Machiavelliho "Vladař" – stále aktuální lekce z reálpolitiky
Pozn. autora: Tuto práci jsem napsal jako student druhého ročníku FF UK v roce 2003. Dnes bych některé věci napsal jinak, ale přesto se domnívám, že řada postřehů Machiavelliho Vladaře i mé analýzy je stále platných.
Niccoló Machiavelli (1469-1527) se narodil 3. května 1469 ve staré florentské patricijské rodině. Žil v neklidné době, kdy o moc v Itálii soupeřila jednotlivá italská knížata, republiky, papež a navíc do vnitřních poměrů na Apeninském poloostrově zasahovali cizí interventi, především Španělsko a Francie. Machiavelli sám zažil několik změn státního zřízení v jeho rodné Florencii, počínaje fanatickým mnichem Girolamo Savonarolou, republikánskými převraty a opětovnou restaurací vládnoucího rodu Medici konče.
Od roku 1498 se aktivně účastnil politického života florentské republiky, kde zastával různé vysoké funkce. Absolvoval několik desítek zahraničních cest, při kterých navštívil francouzský, papežský a německý císařský dvůr. Setkal se i se státníkem, kterého obdivoval nejvíc - se synem papeže Alexandra VI. Borgii Cesarem Borgiou. Když se Medicejští vrátili r. 1512 k moci, byl Machiavelli nakrátko uvězněn. Poté začal se svou literární tvorbou, která se neomezovala pouze na politické spisy, nicméně jimi se ponejvíce proslavil. R. 1513 napsal asi své nejznámější dílo „Vladař“ či „Kníže“ (Il principe) a dedikoval je Lorenzu Medici. Čerpal v něm z mnoha svých vlastních zkušeností, ale i z historických příkladů. „Vladař“ má být návodem pro vládce, jak si udržet moc.
Celá kniha je rozdělena tématicky na 26 kapitol, které jsou různě dlouhé a do rozličné šířky a hloubky analyzují státní zřízení, války, význačné osobnosti, druhy armád a postupy v různých politických procesech, a to jak z dob, které sám zažil, tak i ze studia historie. Dalo by se říci, že se snaží postupovat empiricko-analytickou metodou, je tedy jedním z prvních teoretiků politiky, kteří nehodnotí politické skutečnosti tak, jak by měly být, ale tak jak jsou: „Mám v úmyslu napsat užitečnou knížku, takže pokládám za vhodnější dívat se na věci tak, jak se mají ve skutečnosti, než jak se z vnějšku jeví. Je totiž velký rozdíl mezi tím, jaký život je a jakým by měl být. Ten, kdo si nevšímá reality a nechce vidět, jací lidé jsou, a staví spíše na svých přáních a představách, jak by svět vypadat měl, nedopadne dobře. A člověk, který se chce za všech okolností chovat ušlechtile a jevit se všem jako dobrý člověk, se zlou se potáže mezi tolika lidmi, kteří dobří nejsou. Proto také vladař, který se chce udržet, se musí naučit ve vlastním zájmu zachovat se někdy třeba i ne zrovna ušlechtile a přesně vědět, kdy si může dovolit dobrotu. Proto pusťme ze zřetele ideální lidské vlastnosti, jimiž by měl vládce oplývat, a hleďme si praktické stránky života.“
Bylo by ale značně nekorektní označit Machiavelliho za amorálního. Machiavelli si pouze dobře všímá lidské přirozenosti, která se mu oprávněně jeví spíše špatnou, nebo převedeno na modernější pojetí racionální ve smyslu racionálně hledat cestu k naplnění svých tužeb (potud je stanovena racionalita, protože různé požitky jsou pak více či méně iracionální). Machiavelli až poněkud paranoidně několikrát zdůrazňuje, že by byl raději, kdyby lidé byli dobří, protože se prozíravě obával, že jeho kniha zajisté vyvolá nevoli. Tu nakonec u církevních kruhů vyvolala, ačkoli lze říci, že se renesanční papežové nějakými morálními imperativy zrovna příliš neřídili. Machiavelliho odůvodnění lidské přirozenosti je také příliš světské, teologicky neodůvodněné, čerpající z empirie , a ne z věčných pravd, a proto bylo tedy pro církev nepřijatelné.
To bylo stručně k metodě (pokud zde lze vůbec o nějaké přesně stanovené metodě hovořit), nyní si stručně rozebereme jednotlivé kapitoly. Více se zde zaměřím na ty, které se mi zdají stále relevantní a mají obecnější význam. V kapitolách I. až IV. Machiavelli popisuje různé formy státních zřízení, rozlišuje knížectví a republiky. Dědičná knížectví s vlastní dynastií, na kterou jsou lidé přivyklí, se lépe spravují než ta, jež jsou čerstvě dobytá: “Pravé potíže nastávají tehdy, staneme-li na území odlišného mravy, zákonodárstvím a jazykem.“ Panovníkovi dobytého území radí, aby sem se svým dvorem přesídlil, založil zde kolonii jemu loajálních obyvatel ze své země, získal si zde spojence, a zavilých nepřátel, aby se zbavil: „…možné protivníky buď musíme zahrnout laskavostmi, nebo je zničit, protože za malé urážky a malá příkoří se mohou ještě mstít, za velké však už nikoli.“ Dle mého názoru byl Machiavelli velkým znalcem lidských povah. Tu mě napadá jeden příklad z českých dějin týkající se likvidace vedlejších větví přemyslovského rodu. Slavníkovci byli kromě sv. Vojtěcha vyvražděni jako celý rod, nebylo zde tedy nebezpečí, že by se za to někdo z potomků mohlo pomstít, ale otázka Vršovců byla vyřešena nedokonale, proto se česká knížata dočkala pomsty.
