony udělají něco s námi.“

Konzervativci by si měli celý projev, stejně jako řadu dalších prezidentových úvah na příbuzná témata, nastudovat. Patří k nim i výborná kniha „Kde začíná zítřek“. Obzvláště její poslední kapitola dává tušit, kudy by se směřování české pravice mělo ubírat.

Na tomto místě bych rád učinil i poznámku o nově vzniklém portálu www.freeglobe.cz, který jsem se svými přáteli před několika týdny založil. Přál bych si, aby byl platformou pro podobně smýšlející konzervativce. Letmé nahlédnutí na tento denně aktualizovaný webový magazín dá představu o tom, jaké všechny podoby na sebe nepřítel, Leviathan Nového světového řádu, bere. Proto tedy odkazuji všechny, kterým má slova připadají příliš obecná, aby na tyto webové stránky zavítali.

A připojím ještě jednu poznámku, o které si myslím, že je zde na místě. Součástí konzervativního probuzení by také mělo být i maximální odpoutání se českých pravicových stran od tzv. havlismu i od všech jednotlivců, kteří nejen v těchto stranách zastupují havlistické zájmy, ale i těch, kteří s havlistickou úchylkou koketují. Havlismus je totiž v českém prostředí klíčovým spojencem výše popisovaných globálních elit. Konzervativní ODS například musí být ODS bez Alexandra Vondry, abych dal alespoň jeden příklad za všechny. Jiná cesta neexistuje.

Konzervativci, změňme téma

Konzervativci by tak měli nejprve sami sebe uchránit od zcestných a ukolébávajících myšlenek, které slibují jakýsi utopický fukuyamovský Konec dějin. Až dosud žili v poklidném dřímání, přesvědčení, že pravice porazila komunismus, kapitalismus že se stal převažující doktrínou a nebýt problémů s mezinárodním terorismem a celosvětovou krizí, panovala by všeobecná pohoda. Za prvé to s koncem Sovětského svazu není zřejmě tak, jak se v pravicových legendách tvrdí (mnohé naznačí už jen to, že do elit se světovládnými tendencemi patří i Michail Gorbačov, jeden z velkých a nadšených zastánců zelené víry – není čas přehodnotit určitá klišé, třeba ta, že některé pravicové politické ikony porazily Říši zla a přijmout mnohem uvěřitelnější verzi o vzájemného dohodě dvou mocenských bloků?), za druhé se zde formuje něco mnohem strašlivějšího, než byl komunistický Sovětský svaz.

Boj proti komunismu, ke kterému se česká pravice často uchyluje, se v takovém světle stává zastaralou bitvou. Musíme si uvědomit, že stojíme na prahu zcela nové éry, odstartované zavedením nového světového řádu 11. září 2001, kdy nebezpečí, která se na nás valí (stále totalitnější kontrola lidstva pod záminkou boje proti údajnému mezinárodnímu terorismu), jsou natolik nová a nepoznaná, že dosud nemáme žádný precedens, jak se vůči nic chovat. Není to něco, co jsme už v historii lidstva zažili. Lidstvo sice zakusilo nespočetně diktatur a některé máme ještě dosud v živé paměti – žádná ale nebyla celosvětová, žádná nebyla tak totální, o jakou se pokoušejí současné elity. Dost možná, že se budeme muset nakonec spojit i s těmi komunisty, podobně jako se před více než šedesáti lety v zájmu zachování republiky sešli lidé, kteří se jinak k smrti nenáviděli. Je čas uvažovat v jiných souvislostech, než v primitivním antikomunismu a strachu z Ruska. Partnerem nám může v budoucnu být i sociální demokracie. Teď jde jen o to, kdo s obhajobou českých zájmů přijde dříve. Jistě by bylo pro konzervativce ponižující, kdyby tento boj za zachování národní svébytnosti, toto novodobé národní probuzení, odstartovaly jiné složky politického spektra a konzervativci se k tomuto hnutí pouze připojili. Naopak, konzervativci musí být vůčí silou, vůdčí složkou tohoto nového hnutí za zachování starých pořádků. Zní to celé jako fantaskní představa z daleké budoucnosti, osobně si ale myslím, že máme skutečně jen pár let (možná jen měsíců) na to, abychom připravili obrannou strategii proti chystané světové vládě.

V tomto článku není prostor pro to, abych vysvětloval, proč si myslím, že je světová vláda na spadnutí, natož abych dokládal, že je nebezpečná a konzervativci by proti ní měli velice ostře vystupovat. Kdo chce vidět a kdo se dívá kolem sebe, ten to ví. Pro tuto chvíli tedy s tím pracujme jako s faktem. Světová vláda se chystá a pro konzervatismus je tím nejpřirozenějším nepřítelem, protože ačkoli samotná její myšlenka je stará jako lidstvo samo, jde o ten největší zásah do přirozeného řádu, jaký může být. Dosud také její protagonisté neměli takové prostředky, jaké mají nyní, aby s jejím ustanovením uspěli.

