Prý „Romové se vrací z Kanady domů.“ Vědí vůbec, kde a co to je?
Za domov obecně považujeme takové místo, odkud nejenže neutíkáme, ale naopak se tam vracíme. Prostor, který nám nabízí klid a pohodu. Místo, kde je naše rodina. Když výše uvedenou definici rozšíříme (a jistě by každý z Vás našel více jemu blízkých definicí), pak za domov můžeme označit i územní prostor, který jsme převzali od svých předků a sdílíme jej. Dnes takový prostor nazýváme státem. Kdyby někdo pochyboval, nechť si pustí naší hymnu a připomene si.
Zůstaneme-li však u toho nejužšího vnímání jistě většiny z nás, pak za svůj domov považujeme zpravidla byt či dům, který sdílíme s těmi nejbližšími. Investujeme do něj, opatrujeme ho a opravujeme, neboť chceme, aby nám co nejdéle sloužil. Jedná se zpravidla o prostor, ke kterému cítíme jistou úctu a pokoru. Poskytuje nám totiž bezpečný přístav. Máme kde přespat, kde se umýt, najíst, obléknout, připravovat se do práce, děti kde dělat úkoly do školy, ale také kde se prostě mít rádi a milovat a to zdaleka nejen ve smyslu fyzickém. To vše platí ovšem za předpokladu, že platíme nájem a služby s užíváním bytu spojené. Pak si zpravidla nestěžujeme, že nám neteče voda a odvezli nám elektroměr a nechceme po ostatních, aby nám to zajistili, protože na to máme přece „základní lidské právo“. Platí to také za předpokladu, že máme kde pracovat. Tedy zejména chceme-li pracovat a nechceme-li po ostatních, aby nás živili, neboť na jídlo a ošacení máme přece také to „základní lidské právo“. A také v případě, že děti opravdu chodí do školy a my na jejich docházku nekašleme.
Médii proběhl příběh člověka (a kolik takových je), který v roce 2009 přistál na letišti v Kanadě. Nezaměstnaný padesátiletý Rom Ladislav Bledý, který byl prý v České republice dvakrát napaden skinheady, tam s rodinou požádal o azyl. Svůj návrat do České republiky komentoval slovy: „Přijel jsem do Kanady s ženou a třemi dětmi za lepším životem. Čekali jsme tu 15 měsíců, ale nic se nestalo.“ Rádoby experti na lidská práva nyní v souvislosti s návratem údajně frustrovaných Romů zpět do České republiky postupně vznášejí obvinění, že se Kanada začíná chovat stejně xenofobně, jako například Francie. O frustraci příslušníků většinové společnosti z tohoto návratu však lidskoprávní experti důsledně mlčí.
Otázce vnímání práv a povinností všemi stejně jsem se ve svých článcích věnoval již mnohokrát. Čest všem výjimkám, ale drtivá většina Romů zná velmi dobře všechna jejich „práva“, ale význam pojmu „povinnosti“ jim zůstává zapeklitě utajen. Jednou za čas mi z Kanady přijde email od Roma (ten o sobě ovšem říká, že je cikán a slovo Rom mi přátelsky zakázal v případě jeho rodiny používat), který tam před několika lety vyrazil také. Dnes žije v pronajatém bytě s celou rodinou, manželka prodává v obchodě, on pracuje v opravně aut a děti chodí do školy. Smekám, ale zároveň vím, proč to tak v tomto případě dopadlo. Nikdy v životě by totiž nevypustil větu v podobném znění, jako výše uvedený pan Ladislav Bledý. Považuje nyní Kanadu za svůj domov. Moc dobře totiž ví, že ono to NIC přichází zpravidla v případě, když na tom, aby se stalo NĚCO, prostě sami nemakáte. To platí jak ve vlastní zemi, tak zejména právě v zemi cizí, kde musíte dělat NĚCO ještě intenzivněji, než ti, ke kterým se chcete přistěhovat a žít s nimi.
Ze všeho výše uvedeného mi vyplývá jediné. Palcové titulky „Romové se vrací z Kanady domů“ jsou jen pokračováním snah různých lidskoprávních organizací, institucí a novinářů, kteří v tomto gardu píší, zlehčovat samotnou podstatu problému a připravit půdu u většinové společnosti pro opětovné přijetí těch, kteří Českou republiku opustili. Skutečným problémem těch co se vrací totiž je, že o významu pojmu „domov“ nevědí vůbec nic.