S desítkami milionů imigrantů v EU na svůj důchod prostě zapomeňte
Zatímco politici se bijí do prsou, jak přistěhovalecká politika členských států Evropské unie zachrání penzijní systémy, ekonomové žasnou a v údivu kroutí hlavami. Tak si ten fatální omyl dnes rozeberme.
Drtivá většina států v Evropě má problém s důchodovým systémem, resp. s jeho deficitem. Tvrdím, že průběžný systém financování je neudržitelný a v žádném případě nebude stačit. Tedy pokud nejste přesvědčeni, že bude dobré za dvacet let (možná čtyřicet, ale to není v principu podstatné) platit 2/3 z Vašeho platu do systému. Krátkozraké kroky v této oblasti, kdy se politici bojí na rovinu otevřeně říct, že si státy Evropy žily desetiletí nad poměry a v jakési „důchodové bublině“, že důchody jsou jednou z největších položek státních rozpočtů, které se každý rok zvyšují, a že bez zásadních změn v uvažování všech lidí se nehneme z místa, nás nahnaly do politické varianty „vyřeší to imigranti“. Hlasy ekonomů nejsou brány vážně, protože se do politicky korektního světa, postaveného na potřebě získat hlasy voličů teď a ne za třicet let, prostě nehodí. Koneckonců i hlas státem (a tedy dosavadními politiky u moci) podporovaných imigrantů s občanstvím je volebním hlasem. Když někdo přijde s poměrně jasnou vizí, jak z toho ven (a ano, za takové u nás považuji například Vladimíra Bezděka), je tato vize označena za nereálnou. Nikoli však za ekonomicky nereálnou, ale politicky. Přitom kdo jiný by na tak důležité věci měl pracovat, než ekonomové, když státní rozpočet není o ničem jiném, než o penězích. A ty nejsou a za stávajícího vnímaní situace politiky ani nebudou. Důchody se ale platí penězi, nikoli korektně politickou řečí a sliby z billboardů.
Politici v Unii došli k závěru, že stávající i budoucí stav nám tu vyřeší imigranti. Jsem přesvědčen, že právě a jedině proto je unijní politika imigrace tak otevřená, zatímco oficiálně je vše označováno za snahu o nový multikulturní svět. Celá myšlenka imigrace desítek milionů nových unijních občanů v následujícím období ze zemí, jako jsou mimo jiné například Alžírsko, Egypt, Faerské ostrovy, Island, Jordánsko, Libanon, Maroko, Západní břeh Jordánu a Pásmo Gazy, Sýrie, Tunisko, Turecko, Albánie a Bosna a Hercegovina, je postavena na utopistické myšlence, že vzdělaní, inteligentní a pracovití imigranti se zapojí v zaměstnaneckých pozicích do důchodové systému a začnou ho plnit svými daněmi a odvody, aby za několik desítek let měly státy důchody z čeho vyplácet. Jaká je však realita?
1) Systém průběžného financování může být jednou z forem řešení důchodů v okamžiku, kdy objem do systému odvedených peněz není menší, než objem vyplácených důchodů. Jenže tato podmínka není splněna již hodně dlouho v žádné z rozvinutých zemí. I ve Švédsku, které nám zastánci sociálních států dávají za příklad, měli problémy a museli přistoupit k zásadním změnám. Jedním ze základů jsou tak osobní účty každého občana a jedním z pilířů důchodového systému je povinná účast na spoření v privátních finančních institucích, důchodových fondech. Na výběr mají celkem z 450 (!) a mohou mezi nimi průběžně kdykoliv měnit, podle vývoje na trhu a nabízených produktů a výnosů z nich.
2) Podíl důchodců na počtu obyvatel se ve všech státech prudce zvyšuje. Současně s narůstajícím průměrným věkem dožití však bohužel zároveň klesá počet narozených dětí. Důsledkem je stále více příjemců důchodů a stále méně plátců do systému, deficity státních rozpočtů a otevřené či skryté zadlužování států. Největší rozevření těchto nůžek nás však teprve čeká, protože do důchodu budou odcházet děti silných poválečných ročníků.
3) V České republice pracuje a do systému přispívá cca 5,2 milionu lidí. V případě, že bychom pokračovali ve stávající formě průběžného financování, jak ho známe dnes, hrozí důchodovému systému kolem roku 2050 schodek důchodového účtu kolem 120 miliard korun ročně - a to v dnešních (!) cenách.
