Samolepkový hon na "extremisty". Jak to, že Havel a spol. nedrží hladovku za svobodu slova?
Jedním z příznačných rysů rozkladu demokracie je nerovnost občanů před zákonem. To, čeho jsme v poslední době svědky v lovu na takzvané pravicové extrémisty, je toho výmluvným a hrozivým příkladem. Katastrofální průběh procesu s „vítkovskými žháři" a fantasmagorické tresty - i když zatím nepravomocné - stejně jako dosavadní průběh kauzy Patrika Vondráka a Michaely Dupové jsou výsměchem stejnému právu každého občana na spravedlivý proces.
Sama podstata probíhajícího procesu s „samolepkovými zločinci", je absurdní a tragikomická. Svoboda slova, názoru a politického přesvědčení platí jenom pro ty, kteří mají ten správný názor, to správné politické přesvědčení. Třicet osm let jsem žil v totalitním systému, který na této karikatuře svobody slova, názoru a politického přesvědčení stál. Jehož soudy na šiřitele jiných než povolených názorů pořádaly veselé hony a posílaly je do vězení. Je to tu znovu.
Nějací mladí lidé vylepovali samolepky, odkazující na internetový server. Ten měl šířit zakázané myšlenky. Po domovních prohlídkách u samolepkařů se obvinění změnilo na pořádání „nepovolených koncertů." Jsou už dlouhé měsíce ve vazbě. Žádost o propuštění slečny Dupové soud zamítl, protože si z vězení psala „s několika desítkami osob, jež se exponují na scéně pravicového extremismu." Přestože podle zákona si psát z vazby může s kým chce. Ústavní soud zase zamítl stížnost obhájců, kteří nemají možnost použít nesestříhané odposlechy, které dodala soudu policie, a které v jiných pasážích svědčí ve prospěch obviněných. A tak dále a tak dále.
Jak to, že Plastici, Jan Ruml a další bývalí hrdinní „disidenti" doby nesvobody, nedemonstrují za svobodu slova, nedrží hladovku proti justiční zvůli a nebalí si spacáky, aby nocovali před soudní budovou? Jak to, že Václav Havel nepíše své „Žaluji!" jako Emil Zola při Dreyfusově aféře? Kdy jindy by měli být slyšet, když ne dnes. Právě proto, že jde o politický proces s nositeli názorů a myšlenek, které jsou jim cizí. Právě proto!
Ani mně nejsou tyto myšlenky blízké. Přesně řečeno si je ošklivím. Ani ty koncerty se mi nelíbí, stejně jako texty písní, které se tam hrají. Ani koncerty a texty písní Plastiků se mi nelíbily. Ale procesy proti nim jsem pokládal za zrůdný projev bolševické justice.
„S vašimi názory sice nesouhlasím, ale budu se do krve bít za to, abyste je mohli říkat," zní klasikova maxima, na níž kdysi stála demokracie. Nikoli její ubohá karikatura, veselá plavba z louže pod okap, kterou pod plnými plachtami naší „nezávislé" justice, oddaně plnící „společenskou objednávku" mediálních elit, právě provozujeme.
Kultivovaný salonní Maoista Petr Uhl se mnou jistě opět nebude souhlasit. Za jeho názory, že svobodu slova je nutné omezovat a posílat za myšlenky lidi do vězení, se v současné České republice a Evropské unii však bít nemusím. Jsou hlavním proudem naší chřadnoucí demokracie.
Teď to ještě smím napsat. A existuje dokonce médium, které mi to uveřejní. Půjde-li to však takto dál, brzy mi nezbyde, než začít vyrábět samolepky.