Objektivně o generálu Francovi, frankismu a karlismu
Knih, které by objektivně informovaly o španělské občanské válce let 1936–9 a následné téměř čtyřicetileté vládě generalissima Franca, je ve světové literatuře jako šafránu. Tím spíše je třeba uvítat dílo polského politologa dr. Adama Wielomského Hiszpania Franco, vydané r. 2006.
Wielomského práce je politologická, nikoli historická. Česká veřejnost by sice podle mého názoru potřebovala spíše práci historickou, nicméně Wielomského kniha se bohatě dotýká i těchto témat. Doufejme v její brzký překlad do češtiny. Čechové mají zakódován výrok z Drdovy Němé barikády: „Franco a Mauři – Hitler a esesmani, potvory z jednoho zmijího hnízda!“ Tato propaganda vykonala své, proto kdo obhajuje generála Franca, musí počítat s nelichotivými označeními „fašista, nacista, fanatik“ apod.
Značná část české veřejnosti by ovšem byla velice překvapena zjištěním, že Franco neměl s italským fašismem, tím spíše potom s německým nacismem, zhola nic společného a byl jeho ideálům na hony vzdálen. Wielomski mapuje genezi fenoménu „frankismus“ až k osvícenství a romantismu, k boji Španělů proti francouzským okupantům, kteří r. 1808 za Napoleonovy vlády zemi obsadili. Stáli tu proti sobě bezvěrečtí Francouzi, hrdí na svoji nedávno ukončenou Velkou revoluci, která vyvraždila statisíce katolíků – a katoličtí Španělé, jimž zápas o svobodu vlasti splýval se zápasem o svobodu Církve. Na tomto pozadí se zrodil v devatenáctém století tzv. karlismus (podle následníka trůnu Dona Carlose), tj. politické hnutí, jež se řídilo heslem „Bůh, vlast a král“. Wielomski se domnívá, že přes veškerou složitost vývoje karlismu a nejednoty proudů, které ho tvořily, je nutno kořeny frankismu hledat právě tady. Karlisté, silně ovlivněni myšlením Donosa Cortése, zdůrazňovali proti módním proudům liberálního konstitucionalismu devatenáctého století ideu tzv. „pravdivé konstituce“, již tvoří rodina, korporace, samospráva, monarchie a tradice. Tyto hodnoty jsou zakotveny v Bohu, proto každá ústava, jež s Bohem nepočítá, je podle karlistů „lidskou pýchou, obdobou vzpoury prvních lidí v ráji“.
Karlisté a jejich myšlenkoví následovníci neměli na růžích ustláno. Jejich odpůrci byli jak liberálové, tak i monarchističtí konzervativci, kteří akceptovali určitou míru liberálního smýšlení. Ve vztahu ke katolické církvi nebylo podstatného rozdílu mezi liberály a konzervativci. Oba proudy požadovaly uvolnění vazby státu a Církve, i když konzervativci více zdůrazňovali katolickou národní tradici. Pouze karlisté však tvrdili, že stát má být ochráncem Církve jako ve středověku, obhajovali tzv. Christianitas, kdy zákonodárství musí být v souladu s přirozeným mravním zákonem a katolickou morálkou. Karlisté nikdy neměli až do první světové války politickou moc. O ni se dělili – často na základě převratů a revolucí – liberálové a konzervativci. Na sklonku devatenáctého století vstupuje do hry další komponent – socialistické hnutí, inspirované marxismem. Když byl jeho přívrženec Fernando Ferrer po nezdařeném atentátu odsouzen k smrti, jeho rodina se obrátila na papeže sv. Pia X. s prosbou o přímluvu o milost. Ten jí vyhověl, vláda však papežovy přímluvy nedbala a Ferrer byl popraven. Socialisté bez jakéhokoliv důkazu obvinili sv. Pia X. z pokrytectví. Zatímco na veřejnosti prý prosí o milost pro Ferrera, v zákulisí apeluje na vládu, aby mu ji neudělila. Proti katolíkům byl vyvolán v celém Španělsku pogrom, jenž vyústil r. 1909 v Barceloně k upálení na náměstí více než stovky kněží, řeholnic a aktivních laiků.
