Národní zájem a čechobijec Roman Joch
V zajímavém článku Oprašme národní zájem v LN 4. 11. 2010 nadhazuje Josef Sejkoza z VŠE přímo hříšnou myšlenku. Nastala prý doba, abychom se začali starat o svůj „národní zájem“. Tedy o něco, o čem se u nás nesmělo za bolševika a po vstupu do EU také téměř vůbec mluvit. Třistaletá rakouská tradice loajálních úředníků se přenesla i na intelektuály a novináře a kdo vybočil z řady, byl rituálně „popraven“ a vyobcován ze „slušné“ společnosti. Své by o tom mohl vyprávět Václav Klaus.
Tak to alespoň vypadalo na povrchu. Uvnitř, pod hladinou EU však kdo mohl, bojoval za svůj „národní zájem“. No a jak je známo, nejlepší obranou je útok. A protože jsme malý stát či národ, jak chcete, uprostřed velkých hráčů ze Západu (Německo) a z Východu (Rusko, dříve Turecko), jsme zdánlivě nenápadně, ale zato trvale a silně pod tlakem.
Jedním ze způsobů, jak oslabit nepřítele anebo konkurenta, je taktika znejistit jej, pošpinit jeho vůdce, jeho ideály a vnést rozkol dovnitř, do společnosti. Jak říká můj oblíbený mistr Sun Tzu: "… veškeré válčení je založeno na klamu, nemá na mysli (přímé) lhaní či podvody, ale spíše užití přímých nebo nepřímých technik…Vítězné vojsko vítězí před bojem, poražené vojsko hledá vítězství v boji.“ Chce-li tedy někdo zvítězit aniž by byl ochoten nejdříve růst, jistě prohraje. Neboť to, kým se staneme, ne čeho dosáhneme, je skutečným…
Protože jsme, tedy české a moravské země, příliš ekonomicky a průmyslově úspěšní, než aby nám stačilo jako „hřiště“ jen naše území, musíme tradičně kooperovat s nějakou velkou ekonomickou a tím tedy i velkou politickou silou. Ten, kdo s těmito silami neumí kooperovat a zároveň jim vzdorovat, nepřežije. Třeba jako původní slovanští Prusové, po kterých je veta. Nejprve se germanizovali, pak se stali „echt“ Němci a pak je Rusové vymazali. A bylo.
Posledních cca 15 let je cítit mimořádně silný tlak na českomoravskou samostatnost, když se podařilo zlikvidovat Československo. Používají se jak ekonomické, tak hlavně ideologické nástroje. Vytahuje se cokoliv, co by mohlo snížit morálku obyvatel českých zemí. Někdy to vypadá skoro už srandovně. Kdyby to nebylo tak vážné.
Jistý známý politolog, pasovaný do role „významného komentátora“, je přímo směšný svojí posedlostí nadávat Benešovi a odsunu Němců. Mám dojem, že kdyby dotyčný zručný stylista napsal článek o marmeládě, jistě bychom se dozvěděli, že nejlepší marmeládu nás naučili vyrábět Němci. A protože zločinec Beneš vyhnal nebohé Sudetské Němce, tak už se u nás nebude nikdy vyrábět pořádná marmeláda. A dokud se neomluvíme a nenapravíme tyto dějinné chyby, už navždy se naše marmeláda bude kazit a plesnivět …. A nikdy nedosáhne kvalit té nejlepší německé „Marmelade“.
Kritika zakladatelů státu a hlavně Edvarda Beneše dostává až groteskní charakter. Masaryk a Beneš jsou líčeni jako osoby s téměř božskými či ďábelskými schopnostmi. Takže se člověk třeba dozví tuto informaci: Dr. Beneš, společně s prof. Masarykem nechali v kritickém okamžiku odzbrojit cs. legie v Rusku, a tím pomohli ke vzniku Sovštského svazu... bolševici totiž stáli před naprostym krachem... odzbrojení a odsun legií je zachránil...
