Ekonomika USA si nevede tak špatně
Ondřej Benáček se v článku “Co čeká Ameriku a svět za Bernankeho” (HN 28. 2. 2006) podrobně rozepsal o problémech americké ekonomiky. Jakkoli lze s mnohým z Benáčkových informací souhlasit, dojem čtenáře po přečtení článku může být děsivější, než by odpovídalo realitě. V posledních letech se opakovaně objevují v médiích zprávy, které líčí USA jako místo ekonomické apokalypsy. Na druhou stranu se umisťují státy Evropské unie, resp. eurozóny, které jsou otevřeně či nepřímo vykreslovány v poměrně optimistických obrazech.
Jestliže například Benáček píše o uzdravujícím se Japonsku a Německu, “u nichž se očekává až 4 % růst,” je třeba se ptát: kdo a kde takový růst pro Německo predikoval? Odhad OECD na rok 2006 je 1,8 %, německý ministr financí očekává 1,4 %.
Při mezinárodním srovnání vypadají jinak i americké deficity. Onen katastroficky líčený schodek ve výši 2,6 % HDP lze srovnat s maastrichtským limitem eurozóny, který činí 3 %. Přesto je například Německo a Francie přesahují. Pravda, srovnatelnost vládních dluhů různých států je problematická z důvodu rozdílné struktury a metod ocenění. Přesto však Benáčkem uvedený nashromážděný dluh americké vlády ve výši 67 % HDP dostává poněkud jiný význam při srovnání s vládní zadlužeností eurozóny. Ta byla dle samotného Eurostatu vyčíslena v letech 2003 a 2004 na 70,4 a 70,8 % HDP (USA 62,5 a 63,4 % HDP).
V diskusi o deficitu obchodní bilance se často implicitně navozuje představa, jako by celá americká ekonomika byla založena jen na dovozu a vývozu. Na domácí spotřebu americké produkce jako by se zapomnělo. Lidé tak mohou nabýt dojmu, že když USA za 100 dolarů své produkce vyvezou a za 150 dolarů nakoupí produkci v zahraničí, jsou vlastně “předlužené.” Že to tak není je jasné z údajů o americkém hrubém domácím produktu. Ten je nejen kladný, ale i po přepočtu na obyvatele jeden z nejvyšších na světě. Přitom již obsahuje saldo zahraničního obchodu. Značná část americké produkce zboží a služeb je totiž spotřebována na domácím trhu. Záporné saldo zahraničního obchodu je v době globalizace docela logické. Američtí investoři přesunují výrobu do zahraničí, kde jsou nižší produkční náklady.
Rozsáhlým investicím Američanů ve světě nasvědčuje i tzv. čistá bilance portfoliových toků, která měří hodnotu zahraničních cenných papírů, vlastněných Američany po odečtení hodnoty amerických cenných papírů, vlastněných zahraničními majiteli. Hodnota tohoto ukazatele je vyosce plusová a roste téměř stejně rychle, jako deficit běžného účtu.
A jak je to s tištěním dolarů? Americký dolar byl de facto měnou zeměkoule. Jako zajišťovací měna kryl operace nikoli pouze na domácím, americkém trhu, ale i v jiných částech světa. Je proto logické, že emise dolarů nebyly porovnatelné s emisemi jiných národních měn. S příchodem eura se však situace mění. Euro jako vnitřní měna eurozóny příliš neoslnilo, ale dokud nepadne (a je jasné, že v EU je silná politická vůle na jeho udržení téměř za každou cenu), může být vně eurozóny považováno za dobrou zajišťovací alternativu právě k dolaru. FED by proto měl svou emisní politiku přizpůsobit nové situaci. To je však trochu jiná otázka, než fiskální politika americké vlády.
Bushova administrativa některými svými kroky ve fiskální politice asi zklamala nejednoho konzervativce. Stále se opakující katastrofické scénáře vývoje americké ekonomiky, které nepřímo opticky zlepšující postavení EU a euroměny, bývají však trochu nevyvážené. Doufejme, že v tom není politický ani jiný účel.