Kdykoli čtu kazatelské společenské úvahy Václava Havla, roztočí se mi v hlavě kolotoč zmatených myšlenek a chaotických asociací, které nelze nijak seřadit do přijatelného vzorce. Na světě vidí hlavně to špatné a přitom, jak už to u dnešních literátů bývá, jim chybí realisticky ekonomický i demokratický rozměr.

Ve svém právě publikovaném projevu z Fóra 2000 autor velmi sugestivně naříká nad ohavnou, chaotickou, expanzivní a účelně materialistickou zástavbou skladišť, hypermarktů, kanceláří a stereotypních souborů vilek, jež devastuje přírodu a ze všech stran obklopuje město.

Těžko nesouhlasit, je to nepochybně otřesné. Jenže! Měl snad být vytvořen zelený prstenec přírody okolo města, jako je tomu třeba v Londýně, aby se odporná periférie přestěhovala dál anebo vyplnila místa uvnitř? A co se bude dít, až hlavní město spolkne polovinu obyvatel republiky, jako je tomu ve všech městských státech. Havel se také ptá, kdo za takovou estetickou bezduchost zodpovídá? Právem však odmítá předválečné pokusy avantgardních plánovačů budovat „šťastná města,“ protože ví, že vyústily nakonec v diktát plánovačů totalitních sídlišť. Inteligence zklamala, estetický dozor architektů nad rozvojem města není zřejmě řešení.

Havlovo kázání si ovšem viníka najde. Je jím (bezuzdný kapitalismus), nabobtnalé sebevědomí a pýcha developerů naší ateistické civilizace, kteří měří všechno okamžitým ziskem a nectí dílo přírody a předků. Je jím ekonomický fetiš naší civilizace a zřejmě prokletá neviditelná ruka trhu: „Co způsobuje růst a růst růstu a růst růstu růstu, včetně růstu aglomerací.“

Nejsem ateista a ani mě se nelíbí uctivatelé Mamonu a lidská pýcha je nepochybně nejhorší lidská vlastnost. Avšak objev svobodného trhu patří mezi největší objevy naší civilizace. Vymanil miliardy lidí z bídy. Majetek je běžným uměním tržní demokratizace. Můžeme stokrát naříkat nad fádní estetikou masové produkce, jenže dřevotřískový nábytek, řadové domky a standartní auto je přesně to, co dnes může vlastnit většina lidí, jejichž prarodiče se ještě tísnili v jedné vytopené místnosti a děti s nimi spaly v jedné posteli. Estetika plebejské demokracie je holt plebejská a odporní developeři musí prodávat na míru kapes svých klientů bez vkusu. Ani přísná školní výuka by tady nemohla mít zásadní vliv. Estetická vnímavost, tak jako vzdělání vůbec, je do značné míry aristokratická záležitost a rovnostářství demokracie ji nepřeje. Vždyť duchovní středověká města, která tolik obdivujeme, byla výsadou početně nepatrné měšťanské vrstvy. Nevidím ani pýchu naší posttotalitní civilizace. Pyšné byly hrady a paláce minulosti. Pyšné byly róby jednotlivců, boháčů, tak jako jsou dnes jejich luxusní automobily, které se ovšem musí přizpůsobit demokratickému provozu silnic. Růst hospodářství znamená především zaměstnanost a vyšší životní úroveň. Samozřejmě, že tržní hospodářství je nedokonalé a trpí nepříjemnými výkyvy (Havel se dokonce nad tím posledním škodolibě raduje).

Samozřejmě, že je nutné, aby tzv. externí náklady, především ekologické škody, hradili podnikatelé a nikoli celá společnost. Samozřejmě, že do rozvoje města mají co mluvit občané, zvláště ti, kteří v něm bydlí, protože nemohou důvěřovat plánovačům o korupci politiků nemluvě. Žádné výzvy globálnímu lidstvu a hrozby zkázou tady nepomohou. Jenom lokální demokracie si může takovou kontrolu nakonec vynutit. Musí to být však obec relativně bohatá se silným vztahem k přírodě a tradici, jako je tomu například ve výjimečné Skandinávii. Politika svobodné společnosti je nutně nechutně kompromisní a vždy sepohybuje někde mezi veřejným míněním, lobisty, názory politiků a korupcí.

Je jistě záslužné kázat proti lidským individuálním něřestem a existuje nepochybně zavrženíhodný materialismus. Havel se však nevymanil z doby, kdy byl hřích institucionalizován. Ve svobodné společnosti tomu tak není. A fetiš růstu? Vždyť státní intervence jsou většinou protitržní a snižují výkon i růst hospodářství a pokud jde o ekonomy, ti si musejí lámat hlavu, jak popsat nezbytné podmínky a zákonitosti růstu, nejde o žádný idol nebo uctívání Mamonu, jde o conditio sine qua non co největší zaměstnanosti. Nulová stagnace by vedla k propadu a naplánovat se ani nedá.

A nezaměstnanost? Ta degraduje lidskou důstojnost a je snad horší než všechny otřesné periferie světa.

http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/alexander-tomsky.php