Ivo Strejček: Euro? Rozhodnout by měli lidé v referendu
Žďár nad Sázavou - Zástupce České republiky v Evropském parlamentu Ivo Strejček je známý svými jasnými a mnohdy i kritickými názory vůči fungování této instituce. V současné době spatřuje největší nebezpečí ve snaze vytvořit systém evropských daní, díky kterému by se vytvořila prakticky nekontrolovatelná síť evropské nadnárodní byrokracie. "Je to šílený nápad, který může mít nedozírné následky," tvrdí europoslanec Ivo Strejček.
Evropská unie bývá mnohdy obviňována z přílišné "byrokratičnosti" a neefektivnosti. Zakládají se tato prohlášení na pravdě?
Velice často bohužel ano. Uvedu jeden konkrétní příklad zbytečného a neefektivního plýtvání finančními prostředky. To, že Evropská unie, tudíž i parlament sídlí v Bruselu, ví prakticky každý. Málokdo však ví, že se celá tato obrovská mašinérie poslanců, úředníků a dalšího personálu třináctkrát do roka přestěhuje do francouzského Štrasburku, kde pravidelně jedenkrát v měsíci, v září vždy dvakrát, europarlament zasedá.
Tento přesun je určitě dosti nákladný?
Samozřejmě. Tuto výjimku, dá-li se to tak nazvat, si vybojovala Francie a pravidelně každý rok se hlasuje o jejím zrušení, bohužel neúspěšně. Nemusím snad myslím ani dodávat, že tím, kdo je pokaždé proti, je právě Francie, resp. její poslanci v Evropském parlamentu. Přitom je celá tato akce nesmírně finančně náročná, protože se musí pro všechny zúčastněné zajistit ubytování, strava a spousta dalších věcí. Pro Francii a hlavně samotný Štrasburk je to však výhodné, protože město pokaždé ožije čilým ruchem a také na tom vydělává.
Dostali jsme se k financím. Jak si Evropská unie stojí?
V současné době je Evropská unie financována z několika zdrojů, ale ten hlavní a nejdůležitější, to jsou příspěvky členských států. Každý stát ročně přispívá 1,1 procenta hrubého národního produktu (HNP), prosím neplést s hrubým domácím produktem (HDP). Pro Českou republiku to znamená nějakých 33 miliard. Jak však široká veřejnost určitě ví, tyto peníze mohou státy čerpat zpět formou dotací. Jsou tedy státy, které více čerpají, nežli platí, tzv. čistí příjemci – tím je zatím i Česká republika, a státy, které více platí, tzv. čistí plátci – největším je Německo. Česká republika je tedy v pozici příjemce, ale v blízké době se stane také čistým plátcem.
Jak vysoké jsou tedy roční příjmy Evropské unie a kam směřují?
Roční příjem Evropské unie činí jeden bilion a tři sta miliard euro, což je obrovské číslo. Celá polovina směřuje do zemědělství, přesněji řečeno na jednotnou zemědělskou politiku. A tady je další velký problém. Celých 28 procent z této částky, tedy více než čtvrtinu dostanou francouzští zemědělci, což vyvolává obrovské napětí mezi farmáři jednotlivých členských států.Ne náhodou se tak tvrdí, že francouzští farmáři spí na prachových peřinách. Je to obrovské protěžování farmářů jednoho státu a diskriminace farmářů ze států ostatních.
Dá se s tím něco dělat?
Dělat by se určitě dalo, ale musí k tomu být vůle na všech stranách. Bohužel v okamžiku, kdy se o tom začne hovořit, první, co francouzští farmáři udělají, je to, že zatarasí dálnice svými přebytky, vylijí mléko do Biskajského zálivu a vytvoří tak tlak na to, aby se nic nezměnilo. Navíc je to ve Francii silná voličská skupina, takže kdokoliv z francouzských politiků s tímto nápadem přijde, poměrně rychle si jej rozmyslí. Přesto si dovolím tvrdit, že dlouhodobě je tento stav neudržitelný a bude se muset změnit.
Jakým způsobem?
Budou se muset dělat úsporná opatření. Dříve nebo později to čeká všechny členské státy Evropské unie. A v některých z nich se jedná o radikální řezy. Například takové Lotyšsko seškrtalo své příjmy o 50 procent! V tomto srovnání je 10 procent, které prosazuje česká vláda, ještě velice mírným krokem.
Kde vidíte příčinu tohoto stavu?
Problém je v tom, že dnešní sociální stát je tak tlustý a s prominutím rozežraný, že v něm existují sociální dávky téměř na všechno a pro všechny, tedy vlastně úplně postrádají svůj původní smysl. Možnosti, jak to řešit, jsou vlastně dvě. Buď škrtat v rozpočtu, nebo zvyšovat daně, tedy tahat další prostředky z kapes daňových poplatníků a nově je přerozdělovat, což se však ukazuje jako nesmírně neefektivní, protože to jen vytváří prostředí vhodné pro korupci. Je tedy jasné, že jednotlivé státy, ale i samotnou Evropskou unii čekají velké bitvy o rekonstrukci rozpočtu.
Zřejmě to nebude nic jednoduchého?
