Kukaččí vejce Ústavy EU
O problémech návrhu evropské ústavy už bylo napsáno poměrně hodně. Mnohdy se ovšem zdá, že zmíněnou ústavu její zastánci vůbec nečetli a vycházejí pouze z přání co nejlépe naplňovat ideu sjednocující se Evropy. To je zajisté chvályhodné, ale pro ideu samu nesmí být opomíjen způsob jejího provádění.
Shoduji se s většinou kritiků, pokud se týká složitosti nové ústavy, její nepřehlednosti i zcela nepokrytého náběhu k přesunu dalších a dalších kompetencí na centrální úroveň. Na druhou stranu je ovšem pravdou, že v převážné většině kopíruje již existující strukturu EU. Chtěl bych ale zde poukázat na jednu novinku, kterou ústava přináší a která je zatím stranou veřejné diskuse. Na rozdíl od současné situace, kdy byla Charta základních práv unie dokumentem pouze doporučujícím (pro nesouhlas některých zemí s její závazností), náhle je zcela beze změn přesunuta do těla ústavy. To je jistě daleko podstatnější změna, než kosmetické přesuny pravomocí mezi komisí, Evropským parlamentem a Radou ministrů.
Hodnotová diskuse k ústavě se soustředila na zmínku o křesťanských kořenech v preambuli (přičemž rozhodně nechci její význam nijak zlehčovat) a bohužel zcela opominula, že skutečnou hodnotovou orientaci vyjadřuje právě Charta. A ta je napsána jazykem nejradikálnější a nejagresivnější evropské liberální levice, jazykem bezhodnotovým, nerespektujícím tradiční uspořádání společnosti, ale o to rezolutněji požadujícím čím dál obskurnější práva pro každého. Jestli je něco hlubokým výrazem odklonu od tradičních hodnot zavedených zde tradicí římského práva a křesťanského pohledu na společnost, tak je to právě tato Charta. Už z rozsahu je patrné (tradiční svobody pojme 19 článků, různá nároková práva, zde označovaná jako Rovnost a Solidarita, také 19, ale podstatně delších), že se jedná o dokument z dílny radikálních rovnostářů a budovatelů společnosti, kde mají být všichni pokud možno zglajchšaltovaní.
Abych ale byl konkrétnější, pokusím se na několika případech (a jejich srovnání s českou Listinou základních lidských práv a svobod, která je nejen pro nás dnes závazná, ale je i velmi moderním dokumentem, neboť byla přijímána až na počátku 90-tých let a tedy se znalostí vývoje v této oblasti od II. světové války) poukázat na její hodnotové problémy.
Problém první je ochrana vlastnictví. Charta zná jen ochranu před zbavením majetku (vyvlastněním) a neupravuje ochranu před nuceným omezením vlastnického práva (z něhož vycházejí v ČR například rozhodnutí Ústavního soudu ve věci nájemních domů). V protikladu s tím obsahuje práva na ochranu zdraví, životního prostředí či spotřebitele (která jsou jistě chvályhodná). Pak je ovšem velmi pravděpodobné, že postupným výkladem bude jedno z opravdu fundamentálních práv (vlastnické) stále omezováno ve prospěch „veřejného zájmu“. Bez vyváženosti je ale nastolený trend cestou k socialismu s jeho kolektivním vlastnictvím.
Problém druhý spatřuji v zákazech diskriminace. Naše Listina garantuje všem základní práva a svobody bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti a řady dalších podmínek. Evropská Charta nemluví o garanci práv a svobod, ale o zákazu diskriminace a seznam podmínek ještě rozšiřuje o zdravotní postižení, věk nebo sexuální orientaci. Jistě cítíme, jaký je mezi texty obrovský rozdíl! Autoři Charty jsou zřejmě v duchu agresivních „lidskoprávních“ organizací přesvědčeni, že je nesprávné, aby těžké práce či vojenskou službu konali především muži, aby až lidé jistého věku měli přístup k voleným funkcím či naopak, aby v jistém věku bylo možné odejít do zaslouženého důchodu. To jsou přece všechno diskriminační prvky, které budou zakázány! A to nemluvím o tom, že je jistě nezbytné garantovat příznivcům radikálních muslimských skupin nebo zastáncům rasové či třídní teorie základní práva a svobody, ale chci si uchovat právo „diskriminovat“ je tím, že nebudou moci vyučovat etiku na školách!
Třetím problémem je nepříliš nápadný útok na základní buňku západní společnosti, na rodinu. Na rozdíl od Listiny, kde je rodičovství chráněno a péče o děti a jejich výchova je právem rodičů, stejně jako je i nárok na ní právem dětí, Charta mluví pouze o právu na ctění rodinného života jedince a pak o právech dítěte na ochranu a péči a styk s oběma rodiči. Zase se v duchu tradic radikální levice upřednostňuje objektivní „dobrá výchova“ před hluboce subjektivními (tudíž všem tvůrcům nové společnosti co možno stejných lidí nepříjemnými) vztahy rodičů a dětí se všemi jejich povinnostmi a odpovědnostmi.
To jsou jen některé nejkřiklavější případy, přičemž jsem se ještě nevydal cestou laciné kritiky práva pracovat (že by inspirace Ústavou SSSR?). Jsem jenom překvapen, že nejhlasitějším zastáncem evropské ústavy v ČR je předseda KDU-ČSL, kterou jsem vždy pokládal za stranu, která vnímá důležitost ochrany soukromého vlastnictví, rodiny i respektu k tradičním hodnotám společnosti.