Konzervativci by tak měli ve světle těchto hrozeb přehodnotit své postoje, které dosud považovali za nezpochybnitelnou součást své víry. Konzervatismus není naivní podpora USA, ať Spojené státy učiní cokoli. Konzervatismus není ani bezvýhradná podpora Izraeli, ať Izrael učiní cokoli. Konzervatismus není podpora demokracie, obzvláště ne takové, která je zbraněmi vyvážena do některých zemí, shodou okolností bohatých na určité suroviny. Konzervatismus není bratříčkování se s představiteli mainstreamové pravice v Evropě. Konzervatismus není okouzlení sjednocenou Evropu, ve které někdo chce vidět novodobou Svatou říši římskou. Konzervatismus není odsuzování Ruska a všeho, co je z východu a opěvování západu (západ už totiž není, co býval). Konzervatismus není tleskání nad svrženými „diktátory“ „nezbedných států“. Konzervatismus není boj proti komunistickým symbolům. Konzervatismus není podpora mezinárodního tažení proti údajnému terorismu. A takto bych mohl pokračovat.

Skutečný konzervatismus by měl mít naopak pravicí dosud spíše opomíjený a vysmívaný sociální aspekt. Nemůže být jen čistou laissez fair ideologií, kdy se vše poměřuje jen čísly, ziskem. Nemůžeme dělat politiku jen pro bílé límečky, ale i pro modré. V našem zájmu by měli být obyčejní lidé. Přichází doba, kdy zájmy těchto lidí bude hájit pravice. Ne volebními sliby, ne rozdáváním peněz, ale skutečnou podporou rodiny a obranou národních zájmů. Konzervatismus přece zastávají především obyčejní lidé, ne elity. Byla to šlechta, která si často libovala v kosmopolitismu. A je to novodobá šlechta, novodobé elity, které – znuděné svým vlastním, pro obyčejného člověka nepředstavitelným, bohatstvím a pro své vlastní vzrušení – plánují všemožné apokalyptické vize. Jejich moc je pro ně afrodiziakum, baví je si pohrávat s celými národy, ba kontinenty. To, co vidíme kolem sebe (snahy o světovou vládu), není přirozeným výsledkem jakési evoluce, ale umělým výtvorem těchto lidí. Na jejich počínání není nic konzervativního.

Chceme-li proto konzervatismus oživit, měli bychom svou politiku zaměřit na lidi, kteří skutečně konzervativní hodnoty, aniž si to třeba uvědomují, vytvářejí. Tedy obyčejné lidi, kteří milují svoji vlast a děsí se novot, které jim mocní neustále vnucují. Už nemůžeme dále pohrdat prostým lidem, tvářit se, že „masa“ je nějak méněcenná. Ano, masa ovládaná, zfanatizovaná a zdálky neviditelně řízená elitami může mít ničivé účinky. Masa elitami umně udržovaná v naivní blaženosti, nevědomosti, otupovaná pomíjivým materiálnem a držená ve strachu před smyšlenými globálními hrozbami, je tím, co nástup nového světového řádu umožňuje. To, zda se nový světový řád nakonec podaří uskutečnit, ale vposledku záleží právě na tom, kdo bude tyto „masy“ ovládat. Když elity masy ztratí, Nový světový řád nebudou moci završit. Proto je nezbytně důležité, aby konzervativci získali obyčejné lidi na svou stranu. Způsobů, jak si je získat, aniž by je museli podobně jako levice uplácet, je jistě nespočet. Proto ale musíme skončit i my sami se svým elitářstvím a s přezíravým pohledem na lid, konzervativci často označovaný za lůzu.

Chopme se mečů

Dovoluji si tvrdit, že výše naznačené téma bude právě tím vykolíkovaným hřištěm, kde se v budoucnu budou odehrávat veškeré politické a ideologické spory. Odehrávají se už nyní. Čím dříve si to konzervativci uvědomí, tím lépe, protože času není nazbyt a vymyslet účinnou strategii, jak novému nepříteli čelit, se nedá stihnout za noc. Začít by se mělo hned.

Ono hřiště jsme si sice nevybrali sami, ale to nic nemění na tom, že bojovat se bude právě na něm. Pokud budeme bojovat kdekoli jinde, budeme bojovat marné a zbytečné boje. Musíme přijmout zodpovědnost a postavit se do boje tam, kde skutečně zuří válka a kde se rozhoduje o budoucnosti civilizace, pokud nám na ní záleží. Jako konzervativcům by ale mělo. Ostatně, jako konzervativci vždy jen až reagujeme na to, co nebezpečně nového vymysleli jiní. Proto bychom ale nyní neměli otálet, protože nový světový řád není zase až tak nový a na jeho ustanovení se pracuje už desítky let. Nepřítel tak má docela slušný náskok.

Svým způsobem proto není co dlouho rozmýšlet. Elity se už rozhodly, že zničí naše státy, naše národy, ve prospěch jedné unifikované celoplanetární totality. Svůj plán nejen pilují, ale uskutečňují. Na nás je, zda jim v tom budeme nápomocni, nebo se postavíme na odpor. Je pozdě, ale ještě ne tak pozdě, abychom na náš boj rezignovali.

Nebude to lehká válka. Ty samé elity, proti kterým bychom měli bojovat, se budou už od samého začátku snažit, aby o nás nebylo ani slyšet, aby jakýkoli zdvihající se odpor v samém zárodku zadusily. Elity disponují neuvěřitelnými prostředky, ale tváří v tvář uvědomělé a probuzené společnosti jim tyto budou k ničemu. Bojí se a my bychom měli okamžik jejich strachu využít, dokud ještě je šance na vítězství.

ve zkrácené podobě vyšlo v Konzervativních listech 10/2010, str. 3-5