Máte pravdu, nic jednoduchého nás nečeká, spíše naopak. Opět uvedu jeden konkrétní příklad. Účastnil jsem se setkání českého premiéra Petra Nečase s jeho britským protějškem Davidem Cameronem, kde došla mimo jiné řeč i na toto téma. Britský premiér se Nečase ptal, co bude Česká republika dělat v této oblasti společně s Velkou Británií. Petr Nečas odpověděl, že se česká vláda bude snažit o to, aby ono magické číslo 1,1 procenta HNP bylo co nejnižší. Cameron na to reagoval slovy, že Velká Británie chce přispívat do evropského rozpočtu dokonce o 30 procent méně než dosud! Z toho je myslím jasně patrné, že tlak členských států na snížení jejich příspěvků bude enormní.
K čemu tento tlak povede?
To je otázka. Paradoxně může vést k vytvoření balíčku evropských daní, jak jej někteří navrhují, což považuji za šílený a absurdní nápad, který může mít nedozírné následky. Například daň z finančních transakcí v zemích EU. Když si uvědomíme, že jen v Londýně proběhne denně pět miliard transakcí, tak i pouhý cent za jednu takovou by znamenal obrovské finanční prostředky. Nebezpečnější je však něco jiného. Pokud evropské instituce získají tento přísun peněz, stanou se, respektive jejich úředníci, nezávislými na národních státech. Každý politik má být totiž kontrolovatelný za své konkrétní činy, protože není člověkem nezávislým.Do své funkce je zvolen a v následujících volbách se zodpovídá za svá rozhodnutí. V okamžiku, kdy dáte rozhodnutí o financích politikům, můžete je kontrolovat. Pokud je však svěříte úředníkům, kontrolu ztrácíte, to je obrovsky nebezpečné a jen těžko zrušitelné, každý by si to měl uvědomit.
O efektivnější způsob by se tedy zřejmě nejednalo?
To v žádném případě. Bohužel, podobných nesmyslných a často úplně absurdních nápadů se objevuje více. Stačí, když připomenu bývalého českého eurokomisaře Vladimíra Špidlu. Je to v každém případě slušný člověk, ale některé jeho kroky mi přišly, mírně řečeno, nesmyslné. Vladimír Špidla byl například autorem směrnice o slunečním svitu. Již jen samotný název o něčem vypovídá. Jednoduše řečeno šlo o absurdní směrnici, podle níž mají firmy připlácet zaměstnancům za to, že na ně v pracovní době svítí slunce. Pro firmu to tak znamená propustit některé zaměstnance nebo jim nakoupit krémy proti slunci, případně zaměstnancům připlatit. Tak či onak na tom firma v každém případě tratí. Pokud by s podobným absurdním nápadem přišel kterýkoliv starosta, tak by v dalších volbách dostal minimum hlasů, to je onen samočistící mechanismus volby, který však u úředníků neplatí.
Česká republika dosud není členem eurozóny. Jaký názor máte na tuto často diskutovanou a ne nevýznamnou problematiku?
Vstup České republiky do eurozóny, to jsou dvě zásadní otázky – politická a ekonomická. Přijetí eura jako naší měny v každém případě znamená ztrátu části suverenity České národní banky a vlády nad hospodářstvím naší země. Významné pravomoci by přešly na Centrální evropskou banku ve Frankfurtu nad Mohanem, proto si myslím, že by o tom měli rozhodnout sami čeští občané. V žádném případě nejsem horlivým zastáncem referenda, ale toto je tak důležité a zásadní rozhodnutí, že by jej podle mého názoru měli učinit čeští voliči.
Také v Evropském parlamentu se často diskutují problémy, které v současné době nejvíce ohrožují lidstvo. Většinou se v první řadě hovoří o globálním oteplování. Je o vás známo, že tento názor nesdílíte…
Boj s globálním oteplováním se stal zaklínadlem a cestou k popularitě mnoha politiků a nejen jich. Pokud svět na toto přistoupí, nečeká nás nic dobrého. Opět uvedu jeden příklad, který tento mýtus vyvrací. Jeden ze zakladatelů hnutí Greenpeace Bjorn Lomborg, jinak profesor na univerzitě v Kodani, pozval asi před čtyřmi či pěti léty špičkové ekonomy na několikadenní sympozium, na kterém tito ekonomové sestavili žebříček největších nebezpečí a problémů pro lidstvo v nejbližší budoucnosti. Opakuji špičkoví ekonomové, pozvaní významným ekologickým aktivistou. Změny klimatu v tomto žebříčku nebyly ani v první desítce! Na prvních místech se ocitly nedostatek vody a nedostatek sanitárních potřeb. To jsou problémy, které se dotýkají více než poloviny světové populace, ale myje vůbec nevnímáme, protože, a to mohu objektivně posoudit z návštěvy států, jako je třeba Súdán, si ve střední Evropě žijeme velice dobře. Bohužel, čím více se nám daří, tím více jsme nespokojeni. Abych se tedy vrátil ke globálnímu oteplování. Na výsledcích tohoto sympozia se jasně prokázalo, že se jedná o naprosté bláboly a výmysly. Doufám a pevně věřím, že na ně nepřistoupíme.
(Autor: Tomáš Pohanka)
Vysočina, 27.10.2010