Stát a národ. Pojmy, které přes veškerou snahu prostě nevymažete
Národ, národní identita, stát, společný jazyk, kultura, historie, tradice. Pojmy, které pod taktovkou novodobé světové politiky splývání, promíchávání a unifikace mají ztratit na síle a významu? Nikdy.
Bývám zastánci všech možných integračních teorií, které mají za cíl smíchat vše do jednoho světového lidského koktejlu, obviňován z toho, že svět vidím černobíle, a že nabízím pouze jednoduchá řešení na složité problémy. Stojím si za tím, že jen stavím na pevných základech historie a tradic, které jediné mají šanci přežít, a že řadu zbytečných problémů vytvářejí lidé uměle (byť někteří snad i v dobré víře), aby měli co složitě řešit. Nabalují pod tlakem osobních potřeb, rekrutujících se z neukojených osobních ambicí a ze snahy o různé granty a dotace, jeden problém na druhý, místo aby se zastavili a soustředili se na skutečnou podstatu. Sami pak takovým postupem vytvářejí prostředí, ve kterém vlastně už ani pomalu nejde najít rozumné řešení původního problému. Kvůli tomu nám pak roste počet ze státního rozpočtu placených různých expertů, odborníků, úřadů a institucí už i na takové oblasti, které lidé dokázali uspokojivě řešit přirozenou cestou a rozumem po celá staletí své historie.
Jakkoli jsou lidé, kteří označují národní hrdost a vlastenectví za přežitou malost ducha těch, kteří na nich stavěli a stavět nadále chtějí, já považuji za malost ducha to, když někdo označuje národní hrdost a vlastenectví za přežitek. Paradoxem stavu je pak skutečnost, že tato slabost některých jedinců, místo aby neměla šanci ovlivňovat budoucnost českého státu a jeho národů, nabírá na své velikosti a umožňuje po naší historii oficiálně šlapat, ubírá státu na jeho síle a znevažuje práci a oběti na životech v dobách minulých, kdy za vlast a národ lidé dobrovolně a s hrdostí pokládali své životy pro budoucí generace. Poctivě a férově si všimněte, prosím, že přes veškeré proklamace zastánců vyšších zřízení, než jsou státní jednotky, zastánců integračních teorií a slučování, což se všechno tak snadno staví z cizího a v době, kdy je vše v relativní pohodě, jednají pak v době krize tito přesně opačně. V době krize každý obrací zpět ke svému státu a národu a jejich potřebám, nikoli potřebám jiných. Je to člověku velmi přirozené. Stejně přirozené, jako máme tendenci se ve svých životech v dobách lidských krizí obracet k matkám a otcům.
Usmíváme se, když zjišťujeme, že (zdaleka nejen) v Americe nevědí děti to či ono o světě, o státech, o jejich historii, o tom, kde leží. Přitom naše vlastní děti už jen stěží ze sebe vysoukají nějaké informace o naší vlastní minulosti, minulosti našeho státu a národa. Národ vždy primárně spojovalo určité obývané území, hospodářský život, společná kultura, historie, tradice, zvyky a především jazyk. Jak správně podotkl prezident Klaus, „méně než stoletá existence republikánského zřízení je sotva desetinou tisíciletého období, v němž – v podstatě na stejném území – existuje český stát.“ Při oslavách naší státnosti je dobré se rozhlédnout kolem sebe, protože na mnoha místech naší země vidíme, že nás obklopuje naše vlastní historie nepoměrně delší. Například v době objevení Ameriky se naše vlastní historie psala již celé půltisíciletí.
Právě kvůli všem výše uvedeným důvodům považuji současné jakékoli nadstátní zřízení a přesouvání jakékoli rozhodovací pravomoci nad úroveň vlastního státu a národa za přímé ohrožení naší tisícileté historie, ve které jsme se v područí jiných již několikrát ocitli a nikdy z toho nevzešlo nic dobrého. I z historického hlediska současná doba, trvající několik desetiletí, se také jednou stane historií. Nedávno jsem koukal na pořad v televizi, kde se na ulici ptali mladých lidí, co to dříve bylo „Československo“. Dočkal jsem se i takových odpovědí, že prý součást bývalého Sovětského svazu. Pokud zanevřeme, pod taktovkou nadnárodních a nadstátních snah, směřujících k ovládání území a na nich žijících lidí, na náš stát a národ, pak jednou se na otázku „co to byla Česká republika“ mohou další generace dočkat odpovědi „tak to vůbec netuším“.
Malost ducha tedy já osobně spatřuji u každého, kdo vidí budoucnost lidského společensktví v absenci či postupném oslabování vlastních států, které splývají v nějaký nadstátní umělý celek. U každého, kdo při vyslovení slova „národ“ má v koutku svých úst jízlivý úsměv. A ta malost je mnohdy u některých jedinců opravdu veliká.
Závěrem ještě k mému údajnému černobílému vidění. Víte, jsem přesvědčen, že energii má člověk jen jednu. Jistě, můžete ji využít tak, že budete stát v kruhu před problémem na místě a než byste něco udělali, budete ze všech 360° přijímat podněty a snažit se kombinovat nějaká řešení. Je velmi pravděpodobné, z praxe a historie pak vlastně téměř jisté, že nakonec se Vám původní problém stane skutečně neřešitelným a neuděláte nic, což má zpravidla daleko horší důsledky, než když uděláte něco. Můj postoj k životu a jeho problémům je jiný. Snažím se energií neplýtvat a efektivně ji využít pro pojmenování stávajícího problému (nikoli hledání umělého a zástupného) a vytýčení si z těch 360° jen několika málo směrů možného řešení, přičemž k jednomu se přikloním a provedu jej. Následně analyzuji a případně koriguji, ale vždy už za běhu vytýčeným směrem a podle nikoli teoretického a alibistického „co všechno by se mohlo stát“, ale co se na základě uplatněných kroků „skutečně stalo“. Je toto vidění a jednání černobílé? Pak jsem za něj vděčen stejně, jako když najdu člověka, pro kterého slova „stát“ a „národ“ stále ještě něco znamenají.