Kterak Nečas dezinterpretoval volební výsledek. Reprezentanti topolánkovské ODS dostali výprask
Je známou věcí, že zatímco pesimista vidí stejnou láhev „napůl vypitou“, zdůrazňuje optimista, že je ještě „napůl plná“.
Premiér Petr Nečas před druhým kolem senátních voleb na otázku, co by se stalo, kdyby ČSSD získala většinu v Senátu, (optimisticky) reagoval: „To by byla realita, se kterou umíme žít. Naše reformní záměry jsme ostatně s opozicí vždy konzultovali a budeme tak činit i nadále“. Po druhém kole, kdy se většina ČSSD stala realitou, ovšem náhle otočil a začal (pesimisticky) hovořit o „destruktivním Senátu“ a o tom, že výsledek je smutnou zprávou pro všechny, kteří si přejí reformy, jež tato země tak nutně potřebuje.
Komu se výše uvedené pořadí nezdá, ten má pravdu. Ve skutečnosti Nečas pronesl „pesimistický“ výrok před a „optimistický“ až po druhém kole. Toto srovnání může posloužit jako malá ukázka flexibility v prohlášeních a možností, jak (dez)interpretovat volební výsledky.
Zástupci vládní koalice usilovně mlží o tom, jak volby dopadly a kdo v nich uspěl. Používají různé triky, aby mohli tvrdit, že jde vlastně o jejich úspěch.
Například ODS (nově zvolená senátorka Vrecionová) tvrdí, že osm mandátů vlastně „realisticky“ očekávala. Je jistě pravda, že výsledky vycházejí z důvěryhodnosti jednotlivých osobností. Je ovšem také pravda, že zatímco reprezentanti „topolánkovské“ ODS (šéf senátního klubu Tomáš Julínek nebo Lucie Talmanová) dostali výprask, skutečné osobnosti typu Petra Bratského či Jiřího Oberfalzera uspěli ne díky, ale spíše navzdory ODS.
Celkový výsledek voleb lze pak shrnout jednoduše: ČSSD uspěla v nadpoloviční většině duelů druhého kola (konkrétně ve 12 z 22), zatímco ODS většinu těchto soubojů prohrála (konkrétně 11 z 19), stejně jako TOP09 (tři z pěti). Věci veřejné prohrály i ten jeden jediný, který se jim ve druhém kole ještě naskýtal.
Sociální demokraté zvýšili počet svých senátorů o dvanáct z 29 na 41, což je historicky jeden z nejvyšších vzestupů. Senátní klub ODS se smrskl z 36 na 25 senátorů, což je historicky jeho největší propad.
A především: většina v Senátu se změnila z pravicové na levicovou, přesněji dokonce na „sociálně-demokratickou“, protože levicová je ještě výraznější. Je to vůbec poprvé od vzniku horní komory, kdy bude mít ČSSD více senátorů než ODS. Je to také poprvé, kdy bude mít v horní komoře absolutní většinu. A jakkoli můžeme význam horní komory bagatelizovat, je nepochybné, že ČSSD si z ní nyní udělá vhodnou tribunu a bude svá stanoviska (právem) vykládat jako stanovisko druhé nejvýznamnější ústavní instituce.
Jde tedy o historický úspěch ČSSD, přičemž symbolicky působí, že se jí podařilo do puntíku naplnit deklarovaný cíl „dvanácti statečných“. Vyhrála navíc výrazně ve všech „svých“ moravských obvodech, ale překvapivě i v tradičně „modrých“ Plzni a v Jičíně, kde v obou případech byli za ODS vyřazeni dosavadní místopředsedové Senátu. Mnohdy (např. v Táboře či v Liberci) ji další vítězství unikla jen těsně. Naproti tomu ODS si úspěch v opačném směru nepřipsala ani jednou. A to vše za relativně nízké volební účasti, která zřejmě stav reálné voličské přízně zkreslila v její prospěch.
Je pro mne záhadou, proč předseda ODS za těchto okolností s klidem prohlašuje, že „lidé volí podle důvěry“ a netáže se, proč právě ODS jí má tak málo. Proč představitelé vládní koalice dezinterpretují výsledky voleb a proč nepřiznají, že jde o výraznou a historickou prohru. Snad proto, že by pak museli přijít se skutečnými a nikoli pouze předstíranými změnami.
Hezky to vystihla výše již uvedená novopečená senátorka ODS Vrecionová z Mělníka. Ani se nedivím, že otázku, který trend v ODS podporuje, zda konzervativní nebo reformní, si nechala zopakovat s tím, že „jí nerozumí“. Nakonec ze sebe vysoukala, že podporuje ty reformy, které začaly v ODS po volebním sněmu. Jenže ony žádné reformy – ani v ODS ani na úrovni republiky – de facto nezačaly a stále se o nich pouze hovoří.
Každý středoškolský student z fyziky ví, že „rovnoměrně zpomalený pohyb“ je definován nenulovou počáteční rychlostí. V této souvislosti má pravdu ministr Kalousek, který se „zbrzdění reforem“ neobává. Kde nic není, není ani co zpomalit.
A tyto volby ukázaly, že stejné jako s reformami, o nichž se mnoho hovoří ale které se prakticky nekonají, to za těchto okolností nejspíš bude i s jinou veličinou – totiž s Petrem Nečasem tolik vzývaným návratem voličské přízně pro jeho stranu.