Země se zmítala ve zmatcích a anarchii, což u španělské veřejnosti posílilo pozice karlistů. Ideovým mozkem tehdejšího karlismu se stává Juan Vazquez de Mella. Po první světové válce se karlismus, samozřejmě vnitřně nejednotný a rozdělený do několika ideových proudů, dostává k moci skrze diktaturu Miguela Primo de Rivery. Primova diktatura byla velmi mírná. Neexistovaly zde vyhlazovací tábory, političtí vězni měli zvláštní statut, popravy se týkaly jen kriminálních živlů, v omezené míře existovala i svoboda tisku. Za tuto mírnost si vysloužila Primova vláda v Evropě posměšný titul „ospalá diktatura“. Primo zdůrazňoval především španělské vlastenectví, monarchii a katolicismus. Církev měla privilegované postavení jako jediné pravé náboženství, nekatolické konfese byly tolerovány. Jeho vláda přinesla zemi hospodářský rozkvět.
Nicméně v té době, jak píše Wielomski, se již vykrystalizovala „dvě Španělska“. Jedno, tkvící svými kořeny v karlismu, tj. nacionalistické, tradicionalistické a katolické; a druhé – liberální a socialistické. Mezi tím oscilovaly politické proudy menšího významu, které se sice také hlásily k myšlence národovectví a katolicismu, zároveň se ale nechtěly vzdát požadavku liberální konstituce podle vzoru západních demokratických států. Právě tyto směry nakonec zasadily smrtící ránu Primově diktatuře a posléze i monarchii. Král Alfons XIII. byl r. 1931 svržen, liberálové spolu se socialisty vyhlásili republiku.
Syn diktátora Primy José Antonio Primo de Rivera založil na karlistických základech tzv. Falangu, jež sehrála rozhodující úlohu ve španělské občanské válce a posléze i během vlády generalissima Franca. Primo ml. se sice někdy prohlašoval za fašistu a dával najevo své sympatie k Mussolinimu, avšak Wielomski píše, že „Primo ve skutečnosti vůbec nerozuměl, co to fašismus je“, neboť kladl důraz na hodnoty, jimiž fašisté pohrdali: aristokratismus, křesťanská morálka, privilegované postavení katolické církve, soukromé vlastnictví, zemědělský charakter ekonomiky a téměř mystická láska k půdě. Nicméně je pravdou, jak píše Wielomski, že i ve Falanze, tvořené reprezentanty více ideových směrů, byl zastoupen i vysloveně fašistický, představovaný Ernestem Gimenezem Caballerem. Ten nadšeně obdivoval Mussoliniho a italské hnutí „černých košil“, ale odsuzoval Hitlera a německý nacismus.
Falanga, aspirující na masové hnutí vlasteneckého a katolického Španělska, se jím nakonec nestala. Nejednota jednotlivých proudů, které ji tvořily, znemožňovala koordinovanou celostátní akci proti zednářskému a socialisticko-komunistickému rozvracení země a postupnému vyvražďování všech, kdo se vyslovovali proti dominantnímu levičáctví a jeho krutému násilí, především na duchovních, řeholnících a aktivních katolických laicích.
Impuls k tomu musel vzejít z nepolitických kruhů, které nefilozofovaly, neutápěly se v nekonečných sporech o koncepci, ale jednaly. Takovou složkou byla armáda, resp. ta její část, kterou se ještě nepodařilo levičáckému režimu „přetvořit ke svému obrazu“, tzn. důstojníci nacionalistického a katolického smýšlení. V jejich čele stál generál Francisco Franco, katolík, nacionalista, ale především voják, jenž na rozdíl od falangistů odmítal jakékoliv teoretizování a požadoval pouze jedno jediné: okamžitě jednat, jít do akce.
