„Řekněte mi, kde se v hlavě tak mladého člověka vezmou takové názory?“ ptá se mne prezident republiky Václav Klaus. Přiznávám, že mne touto otázkou poněkud zaskočil, protože jsem ji mohl čekat, ale nečekal.
Před sebou má vytištěný text Proti Novému světovému řádu aneb Budoucnost českého konzervatismu.
Prezident se nemračí. Článek nemá ani dokonce podtrhaný vlnovkou na znamení nesouhlasu. Naopak. Nechal ho namnožit a podle svých slov ho rozdával svým spolupracovníkům na Hradě.
Jako autora textu mne to samozřejmě velice těší, stejně jako tato audience u pana prezidenta, kterou poté jeho kancelář zorganizovala. Jsou jí přítomni i oba prezidentovi poradci Ladislav Jakl a Petr Hájek.
Odpovídám něco v tom smyslu, že jen pozoruji svět kolem sebe a dávám si věci do souvislostí…
Jak také odpovědět na otázku, kde se v člověku vzaly ty obavy z blížící se světovlády?
Vlastně sám nevím. Nikdy jsem si tuto otázku nekladl a tak mne jednotlivé dílky odpovědi napadají až teď, když píši tyto řádky.
Začalo to tehdy, když jsem našel vnitřní odvahu a sám pro sebe si připustil tu kacířskou myšlenku, že 11/9 se nemohlo udát tak, jak se údajně událo? Ano, to bezesporu byl okamžik, kdy se člověku jistým způsobem zhroutily do té doby pevně dané názory, myšlenková schémata, kterým důvěřoval a nepochyboval o nich. Pro dlouholetého šéfredaktora internetového serveru Eurabia.cz, který prvních pár let svého působení z téměř neokonzervativních pozic obhajoval americké tažení proti mezinárodnímu terorismu, muselo být toto vystřízlivění ještě těžší. Ale pouze v tomto to určitě není.
Nebo to snad bylo tehdy, když jsem jako novinář spolu s kamarády zjistil a poté publikoval, že se Karel Schwarzenberg v roce 2008 za zády veřejnosti účastnil setkání Bilderberg Group a dosud (i pro mne) spíše neznámá až tajemná skupina, odkazovaná některými do říše konspiračních terorií, se náhle ukázala jako zcela reálné těleso s reálnými vazbami i do České republiky?
Možná jsem měl na citlivost k tomuto tématu zaděláno i poté, co jsem si v mládí se zaujetím přečetl literaturu, která by měla být téměř povinná – Orwellovo „1984”, Huxleyho „Báječný nový svět“ a Zamjatinovo „My“.
Nedůvěra, se kterou se dívám na pokusy o ustavení světovlády, může stejně tak vyplývat i z mého dlouhotrvajícího euroskeptického postoje. V referendu o vstupu do EU jsem hlasoval záporně, před Lisabonskou smlouvou jsem jako žurnalista varoval a už minimálně rok jsem přesvědčen, že suverénní český stát neexistuje a trápím se tím (narozdíl od jiných, kteří to budou popírat, ale v hloubi duše je to těší).
Evropský svaz totiž vidím jako předstupeň budoucí vlády na ještě vyšší úrovni. Jako přípravu na vládu vskutku světovou. Vždyť pokud se toto znásilňování národní svébytnosti, kterého jsme nyní svědky, děje na úrovni evropského kontinentu, proč by se později nedělo i na vyšších úrovních? A existuje-li spiknutí, které před více než padesáti lety stálo na počátku procesu, který byl vydáván za striktně ekonomický, třebaže byl od počátku zamýšlen a také realizován jako politický (mám na mysli EHS / EU), není to zároveň tím nejlepším důkazem, že současné „konspirační teorie“ o jedné světové vládě jsou vlastně veskrze pravdivé? Nebylo samotné ustanovení EU mistrnným podvodem, konspirací, spiknutím elit proti obyčejným lidem?
Ostatně, o NWO (New World Order, Novém světovém řádu) se nyní mluví stále více otevřeně a politici veřejně proklamují, že Nový světový řád je přesně to, co lidstvo a naše planeta potřebuje. Takže jaképak fantazírování?
Napíšu-li tedy, že budoucnost české konzervativní pravice spočívá v boji proti nastolení tohoto zhoubného systému, který má za cíl omezit národní svébytnost na jedné a lidskou svobodu na druhé straně, a že toto musí být primárním úkolem konzervativců, protože vše ostatní je ve světle tohoto nebezpečí až směšně podružné (což by byl asi v souhrnu obsah mého textu, který pana prezidenta zaujal), pak jsem napsal jen to, co by napadlo každého jiného konzervativce, který se s otevřenýma očima dívá na svět kolem sebe.