Machiavelli se mnoha svými myšlenkami řadí k předchůdcům realismu jako teoretického směru mezinárodních vztahů: „Touha po výbojích je přirozená a obvyklá. Pustí-li se do nich lidé schopní, nikdo je za to nezatracuje ani nekárá.“ Předjímá do určité míry i koncept rovnováhy moci: „…kdo jinému dopomáhá k uchopení moci, sám sobě podřezává větev, na níž sedí.“
Kapitoly IV.-VII. pojednávají o tom, jak spravovat nově dobytá území. Říše zde rozděluje podle druhu správy na francouzský feudální typ, kde měli šlechtici půdu v držení dědičně, a to jim zajišťovalo v pozici vůči panovníkovi velkou moc, a typ turecký, kde místní šlechta měla půdu v držení jen dočasně, dokud jim nebyla panovníkem odebrána.
Říše tureckého typu se dle Machiavelliho hůře dobývá, ale lépe spravuje. Města přivyklá svobodě mohou být velmi nebezpečná, protože zde stále potenciálně hrozí nebezpečí rebelie: „Kdo se stane pánem města přivyklého svobodě a nezničí je, ať počítá s tím, že město zničí jeho, neboť bude znovu a znovu zvedat prapory vzpoury ve jménu svobody.“
Zde po mém soudu může čerpat Machiavelli z dějin řeckých poleis, které si žárlivě střežily svou svobodu a často dobyvatelům nezbylo, než je srovnat se zemí. Machiavelli velmi obdivuje Cesara Borgiu, který je pro něj vzorem ideálního vladaře, byť velmi často užíval v politice brutálních metod, nicméně však velmi efektivně. To, že neuspěl, bylo vinou osudu, kterému Machiavelli připisuje též určitou roli: „…nevím, jaký lepší návod dát novému knížeti než ten, že popíšu Borgiovy činy. Jestliže přes to všechno ničeho nedosáhl, nebylo to jeho vinou, nýbrž vinou osudu, jehož svrchované nepřízni podlehl.“ Jedinou chybu, kterou Cesare Borgiovi vytýká je, že podpořil volbu papeže Julia II., s jehož rodem už měli Borgiové dávné rozepře.
Kapitola VIII. je „O těch, kdo dosáhli moci zločinem“. Zde Machiavelli tvrdí: „Pokud je (násilí) vůbec lze ospravedlnit, pak pouze zpočátku, jako akt sebeobrany a naráz.“ V kapitole IX. hovoří Machiavelli „O občanské vládě“, která je ustavena z vůle občanů, jejíž byl Machiavelli sám příznivcem. Za vzor považoval starověkou římskou republiku a říká, že „…vladař musí být přítelem lidu, jinak v něm nemá oporu v těžkých dobách“, které analyzuje v kapitole X . Krátká kapitola XI. je „O církevních panstvích“.
V kapitolách XII.-XIV. a XX. se Machiavelli zamýšlí nad vojenskými otázkami. Preferuje zde občanskou milici, která je uvědomělá, před žoldnéřskými vojsky, protože „kdo opírá svůj stát o zbraně žoldnéřů, nikdy nebude pevný v sedle…takové vojsko je nedisciplinované, nespolehlivé a hamižné…Proto spadla Itálie francouzskému králi Karlovi VIII. do klína. Kdo tvrdí, že to zavinily naše hříchy, nemá pravdu. Zavinily to hříchy panovníků-a to ne proti božím přikázáním, ale proti zdravému rozumu…žádný stát není bezpečný bez vlastního vojska.“
Machiavelli, po mém soudu, je zde opět inspirován římskou republikou a jejím původním neprofesionálním vojskem, avšak Řím, pokud chtěl uspět, musel zavést armádu profesionální kvůli častým válkám. Rolníci už totiž nebyli schopni zabezpečovat jak zemědělství, tak vojenské výboje. Na druhou stranu má Machiavelli pravdu, že žoldnéřské vojsko je nespolehlivé, hlavně pokud není dobře placené. To předvedlo kupříkladu stavovské vojsko na Bílé hoře. Který druh vojska je lepší, je podle mě sporné a v úvahách o vojenství originální přínos Machiavelliho není.