No pravděpodobně jim poslali ten rozkaz čumkartou – jinak to v tehdejší situaci nešlo - a přestože si velice našich legionářů vážím, oni skutečně nebyli tou jedinou silou, která rozhodovala o vítězství bolševiků. Takže žádný Lenin, žádný Trockij, žádný Buďonnyj, na Kolčakovi ani na Děnikinovi nezáleželo, ani na spojeneckých vojskách bojujících v Rusku. Jen a jen nadpřirozené síly těchto dvou „spiklenců“ Masaryka a Beneše instalovaly vládu sovětů. Škoda, že se toto vysvětlení nedozvěděl Lenin!
I člověk, od kterého bych to nečekal, Roman Joch, vyrukoval se svojí verzí E. Beneše (viz Edvard Beneš se zasloužil o stát...)
I zde vystupuje Edvard Beneš jako ztělesněný Ďábel. Všemocný a všerozhodující. Hýbající státy i politiky jako figurkami na šachovnici v jeho démonických rukouch. Protože text pana Jocha se náramně shoduje s texty jiných „čechobijců“, zvláště německy, slovensky a maďarsky mluvícími, zastavme se u některých zvláště vypečených tvrzení. Pan Joch píše o zabrání Sudet a obsazení Podkarpatské Rusi Sovětským svazem a srovnává je. Skoro zajímavější než samotný článek je však diskuze pod článkem, mimořádně bohatá. Téměř vše, co by se dalo o Československu a E. Benešovi negativního napsat se tam objevuje. „Zrada“ po Mnichovu, útěk do Anglie, hrnou se na nás samé hrdinské řeči diskutérů od PC, jak jsme měli bojovat.
Fascinuje mne, že dodnes jsme nečetl žádnou pořádnou studii, co měl Beneš udělat v situaci když:
1. Němci připravovali útok na ČSR
2. Většina z 3,5 milionu Němců v ČSR již aktivně vystupovala proti ČSR a byla nejen vojensky nepoužitelná (na to zapomínají ti počtáři, kolik kdo měl teoreticky vojáků a děl atd.), ale značná část z nich byla připravena vyvolat povstání
3. Současně se připravovalo na ČSR zaútočit Polsko (Těšínsko) a Maďaři na Slovensko a Podkarpatskou Rus. (Maďaři zaútočili vojensky na ČSR v letech 1918-1938 třikrát.)
4. Nacistům se podařilo přesvědčit "západní svět", který se stále nevzpamatoval z I. světové války, že agresory a násilníky jsou Češi (ostatně tuto taktiku opakují některé německé politické kruhy i dnes - viz třeštění kolem "vražd" nevinných Sudetských Němců, jejich zpracovávání a rozšiřování třeba německou televizí ARD, až po naše kolaborující intelektuály v sérii TV pořadů, filmů, divadelních představení a článků).
5. Pokud bychom se bránili, svět by nás "odsoudil" a dodnes by byli Češi vinní za rozpoutání II. světové války - viz nedávný pokus Eriky Steinbach svést začátek války na Poláky.
6. Beneš věděl, že Slováci se museli osamostatnit, jinak by je předhodil Hitler svému spojenci Maďarům a ti by Slováky jako národ, který neuznávali, zlikvidovali. Bestiální vraždy páchané Maďary po zabrání jižního Slovenska a Podkarpatské Rusi jsou u nás téměř neznámy.
7. Byl zde předpoklad, že i po nacisty prohrané válce by Spojenci - zvláště západní - souhlasili s vytvořením tzv. Česko-Moravské republiky jako německé republiky v českou menšinou. O tom ještě v květnu 1945 vážně vyjednávali spojenci s K. H Frankem a Bienertem.
8. Rozhodnutí E. Beneše bylo tedy pragmatickým řešením v situaci, kdy byla ohrožena samotná existence národa. Viz zde.
Dále se pan Joch dramaticky ptá, cituji: jiný „Mnichov“ našich dějin: … pohraničím Československé republiky byla Podkarpatská Rus… totalitní říší Sovětský svaz a těmi událostmi byly události let 1944-45. Co tehdy udělali vláda ČSR a především prezident Edvard Beneš, jenž měl největší zodpovědnost, bylo protiústavní a velezrádné vydání části našeho území i s jeho obyvateli, občany ČSR, sousední totalitní říši, Sovětskému svazu….
