LABUTÍ PÍSEŇ KDU-ČSL
Letošní květnový volební vítr udeřil ze všech stran nejsilnější ranou na lidovce, když po jedenadevadesáti letech od svého vzniku zůstali před branami Poslanecké sněmovny. Po neúspěchu a následné rezignaci-nerezignaci-rezignaci předsedy Cyrila Svobody nabrala diskuse o budoucnosti KDU-ČSL mocnější dech. Vůbec ale nelze říct, že by šlo o novou záležitost, diskuse a tápání o programovém či personálním směřování se za poslední léta staly v KDU-ČSL věčným evergreenem. Pokolikáté již lze opět slyšet hlasy po novém „otevírání se“ strany a po generační obměně?
V rámci vnitrostranické diskuse se můžeme v tzv. Olomouckých artikulích dočíst: „Požadujeme změnu strany ze ‚strany katolíků‘ na stranu prosazující křesťanské a demokratické hodnoty, otevřenou všem lidem, kteří podobné hodnoty sdílí, bez ohledu na jejich vyznání.“ Podobně směřuje i usnesení lidoveckého Sdružení žen: „…domníváme se, že orientace pouze na křesťanské a katolické voliče nás bude stále více marginalizovat, protože křesťanští a katoličtí voliči nejsou homogenní skupinou a čím dál více se přiklánějí k ostatním stranám, které dle jejich názoru lépe reprezentují jejich zájmy. Strana se musí orientovat na voliče, nejen na členy strany, musí se otevírat lidem, kteří sdílejí základní křesťanské hodnoty…“ Jak se tedy liší „katolické hodnoty“, resp. zájmy katolických voličů, od „základních křesťanských hodnot“? Je kupříkladu kriminalizace potratů, na kterou lidovci před lety rezignovali, zájmem katolických voličů, nikoliv „základní křesťanskou hodnotou“?
Mýtus všelidové strany
V celém období uplynulých dvaceti let vzhlíželi čeští křesťanští demokraté s oblibou ke svým úspěšným sesterským stranám v Rakousku a Německu. A i teď je z jejich řad slyšet volání po tom, aby se z české KDU-ČSL stala všelidová strana typu CDU či ÖVP oslovující voliče napříč společenskými vrstvami. Kdo by si nechtěl brát za vzor strany, které v poválečném období neopomenutelným způsobem utvářely dějiny svých zemí, strany, které v případě Německa v dvojnásobné většině a v Rakousku v přibližně polovině případů obsazovaly post kancléře? Když to jde u sousedů, nemusely by pak být vysoké ambice nereálné ani v českých zemích... Opravdu?
Není samozřejmě špatné klást si vysoké nároky a sebevědomé ambice, ale ke zdrženlivému postoji vede několik skutečností. Křesťanskodemokratické strany se staly v západní Evropě po druhé světové válce integrujícími sílami středu, resp. pravého středu. Jejich úspěch plynul z absence, resp. marginálnosti jiných pravicových stran. V jiných případech (italská Democrazia Cristiana) byl stmelujícím prvkem vnější nepřítel v podobě komunistické hrozby. Jakmile se tyto podmínky změnily a posílily „radikálně pravicové strany“, začala slábnout i pozice křesťanskodemokratických stran (v Belgii, Nizozemsku, Švýcarsku, Itálii, Rakousku…) a zintenzivňovalo se jejich programové tápání a diskuse o jejich identitě. Tyto strany přestaly mít jistotu svých stálých voličů, ubyla i jejich členská základna.
Když vstupovali lidovci na politickou scénu ve své transformované podobě s novým názvem, bylo to zrovna v období, kdy křesťansko-demokratické strany na Západě ztrácely své dominantní pozice, případně kráčely k úplnému zániku (v Itálii). V rámci „řešení“ začaly klást důraz na svůj „občanský“, nikoliv „křesťanský“ charakter. Dnes se i nejsilnější ze západních křesťanskodemokratických stran (CDU), která do devadesátých let vstupovala vítězně, potýká s vnitrostranickou diskusí a nespokojeností (nejen) katolických voličů. Pokus o absorbování liberálů spolu s konzervativci se začal víc a víc zadrhávat.
Specifická situace KDU-ČSL (ale i jiných stran podobného typu ve střední a východní Evropě) ve srovnání se západními zeměmi, resp. jejich křesťanskodemokratickými stranami, plynula z odlišného časového období jejich vzniku, ale i odlišné historické – v případě střední a východní Evropy postkomunistické – zkušenosti. Po období pronásledování Církve vznikla potřeba veřejného deklarování a uplatňování religiozity. Potenciální křesťanskodemokratická strana mohla těžit z hrdinství Církve a jejích členů v minulém období. Potřeba po autentické křesťanské straně vznikla sice u menší části společnosti, o to však byla intenzivnější.