V kapitolách XV.-XXIV. dává Machiavelli panovníkům praktické rady o vládnutí. Často zde vystupují psychologické motivy, jak si zachovat úctu a respekt u poddaných. Znovu je zde vyslovena domněnka lidské nedokonalé přirozenosti: „Bylo by jistě žádoucí, aby byl každý panovník obdarován jen těmi nejkrásnějšími vlastnostmi, které se obecně za dobré považují. Víme však, že je proti lidské přirozenosti, aby měl všechny a vždycky se jimi řídil.“
Doporučuje, aby tvrdost byla užívána s mírou a jen v nejnutnějších případech, a to právě kvůli špatné lidské povaze: „Je-li cílem tvrdosti pořádek, svornost a blahobyt, pak proti ní nelze vůbec nic namítat…Všichni dobře víme, že lidé jsou nevděční, pokrytečtí, zbabělí a ziskuchtiví…Jen oddanost založená na duchovních hodnotách, na nadosobním cíli a přesvědčení je spolehlivá. Lidé klidně ublíží tomu, koho milují, protože láska je morální závazek a ten pro svůj prospěch klidně poruší. Právě proto, že jsou špatní a slabí. Ale strach z trestu je přece jen drží na uzdě. Panovník má budit respekt, nikoliv však strach, protože ten vede zase k nenávisti.“
V otázce platnosti daného panovníkova slova Machiavelli zastává to, že by mělo být dodrženo jen potud, pokud je to pro panovníka v danou chvíli výhodné: „Moudrý muž tedy nemůže stát v slově, je-li mu to na škodu a jestli pominuly okolnosti, za nichž je dal. Kdyby všichni lidé byli čestní, moje rada by byla špatná.“
Sympatické u Machiavelliho je, že odsuzuje vyhnání Židů a Maurů ze Španělska Ferdinandem Aragonským, i když Ferdinanda jako panovníka vcelku hodnotí příznivě. V případě válečného konfliktu doporučuje nezachovávat neutralitu, protože „…Jen nepřítel naléhá na panovníka, aby zachoval neutralitu, přítel naopak žádá, aby ses mu nezastřeně postavil po bok.“ Objevuje se zde i myšlenka „menšího zla“: „…uvážlivý muž volí z možných zel to nejmenší.“
Dále jsou tu doporučení, aby panovník podporoval umění, kulturu a vědy, aby dával pozor při výběru ministrů, kteří mají být loajální a dbát blaha státu, jelikož „každý dvůr obchází smrtelné nebezpečí patolízalství…a odolat mu může jen střízlivý muž a dobrý znalec lidských povah.“ Machiavelli doporučuje, aby byl panovník soběstačný a nespoléhal se na jiné státy: „Člověk nemá padat na zem a počítat s tím, že ho někdo zvedne.“ Naráží zde na vměšování neitalských mocností pozvaných vždy určitým italským státečkem, avšak tyto mocnosti nevypomohly zadarmo a začaly pak na poloostrově uplatňovat svůj vliv.
V XXV. kapitole Machiavelli reflektuje vliv osudu a štěstěny na lidský život. Obhajuje svobodnou lidskou vůli, i když osud též hraje svou roli: „Mnoho lidí věřilo a dosud věří, že pozemské dění řídí Bůh a osud a ani sebevětší chytrost na tom nemůže nic změnit. Z toho plyne pohodlnický závěr, že každá námaha je marná a nejlepší je prostě se svému losu podřídit…Já si však myslím, že svobodná vůle člověka není jen prázdné slovo. Všechno je z poloviny dílem osudu a z poloviny, anebo alespoň z části dílem člověka.“ Do určité míry podle mě i předjímá zásadu darwinismu, že „trvale úspěšný může být jen ten, kdo se přizpůsobí měnícím se podmínkám.“
Štěstěna je přirovnávána k ženě, a proto musí být ovládána rázně a pevnou rukou. Tato jediná kapitola se vymyká empirii a je spíše založena na intuici. Náhodu nelze samozřejmě z lidského života vyloučit, ale je nepoznatelná, proto se mi zdá irelevantní ji nějakým způsobem analyzovat, natož kvantifikovat.
Kapitola XXV. je výzvou k osvobození Itálie od barbarů a Machiavelli upírá své naděje k Lorenzu Medici. Nemohl tušit, že se mu jeho sen splní více než za tři staletí.
Při četbě Machiavelliho Vladaře je člověk až udiven, kolik z jeho tezí má platnost až po současnost. Nejdůležitějším přínosem Machiavelliho podle mě je, že se snažil zhodnotit politiku takovou, jaká je , a nestavět vzdušné zámky utopických ideálních zřízení jako mnoho před ním i mnoho potom. Všiml si vcelku správně nedokonalé lidské povahy, a kdyby se tímto řídili i ostatní teoretici politiky, mohli jsme zbavit různých neblahých totalitárních experimentů snažících se měnit lidskou povahu, která třeba není špatná, ale lepší termín pro ni by se zdál egoistická ve smyslu uspokojování vlastních zájmů. Machiavelli je teoretickým předchůdcem pragmatismu v politice a realismu v mezinárodních vztazích. Ač nějaké konkrétní analýzy vlastních politických událostí i jejich závěry mohou být přinejmenším rozporuplné, většina jeho obecných závěrů má dle mého mínění relevanci dodnes.