4) Úbytek nově narozených dětí, tedy nových plátců do systému, se politici v Evropské unii rozhodli nahradit přílivem až 80 milionů lidí ze států mimo EU, převážně z takových, kde muslimové tvoří drtivou většinu populace. Jejich optimismus při záchraně našich důchodových systémů byl zjevně postaven na předpokladu, že budou přicházet pouze vzdělaní a pracovití lidé ve věku třicet až čtyřicet let (což je optimální pracovní síla) a přijdou jen samotní pracovníci, nikoli jejich rodiny, neboť ty by okamžitě zatížily řadu jiných veřejných výdajů typu zdravotního a sociálního pojištění, školství, apod. Jinak by totiž model, podle kterého obhajovali přísun imigrantů jako zachránců našich penzí, nevyšel na tom papíře s logem EU ani jim. Připomínám, že ekonomům ani za těchto podmínek nevycházel nikdy.
5) Čest, chvála a úcta individuálním výjimkám, ale cílem převážné části přistěhovalců z rozvojových států je zkrátka uniknout bídě ve vlastní zemi a octnout se v „sociálním ráji“, kde zájem pracovat prostě nemají. Pravdou také je, že nepřicházejí vzdělaní a bez rodin, ale většinou nevzdělaní a s rodinami. Porodnost průměrné evropské muslimské rodiny je přitom 6 dětí na pár, zatímco evropské nemuslimské pak 1,5.
Ne, imigranti náš problém nevyřeší. Ve svých důsledcích jen zvýší nároky na naše sociální a důchodové systémy. Dalším průvodním znakem dosavadní přistěhovalecké politiky jsou kulturní, sociální a náboženské konflikty. O naše penzijní systémy a budoucí důchody se prostě musíme postarat sami. Musíme si prostě uvědomit, že když už se zvyšuje náš průměrný věk dožití, budeme zkrátka pravděpodobně muset také déle pracovat. Stejně tak považuji za chybné úvahy mladých o tom, že déle pracující lidé pro ně znamenají ohrožení pracovních míst, které jim „zaberou“. Je nutné si uvědomit a pochopit, že déle pracující člověk zároveň přináší hodnoty ze své práce i pro ostatní, zatímco jeho předčasné vyřazení z pracovního procesu (rozumněj „aby udělal místo mladým“) neznamená ve skutečnosti nic jiného, než stále se zvyšující podíl ekonomicky neaktivních vůči podílu těch aktivních, což zcela jistě skončí tím, že mladí budou odvádět do systému tolik peněz (aby na ekonomicky neaktivní bylo), že se jim pomalu už ani nevyplatí pracovat. Stanou se z nich jen novodobí otroci důchodové systému.
Stejně tak je podle mě naprosto nutné přehodnotit dnešní modely přerozdělování veřejných peněz. Podpora rodin a porodnosti pod taktovkou státu totiž zjevně zcela selhala, když veškeré takto vynaložené peníze se nám za posledních dvacet let ve vyšší porodnosti neprojevily ani náznakem. Lidem je prostě potřeba z jejich vydělaných peněz ponechat maximum, aby si jednak mohli dovolit vyšší počet dětí, jednak měli šanci si na důchod opravdu spořit, ale aby si také vzpomněli na to, že rodina má spolu táhnout po celý život a vzájemně se podporovat až do jeho konce. Jenže to jsme zase u teze minimálního a štíhlého státu, kde přerozdělování daní je pouhým solidárním doplňkem svobody jednotlivců, nikoli základním prostředkem existence státu...
Vřele každému doporučuji, aby si udělal čas a podíval se (po kliknutí na obrázek dole) na pořad Ekonomika 24. Pozorně poslouchejte nejen obsah rozhovoru s panem Jiřím Fialkou, ale i formu a lehkost, s jakou o problematice mluví. Zcela se vyhýbá politice a věnuje se výhradně faktům. Domnívám se, že jeho průběžné úsměvy během rozhovoru by pro nás všechny měly být velkým varováním v oblasti imigrační politiky v České republice, která už ovšem, bohužel, je pod unijní kuratelou. (celkem 08:45 minut)