Západní civilizace má povinnost živit Afriku? Ani omylem
Také jste si všimli takového jevu, že když vydáme peníze na nějakou pomoc do rozvojových zemí, vyvolá to jen potřebu tam příští rok poslat ještě víc? Dost mi to připomíná naše „řešení“ romské problematiky.
Podle údajů Světové banky je dluh evropských států přibližně 27,5 bilionu USD. V přepočtu na české koruny to činí cca 825.000,- Kč na jednoho obyvatele Evropy, včetně kojenců i důchodců. Celá Evropa má jeden velký problém, který se jmenuje „přezaměstnanost ve veřejném sektoru“. Státy nejsou schopny bez dalšího zadlužování, při nejen přetrvávající, ale naopak zvyšující se byrokracii, utáhnout svůj vlastní chod. Stávky zaměstnanců veřejného sektoru se v současné době přelévají ze státu do státu. Naprosté minimum států Evropy (pokud vůbec nějaký) je v situaci, kdyby mohlo říct, že jejich důchodový systém je připraven na prodlužování průměrného věku dožití a rozevírající se nůžky mezi ekonomicky aktivními a neaktivními. Daně se zvyšují, vymýšlí se nové, případně se schovávají za zvyšování poplatků za úkony státu směrem k občanům a firmám. Oproti tomu agenda nemizí. Naopak. Pod kuratelou Evropské unie nám jí každý rok přibývá a to jak ve státním sektoru, tak zprostředkovaně ve firmách. Model sociálního státu přebírá odpovědnost za životy některých občanů, přičemž ji ve skutečnosti přenáší na občany zbývající a je pouhým (ale zatraceně drahým) zprostředkovatelem novodobé pseudosolidarity. Té, která ve je ve finále příčinou stavu, kdy jedinec ztrácí schopnost umění postarat se o sebe a svou rodinu a zároveň ztrácí motivaci s tím něco dělat, neboť rozdíl mezi pracujícími a nepracujícími mnohdy není tak veliký, aby to za to stálo.
K tomu všemu se nám OSN a unijní politici stále intenzivněji snaží poslední dobou vnutit, že je jakousi povinností západní civilizace a Evropy postarat se o rozvojový svět. Že je naší povinností živit a zajistit zdravotní péči a rozvoj námi vnímaných sociálních standardů, které zahalili do stále se rozšiřujícího hávu „lidských práv“, u lidí, jejichž jediným smyslem života, pod pláštíkem duchovních hodnot a tradic, je mít co nejvíce dětí, aniž by tušili, jak je uživí.
Celý život jsem zastáncem řešení „hodit do vody a nechat plavat“. Všechny své problémy, a nebyly malé, jsem si musel vyžrat až do dna a dostat se z nich. Paradoxně nejvíce mi pomohli lidé, kteří mi pomoct mohli, ale nepomohli. Dnes jsem jim za to vděčný a teprve po letech jsem prohlédl, jakkoli jsem to dříve nechápal, že pro mě vlastně udělali to nejlepší, co mohli.
V České republice investujeme každý rok stále více peněz do řešení takzvané „romské otázky“. Jediným hmatatelným výsledkem je fakt, že jakákoli finanční podpora na tento problém vyvolala v dalších letech jen potřebu více peněz, aniž bychom nějaký skutečný velký výsledek někdy viděli. Obrovské množství z těchto peněz pak bohužel živí velké množství různých organizací, projektů, výzev a hodně lidí, u nichž je otázkou, zda by vůbec byli schopni se uživit jinak. Jako přes kopírák pak vidím podobnou pomoc do rozvojového světa. Každý rok to stojí víc a víc, ale skutečné výsledky, kromě různých summitů a konferencí, prakticky žádné. Miliardy EUR a USD skončí za nehty lidí, kteří pak takovou „pomoc“ organizují. Bohužel nejsou žádnou výjimkou ani takové případy, kdy za naše peníze nakonec v místě jejich určení kupují zbraně.
Dovolte mi závěrem citaci jedné pasáže z filmu Nájemní vrazi (omluva adminům, ale je to skutečně citace): „Letěl jednou v zimě vrabčáček, který zmrznul a spadl na zem. K té vší smůle se na něj vysrala kráva, ale její hovno bylo tak teplé, že ho rozmrazilo, a tak začal zpívat. Uslyšela ho kočka, tak ho vyhrabala z hoven a sežrala! Z toho plyne ponaučení: že né každý, kdo se na tebe vysere, je tvůj nepřítel, a né každej, kdo tě vyhrabe ze sraček, je tvůj přítel, a když ti je dobře a teplo tak radši drž hubu…“
Volně přeložený závěr v kontextu dnešního tématu zní: „Né každý, kdo rozvojovým státům nepomůže, je jejich nepřítel, ne každý, kdo jim pomůže, je jejich přítel, a když je ti, unijní politiku, dobře a teplo, nepokoušej chřestýše bosou nohou…“ Lidé v rozvojových státech potřebují jediné. Naučit se mít odpovědnost, protože na žádnou pomoc žádný automatický nárok není, natož aby to bylo povinností západní civilizace. Své hříchy z doby koloniální jsme podle mého názoru už dávno splatili.