U Klause před Nečasem. Aneb jak vypadá audience u prezidenta
Měl jsem tu čest, že mě pan prezident Klaus pozval po několika letech do své pracovny na audienci. Naposledy jsem tam byl přesně 21. dubna 2005 jako „mladičký student politologie“, jak mě nazvala jedna nejmenovaná redaktorka České televize.
Od té doby jsem samozřejmě prezidenta viděl a mluvil jsem s ním mnohokrát, ale audience je audience, neboť ty prezident neuděluje příliš často, navíc ne novinářům. Ještě o něco pikantnější pro mě bylo, že po této schůzce, která se konala v pátek 22. října od devíti hodin, prezidet přijal v půl jedenácté premiéra Nečase.
Asi za deset minut devět vstupuji do vnitřních prostor Kanceláře prezidenta republiky z vchodu na druhém nádvoří Pražského hradu. Potěšilo mě, že nemusím projít obvyklou bezpečnostní kontrolou (kterou jindy procházím při návště pracovníků KPR). „Pan Petřík? ptá se ostraha, „ano“, odpovídám, „v pořádku, pojďte dál,“ reaguje hradní policie, a tak jdu v doprovodu sekretářky rovnou po schodech nahoru do čekací místnosti před vstupem do prezidentovy pracovny. Napravo má kancelář prezident, nalevo jeho tajemník Ladislav Jakl.
Za chvilku přijde vicekanléř Petr Hájek a tajemník Jakl a jen tak volně konverzujeme. „To mě pan prezident chce pověřit sestavením vlády, že si mě zve před panem premiérem?“ vtipkuji troufale. „Možná, že jo. Uvidíme,“ směje se Petr Hájek. Chvilku po deváté se otevírají dveře do prezidentovy pracovny. Pokud si dobře vzpomínám, tak se to tam moc nezměnilo. Prezident mě vítá stiskem ruky a sedáme si společně s pány Jaklem a Hájkem k dlouhému stolu. Ještě přijde číšník a nabízí něco k pití. Já si dávám černý čaj.
Hlavním tématem schůzky jsou média. Pan prezident je mírně řečeno nepříliš nakloněn internetovým médiím. Společně s dvěma muži z jeho triumvirátu (Weigl, Hájek, Jakl) se ho snažíme přesvědčit, že náklad tištěných novin a časopisů rapidně klesá a internet jde naopak nahoru. Rovněž, že na internetu je větší prostor pro politicky nekorektní názory a není do takové míry ovládán Němci a levičáky jako tištěná média.
Seznamuji ho také s vývojem naší mediální skupiny Český Portál, která se rozrostla od doby, kdy jsem byl u něj na audienci na posledy, o tři weby: FreeGlobe.cz o světovládě, Eurábia o multikulturalismu a imigraci a Euserver shromažďující info z eurorealistických serverů. EUportal prezident již zná http://www.euportal.cz/ShowContent.aspx?id=2 . Před lety se mu také moc líbil náš tištěný časopis Portál: http://www.euportal.cz/ShowContent.aspx?id=6
Prezident namítal, že by bylo dobré mít pouze jeden server, který by vše zaštiťoval, avšak vysvětloval jsem mu, že na každý z webů chodí trochu jiný typ čtenářů a hledá tam něco jiného. Ale dodal jsem zároveň, že zde existují vzájemné odkazy na články ze serverů ČP formou rss. Taky mi řekl, abych více psal pro CEP, tak jsem mu slíbil, že se pokusím. Už se mi v hlavě rodí jedno politicky nekorektní téma.
Narazili jsme i na kauzu Vítkov. „Manželka mi říká, že se mnou souhlasí, ale že to málo vysvětluju. Ale jak to mám vysvětlit, když mi na to v televizi dají půl minuty?“ řekl prezident Klaus.
Prezident pak také vyprávěl své zážitky ze světových summitů a co popisoval, bylo mnohdy tragikomické. Například nejmenovaný prezident jedné evropské velmoci pravidelně překračuje dobu, kterou má určenu ke svému vyjádření, a když domluví, odejde, protože ho názory ostatních nezajímají.
Za pět minut deset se prezident dívá na hodinky. „Tak budeme muset pomalu končit,“ říká. Ještě se s ním na památku u jeho stolu fotím a pak se loučíme.
Po schůzce s prezidentem jdeme s Petrem Hájkem ještě k němu na cigáro (ve svém kanclu má reakcionář Hájek např. foto s papežem Benediktem XVI. či zarámovaný plakát filmu „Děkujeme, že kouříte“). Za chvíli dorazí i Ladislav Jakl. Bavíme se obecně o politické povolební situaci. Jakl s Hájkem mě také ubezpečují, že co se týče internetových médií, tak jsme za tu schůzku udělali zatím nějvětší pokrok k tomu, aby prezident svůj odpor překonal.
Také jsme mluvili o tom, že bychom po vzoru T. G. Masaryka mohli dělat páteční schůzky pravidelněji. Neříkali bychom si pak ale "pátečníci" jako Masarykovi levicoví přátelé, nýbrž jako správní pravičáci "zpátečníci".
Asi kolem půl dvanácté odcházím z Hradu a jdu kolem místnosti v přízemí, kde má tiskovku pan premiér Nečas. A jen si tak říkám, že i kdyby mě pan prezident Klaus přijal ve své pracovně na Hradě zas až za pět let, tak bych se nezlobil. Hlavně, že by to byl on...