Je proto zvláštní, že si KDU-ČSL kladla či pořád klade ambici stát se „všelidovou stranou“. Buďto vzhlíží k poválečnému období (což je poněkud naivní), anebo usiluje o stranu ryze občanského typu (což je u strany skrývající se pod křesťanskou značku nejen naivní, ale přímo špatné). Při realizaci konkrétních politických rozhodnutí nelze uspokojit liberála spolu s konzervativcem. Vznikají pak paskvily jako např. v podobě podpory rodinné politiky prostřednictvím zvyšování počtu školek (do očí bijící příklad z Německa). Liberál bude spokojený a konzervativec musí „pochopit“, že jde o moderní „podporu“ rodin.
Dnes už je celkem jedno, co KDU-ČSL pohřbilo víc – zda soudní spor Cyrila Svobody s charitou, volební pseudokoalice s propagátorkou evropského rozvodu Janou Hybáškovou, rezignace na bioetické otázky, stylizování se do fiktivní pozice politického středu (vše uvedené budilo dojem nevěrohodnosti KDU-ČSL) anebo vznik TOP 09. KDU-ČSL promrhala šanci na autentickou – malou, ale o to pevnější – křesťanskou stranu. KDU-ČSL se otevírala tak dlouho, až sama do té zející propasti spadla…
Úzká cesta katolických politiků
Tři inspirativní příklady
Mnoho katolíků a křesťanských stran napříč Evropou dnes stojí před dilematem, zda jít cestou široké programově vyprázdněné a „asimilované“ strany, která jim díky zavedené značce, dlouhodobé „tradici“ a setrvačnosti části voličů zajistí relativně silné postavení, anebo se pustit cestou úzkou, cestou pravicově čistých malých politických stran. Druhou z možností si v posledním období vybralo několik politiků, když se tříštivým konfliktem staly bioetické otázky.
V roce 2007 po neúspěšném pokusu o zavedení ústavní ochrany nenarozeného života odešel z polské strany Právo a spravedlnost její místopředseda Marek Jurek spolu s několika dalšími poslanci PiSu a založil novou křesťansko-konzervativní stranu. Vedl ho k tomu konflikt s Jarosławem Kaczyńským a vlastní stranou o podobu návrhu a míru ústavní ochrany. Jurek nedávno kandidoval i na polského prezidenta, a ačkoliv skončil až na sedmém místě, představoval jasnou alternativu pro katolické a konzervativní voliče. (Marek Jurek podpořil v druhém kole voleb Jarosława Kaczyńského. – pozn. red.)
Podobný příběh se odehrál v loňském roce, když slovenské Křesťansko-demokratické hnutí podpořilo liberální kandidátku Ivetu Radičovou, která souhlasí s potraty i registrovaným partnerstvím. Naopak, bez podpory KDH zůstal jejich bývalý významný člen František Mikloško a jediný pro-life kandidát. Přesto se Mikloškovi v prvním kole při velmi malém materiálním zázemí povedlo získat 5, 42 %.
Třetí příklad nabízí Rakousko, země, kde se vládní lidovci spolupodíleli na uzákonění registrovaného partnerství. V letošních prezidentských volbách ÖVP ani nepostavila protikandidáta sociálnědemokratickému stávajícímu prezidentovi Heinzi Fischerovi. S jediným konzervativním kandidátem přišla Křesťanská strana Rakouska (pod tímto názvem funguje od června loňského roku), která se profiluje nejvýrazněji v oblasti rodinné politiky, usiluje zejména o zákaz potratů. Do prezidentského klání vyslala svého předsedu Rudolfa Gehringa, který nakonec získal 5, 43 %.
Tyto výsledky mohou být na první pohled dost nízké, svědčí ale o tom, že „křesťanskodemokratický“ tábor přestává být jednotný, že ti, kdo nerezignovali na elementární morální hodnoty, se nespokojí s tím, aby pluli spolu s proudem. Domnívám se, že po vypadnutí KDU-ČSL ze Sněmovny se tím otevírá prostor pro jinou věrohodnější alternativu a tedy její vypadnutí z parlamentu by nemuselo být tak tragické.
V následujícím období sice nebude ve Sněmovně zastoupena žádná strana s „křesťanským“ názvem, paradoxně ale tři předsedové (předpokládejme, že B. Sobotka zaujme předsednický post v ČSSD) ze zastoupených parlamentních stran se veřejně deklarují jako katolíci. Více než kdy jindy bude proto potřeba mocného hlasu Církve, aby se v nutných případech vyjadřovala k souladu jejich hlasování a realizované politiky s katolickou morálkou. Doufejme, že je toho česká Církev schopna.
Autorka je předsedkyní pražské organizace Mladých křesťanských demokratů.
Te Deum 3/2010