Franco akceptoval základní hodnoty karlismu: vlast, národ, Církev a monarchii (Ne však decentralizaci. Bylo pak neštěstím, že řada víceméně katolických a konzervativních Basků se přidala na stranu socialistické republiky, protože tam jim zaručovala stará práva samosprávy – pozn. EUportal) Nesnášel ale politické doktríny a ideologie. Nejen komunistickou, která představovala pro Španělsko nejhorší nebezpečí, ale jakoukoliv. Také fašismus odmítal z toho důvodu, že byl ideologií, politickým doktrinářstvím, nemluvě vůbec o německém nacismu. Wielomski pod tímto zorným úhlem analyzuje také vztah Franca k Falanze, který byl přinejmenším rezervovaný. Vždyť i Falanga byla politickou doktrínou, spíše směsí politických doktrín od umírněného i radikálního karlismu přes pravicově orientovanou část křesťanskodemokratického a konzervativního proudu až po fašismus. Jejich vyznavače spojovala pouze společná účast v občanské válce – v boji proti komunisticko-anarchisticko-zednářským zločincům. Jinak byly jejich programy často protichůdné, proto také Falanga mohla být politickou stranou pouze teoreticky, nikoli fakticky. Franco se o ni opíral spíše okrajově, hlavním pilířem jeho režimu byla armáda. Falanga mohla působit za jeho vlády jako jediné politické seskupení v zemi. Francovi se podařilo postupně z ní vytlačit fašistický směr. Ostatní proudy, které ji tvořily, se mohly stát zcela legální základnou opozice, což také v mnoha směrech byly. Wielomski poukazuje na Francovu teorii, že politická opozice je buď „systémová“, nebo „antisystémová“. Tu druhou je třeba likvidovat, to jsou rozvratníci a nepřátelé země, tu první je nutno tolerovat, protože působí „uvnitř systému, ne mimo něj“, je loajální a kritizuje pouze metody vlády včetně samotného caudilla Franca, nenapadá však systém.
Wielomski podle mého názoru udeřil hřebík na hlavičku, když zdůraznil, že právě v tomto se Franco liší od všech totalitních diktátorů dvacátého století: Lenina, Stalina, Hitlera, Maa atd. „El Caudillaje“, čili „caudillismus“, jak se nazýval vůdcovský systém za jeho éry (caudillo = náčelník), nebyl totalitní vládou, pouze „režimem pořádku“, který měl zabránit rozvratu země a anarchii. Tomu odpovídá i „bílý teror“ po vítězství v občanské válce r. 1939. Wielomski píše, že „frankistický stát není svým založením teroristický“, především zde chybí typicky komunistické masakrování celých tříd a nacistická genocida ras a národů. I když v poválečných letech bylo vyneseno celkem 23 tisíc rozsudků smrti, pokaždé se tak dělo na základě individuální viny, nikdy ne na základě příslušnosti k určité třídě nebo rase. Naprostá většina odsouzených, ne-li dokonce všichni, se dopouštěli za občanské války surových zvěrstev na nevinných lidech: např. mučení nebo znásilňování jeptišek, usekávání údů kněžím, vraždění žen a dětí apod. Později jsou represe včetně rozsudků smrti uplatňovány proti komunistickým partyzánům, kteří byli definitivně zlikvidováni r. 1952, a anarchistickým bojůvkám, zpacifikovaným až r. 1963. Nicméně tyto represe jsou stále slabší a nikdy nejsou uplatňovány za pouhé odlišné politické přesvědčení. Političtí vězňové, jichž bylo po válce cca 270 tisíc, byli postupně propouštěni na svobodu, zvláště pak když se dobrovolně přihlásili do programu obnovy země, vyhlášeného vládou. Francova diktatura neznala gulagy a vyhlazovací koncentrační tábory, její vězení byla normálními vězeními, političtí vězňové měli svůj zvláštní statut. Dostávali balíčky a dopisy, měli čas na sebevzdělávání a dokonce i na politické debaty. V celách měli rozhlasové přijímače, mohli číst knihy a psát. To všechno je ve srovnání s osudem našich politických vězňů v padesátých letech, odsouzených často jen na základě vykonstruovaných obvinění, absolutně nesrovnatelné. Mluví-li tedy někdo o frankismu jako o totalitarismu, tak jenom prokazuje, že o tomto fenoménu vůbec nic neví. Wielomski dále píše, že „kdo přímo nebojoval proti vládě a nenapadal samotný systém, mohl si být jistý svojí svobodou, životem i majetkem“.
Taková jsou fakta o frankismu. Dr. Wielomskému náleží velké díky za tuto odvážnou a vyčerpávající publikaci, která boří vylhaný mýtus o „teroristické, totalitní a zločinné Francově diktatuře“. Je třeba, aby i české učebnice dějepisu psaly o frankismu jinak než dosud. Toho se ale asi v brzké době nedočkáme, zvláště pak ne v rámci linie prosazované Evropskou unií. Tím spíše je zapotřebí překládat a šířit publikace a la Adam Wielomski, to je naší jedinou možnou, zato však záslužnou, osvětovou prací a službou pravdě.
Te Deum 2/2008