Dramatické výkřiky do reálné politiky nepatří. Beneš nikoho nevydal, protože se jej nikdo neptal. Neměl na obsazení Podkarpatské Rusi žádný vliv. Mohl jen post factum zachránit, co šlo. A mnohé zachránil.
Sovětská armáda byla na jaře 1945 rozjetá mašinérie, která drtila Wehrmacht. Západní spojenci za II. světové války znovu uznali ČSR jen neradi, protože tak vlastně přiznali, že Mnichovská dohoda byla neskutečná lumpárna. (Ostatně Německo dodnes „právně“ uznává platnost Mnichovské dohody, což když víte, ukáže vám to poněkud v jiném světle výroky třeba pan B. Doležala a představitelů SL – Sudetoněmeckého landsmašaftu.)
Spojenci věděli, že Wehrmacht je stále nebezpečný. Výprask v Ardenách je poučil. Ani tedy necekli na daleko horší věci, než bylo zabrání Podkarpatské Rusi. Pan Joch nějak zapomíná na to, že SSSR zabral celé Pobaltí, část Finska, sebral nejlepší část Polska a posunul je o stovky kilometrů do Německa - tedy vlastně „zrušil“ Prusko. Sebral Besarábii i Moldavii, obsadil Mongolsko a kus Číny, zabral a dodnes nevydal Kurilské ostrovy… Mám pokračovat? Koho by zajímala nějaké malá nudle nad Maďarskem. Na koho by se měl Beneš obrátit? Na Stalina? Na Malinovského? Na NKVD? Na oficielní diplomatické protesty Moskva nereagovala, čs. emisary vyhnala.
V Pacifiku nebylo zdaleka vyhráno a čistící a dokončovací práce v Evropě ztrácely na významu. Na ČSR neměl nikdo žádný velký zájem a předem ji odevzdali Sovětům. Viz. přímý a opakovaný zákaz obsadit Prahu vojsky USA. Přestože anebo protože by to znamenalo, že by získali vlastně celý stát. Nebo alespoň jeho tradiční české země.
Přiznejme si, že se Spojenci také Sovětů začali bát. A měli proč. Nebylo jasné, kde se Stalin zastaví. Na koho se tedy měl Beneš obrátit? Čím a jak měl zabránit odtržení Podkarpatské Rusi? Stalin to nechal na generálech a ti prostě tuhle část Ukrajiny zabrali. Tečka. Vše ostatní už byla jen administrativní záležitosti.
Jochovy věty „Prostě jsme je jen tak Stalinovi vydali do spárů. Rozhodli jsme o nich bez nich. Doslova o nich bez nich. A viníky jsme byli my.„ jsou zcela mimo realitu. Jaké „my“? Kdo z nás, tedy našich politiků, měl na to nějaký vliv? Nikdo. Možná Husák, který chtěl utvořit Slovenskou sovětskou republiku. A Podkarpatskou Rus nepotřeboval.
Nějak se zapomíná, a to by naopak měl pan Joch zdůraznit, že Benešovi se podařilo jako jedinému politikovi ve státech obsazených sověty udržet jakousi omezenou demokracii prakticky až do své smrti (s výjimkou Rakouska, kde však polovinu drželi Spojenci a kde měli větší zájmy než na „neznámém Československu“- takže tam Jaltské dohody porušili). Tohle zatajovali komunisté. Proč to však „zatajuje“ i ředitel Občanského institutu, nechápu.
Jsou situace, kdy jste v životě bezmocní. Nebo téměř bezmocní. To každý politik, ale i třeba podnikatel ví. Z objektivního hlediska se Dr. Beneš skutečně zasloužil o stát a český a slovenský národ. Protože je živé a jako - relativně - svobodné národy dovedl na konec II. světové války. My jsme se nestali nevýznamnou součástí Německa anebo menšinou v loutkové Česko-moravské republice. Slováci přežili a mohli pokračovat ve vytváření svého moderního národa. Za tohle se ve světě staví veliké pomníky a vkládají se věty do Ústavy a píše do dějin.
Tvrzení, že se Dr. Beneš zasloužil o SSSR, je blasfémie nehodná vzdělaného člověka.