A protože se pozorně rozhlížím i po české politické scéně, nemohu nevidět, že se v tomto smyslu něco začíná dít i zde. Téměř odvěký souboj dvou politických rivalů – Václava Havla a Václava Klause – dostává najednou netušené kontury. To, co měl člověk léta za pouhý střet levicového a pravicového vidění světa, se ještě dále posouvá.
Havel vždy obhajoval myšlenku, že by životy lidských jedinců měla řídit osvícená elita (kterou myslel i sám sebe a osazenstvo Hrádečku, později Hradu) a jak se globalizace (kterou jen na oko, pokrytecky, kritizuje, ale jinak vítá) stále více rozmáhá, musí i Havel chtě nechtě zaměňovat ony osvícené, donedávna lokální, elity za elity nadnárodní a posléze za elity přímo světové (kam by přesto i on rád patřil). Václav Klaus na druhou stranu vždy hájil lidskou svobodu oproti sociálnímu inženýrství těchto elit, ať už to bylo sociální inženýrství elit místních (Havel a spol.), či později elit nadnárodních (EU) a poslední dobou stále více elit světových (Gore a jemu podobní globalisté).
Nemohu tak přehlédnout, že prezident se poslední dobou stále více vyslovuje proti globální vládě, ruku v ruce s tím, jak se o ní jako o možném novém uspořádání světa začíná stále více mluvit na významných politických forech. A stejně tak, jen z opačných pozic, se na téma světovlády stále více vyslovuje i jeho předchůdce. Havlovi spolupracovníci světovou vládu obhajují a v českém prostředí připravují podmínky pro to, aby i zde byla přijata téměř s toužebným očekáváním jako jakési nejvyšší dobro, kterého se lidstvu může dostat. Ve sporu o světovou vládu tak stojí havlisté a klausovci přesně na opačných koncích barikády a zdá se, jakoby už ne spory o výklad naší dávné či méně dávné minulosti, ale hlavně podoba naší budoucnosti byla tím, co obě skupiny staví tak ostře proti sobě.
I toto jsem ve svém textu zmínil a nejspíše proto článek neunikl pozornosti prezidentových poradců a dostal se až k prezidentu Václavu Klausovi.
Nyní tu sedím proti němu a jsem rád. Z vícero důvodů. Jednak z prostého lidského, kdy mi prezidentův zájem polichotil. Jednak proto, že při hledání pravdy o skrytých záměrech elit se člověk až táže, zda už náhodou nepropadl paranoie, protože fakta, která zjišťuje, jsou v mnoha případech téměř neuvěřitelná – a nyní jsem proto přirozeně rád, že nejsem sám, kdo to takto vidí. A vposledku, ale nejvíce, pak proto, že tím, kdo to takto vidí, je hned prezident republiky, který narozdíl od nás ostatních s tím může mnoho co učinit a v mém pesimistickém výhledu do budoucnosti skýtá proto jakousi naději, že by se snad ďábelský plán „vyvolených“ mohlo podařit zhatit. Že ještě není nic ztraceno, když jsou tu politici jako Václav Klaus, kteří stojí na straně svobody. A že je to s prezidentem ještě lepší než jsem čekal, když můj takto ostře formulovaný článek nezavrhl, ale ocenil, čímž mi potvrdil, že souběh některých našich myšlenek není náhodný. Z toho mám radost vůbec největší.
„Kdybychom mohli publikovat všechno, co na summitech zazní, zabili by mne,“ říká mi s lehkým úsměvem prezident. I přes ten úsměv je mi ale jasné, že nejde jen o žert. Hra o světovou vládu je vysoká hra, ve které se hraje vysokými kartami a kde jde o mnohé. Docela se divím, že je prezident naživu ještě nyní, po tom všem odporu, co předvedl vůči mocipánům v Bruselu. Vzpomeňme jen na jeho věrného spojence Lecha Kaczyńského.
A prezident se poté skutečně rozpovídá o tom, jak na nedávném summitu EU-Asie nemohl už vydržet ten nudný monolog z papíru čtených prohlášení politiků, kterým je úplně jedno, co říkají a o co své státy olupují, když volají po zvýšení pravomocí G20 a dalších nástrojích světovlády. Jen čtou diplomaty předem připravená stanoviska, šťastní, že se mohou blýsknout, vypadat důležitě a „být u toho“. Že přitom „jsou u“ demontáže svých vlastních zemí, je jim jedno – buď si to neuvědomují, nebo jim to – v tom horším případě – ani nevadí.
O to více je pak dovede vykolejit politicky nekorektní poznámka, jako například ta, kterou Václav Klaus v jednom takovém okamžiku pronesl, když předtím požádal o slovo (všichni, až na francouzského prezidenta, zde mají přesně vyměřený čas a reagovat jeden na druhého se zde téměř nenosí). Okolo sedící politiky pak doslova šokoval bonmotem o tom, aby ten New World Order, o který zde usilují, neskončil nakonec spíše jako příslovečný Brave New World, temná a děsivá vize budoucího světa, jak jej ve své zde už vzpomínané knize nezapomenutelně vylíčil Aldous Huxley.
Prezident pak popisuje, kterak na jeho poznámku zmateně reagovali ostatní prezidenti a premiéři, kdo z nich vystoupil s eurohujerským odsudkem a kdo se ho naopak zastal. Peprnými výrazy dává najevo, co si o kterém politikovi myslí, mluví otevřeně, od srdce. A člověk se nestačí divit, jak zvráceně mohou někteří politici uvažovat a rozhodovat o zemích, kde jim jejich občané dali důvěru, aby tyto země spravovali. Jak nepokorně až vlastizrádně si počínají.
Bohužel, mainstreamová média, především tisk, televize i hlavní internetové portály o takových skandálních výrocích mlčí a ani v obecné rovině o tomto budoucím ideovém střetu mezi zastánci současných pořádků a vyvolávači jakéhosi nového světového řádu neinformují. Naštěstí nejsou jedinými sdělovacími prostředky.
Možná i zde je částečná odpověď na otázku, kde se ve mne utvořily názory podobné výše zmíněným. Nenapadly mne náhlým osvícením, nepřišel jsem na ně sám zčistajasna, ale kromě novin, které jako novinář číst musím, čtu i nezávislé, politicky nekorektní a alternativní webové stránky, servery a portály, kde jsou podobné myšlenky a ideje už roky živě diskutovány.
Existence tohoto alternativního mediálního prostředí, tolik odlišného od onoho běžného proudu, může být pro někoho překvapením. Když překoná prvotní psychologické zábrany, nestačí se divit. Sledováním nezávislých serverů dostávají věci a události kolem nás najednou zcela jiný a netušený rozměr. Člověk také brzy zjistí, že takových lidí, znechucených současným, od obyčejného člověka odtrženým establishmentem (politickým i mediálním), je mnoho. Lidí, nespokojených s tím, jak média zkreslují informace, zamlčují ty podstatné a otravují nás těmi nepodstatnými. Lidí, kteří nevěří mediálním mystifikacím a kladou si otázku, kam až jsou vlády (nebo lépe řečeno ti, kterým slouží) schopné zajít, když už nyní za našimi zády vykonávají to, co by se v jiné době už dávno klasifikovalo jako vlastizrada. Lidí, kteří už vyloženě bojkotují běžné sdělovací prostředky, tuto hlásnou troubu, skrze kterou elity šíří svoji propagandu – protože dobře vědí, že skutečná pravda je zcela jiná.
Ona internetová komunita lidí, kteří – podobně jako já, ale i podobně jako prezident – sleduje se vzrůstajícím znepokojením snahy naordinovat nám pod různými záminkami to či ono, je velká. Zatím není moc slyšet, protože není aktivní a nestaví se na odpor. Jen si svobodně získává informace, vyhodnocuje je, utvrzuje se ve svých přesvědčeních. Dost možná, že svět, který vidí, ji i ubezpečuje v představě, že jakýkoli odpor je marný a že nemá smysl cokoli proti tomu podnikat.
To je jistě špatně a v tom vidím do budoucna velký úkol – lidi, kterým začínají věci docházet, zmobilizovat a jejich nesouhlas přetavit v nějakou velkou sílu, která řekne ´dost´.
Dobrá zpráva ale je, že tito přemýšliví, nezmanipulovaní lidé už nyní existují. Pouze potřebují někoho, kdo zavelí.
A prezident zase potřebuje ty, kteří ho podpoří v jeho politických krocích, až půjde s kůží na trh. Potřebuje ty, kteří nebudou pouze sedět za svými počítači a shánět si informace, ale budou také schopni za svoji svobodu něco obětovat, až půjde opravdu do tuhého (klidně i svou bezpečnost, tedy zcela opačně, než je tomu nyní, kdy za pofidérní bezpečnost prodáváme vlastní svobodu).
Právě kombinace odvážného politika a početné skupiny nezmanipulovaných protože nezmanipulovatelných občanů mi dává naději, že je ještě možné pokusy o světovládu zastavit. I kdybychom měli být pouze „potížisty“, kteří možná nakonec globální vládě nezabrání, ale alespoň ji budou do poslední chvíle bojkotovat a torpédovat, jako v případě Lisabonské smlouvy, bude to stát za to. Každý odpor se totiž počítá, i ten zdánlivě zbytečný, protože nikdy nemůžeme vědět, zda z našeho postoje nevzklíčí v budoucnu něco většího.
Panu prezidentovi, ale i ostatně nám samým, se tedy sluší popřát mnoho osobní odvahy, protože nikdy nekončící boj za lidskou svobodu právě vstupuje do nové fáze, kde ji budeme všichni bezesporu velmi potřebovat.
www.prvnizpravy.cz
