17.11. 1939 - Příklad zcizeného odkazu?
Zítra si připomínáme již jedenasedmdesáté výročí tragických událostí, které se odehrály sedmnáctého listopadu 1939.
Zatčení a následná poprava devíti vůdčích představitelů českého vysokoškolského studenstva, spolu s deportací přibližně dvanácti set studentů do koncentračního tábora Sachsenhausen, představuje známou a bolestnou kapitolu novodobých českých dějin.
Asi není třeba blíže uvádět, že tato perzekuční akce nacistické okupační moci představovala jakousi „ráznou odpověď“ na působivé demonstrace ku příležitosti výročí osmadvacátého října. V nich se výrazně angažovali právě čeští vysokoškoláci, čímž na sebe upoutali smrtící pozornost okupantů.
Ti – jak známo – nelenili a využili situace k uzavření českých vysokých škol „po dobu tří roků“. Ve skutečnosti zůstaly „chrámy vědění“ osiřelé celé období trvání „Protektorátu Čechy a Morava“. Konec konců, ještě před vypršením tříletého moratoria se tehdejší zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich nechal slyšet, že s otevřením vysokých škol se absolutně nepočítá, neboť výskyt české inteligence je pro „říši“ kontraproduktivním jevem.
Je samozřejmě žádoucí, abychom si onu dobu připomenuli a věnovali vzpomínku všem, kteří byli nacistickou razií proti studentstvu poškozeni, zejména pak těm devíti zavražděným představitelům studentského hnutí (studentským aktivistům, jak by se řeklo terminologií dnešních dnů).
Nicméně právě na příkladu devíti usmrcených aktivistů bych rád poukázal na to, jakým způsobem jsou tito stateční muži bezostyšně zneužíváni k sebepropagaci těmi osobami veřejného života, které by za jiných okolností označovaly většinu zavražděných za „radikály“, „xenofoby“, „krajní pravici“ a podobně.
Pravidelně každý rok se k jejich odkazu přihlašují lidé z okolí pana exprezidenta Havla. Takřečené bratrstvo pravdy a lásky opěvuje studentské vůdce jako jakési předchůdce sebe sama. Jsou velebeni coby bojovníci za ideály humanismu, otevřené společnosti, tolerance a pokroku.
Anebo jiný příklad. Téměř po celou dobu svých studií na FF UK, jsem byl na chodbách hlavní budovy mé alma mater otravován záplavou letáku všelijakých „Inventur demokracie“ „Studentských výborů“, „Studentských iniciativ“ a podobných legračních uskupení.
Jejich aktivity gradovaly právě začátkem listopadu, kdy se bojovníci „za lepší příští a pro dobro mas“ chystali na demonstraci ku příležitosti sedmnáctého listopadu.
Abych laskavého čtenáře uvedl do obrazu – Jednalo se o agilní partičky vyhraněně levicových studentů, kteří vydali do roka tak dvě až tři prohlášení o katastrofálním stavu společnosti, který oni samozřejmě vyřeší. Neberu nikomu jeho politický názor, ale vždy mě spolehlivě nadzvedlo, že ačkoliv se vyjadřovali za studenty FF UK jako celek, jejich názory sdílelo odhadem pět až deset procent těch, v jejichž jménu jednali.
Velmi aktivním byl v tomto směru kupříkladu mediálně profláklý člen Socialistické solidarity Jan Májíček, známý to kritik soukromého vlastnictví a sympatizant Hizballáhu.
Sedmnáctý listopad si výše zmínění nemohli nechat ujít a ve svých prohlášeních se čas od času neopomenuli prohlásit za pokračovatele těch, kteří byli postiženi nacistickými represemi.
Ale proč to všechno píšu… ? Pojďme se nyní podívat, kdo byli oni zavraždění vůdci českého studenstva a jak jejich myšlenkový či ideový svět odpovídal představám jejich „pokračovatelů“ z řad liberální a socialistické levice
Nyní bych laskavému čtenáři rád ukázal seznam oněch devíti aktivistů, doplněný o stručné údaje :
Josef Adamec (národní demokrat, později pro své levicovější názory působil v Klubu národně socialistických akademiků)
Jan Černý (agrárník, později člen Vlajky) Černý již krátce po pohřbu Jana Opletala tvrdě žádal propuštění zatčených studentů
Marek Frauwirth (levicově orientovaný člen Společnosti přátel demokratického Španělska a Jednoty nemajetného a pokrokového studentstva) U Frauwirtha je zajímavá ta skutečnost, že jako jediný z celé zavražděné devítky nikdy nepatřil k politické pravici
Jaroslav Klíma (národní demokrat) Klíma se coby záložní důstojník československé armády účastnil jak mobilizace v září 1938, tak předcházející „částečné mobilizace“ z května téhož roku. Podobně jako Černý, i Klíma intervenoval za uvězněné studenty. Patřil taktéž k organizátorům pohřbu Jana Opletala.
Bedřich Koula (národní demokrat)
Josef Matoušek (národní demokrat) Již v období mnichovské krize na sebe nadějný historik Matoušek upoutal pozornost aktivitami na podporu obrany republiky. Autorsky se účastnil tvorby prohlášení českých historiků francouzským historikům, jehož cílem bylo vyburcovat francouzské intelektuální kruhy z ústupné letargie. Během „druhé republiky“ odmítal jeji proněmeckou koncepci, usiloval o propagaci české literatury a vystupoval na podporu českých vyhnanců z takřečených Sudet.
František Skorkovský (národní demokrat, později vyloučen. Stal se členem Klubu národně socialistických akademiků) Skorkovský se spolu s dalšími podílel na přípravách Opletalova pohřbu
Václav Šaffránek (Sociální studentská akce – katolicky orientovaná organizace s určitým národoveckým akcentem) Šaffránek již počátkem okupace vstoupil do odbojové organizace Obrana národa, tvořené převážně důstojníky a rotmistry bývalé československé armády. Působil zde jako spojka.
Jan Weinert (národní demokrat) Weinert, jenž taktéž usiloval o propuštění zatčených studentů, projevil značnou odvahu již před manifestacemi k osmadvacátému říjnu. Tehdy totiž veřejně prohlásil, že německá okupace představuje pouze dočasnou záležitost a že Češi znovu nabudou svobody a nezávislosti.
Podtrženo, sečteno -
Čtyři ze zavražděných zastávali konzervativně nacionalistické postoje a patřili k Československé národní demokracii (později přejmenované na Národní sjednocení), někteří z nich měli dokonce i konkrétní funkce v aparátu této politické strany.
Další dva oscilovali mezi národní demokracií a českou verzí národního socialismu.
Jeden patřil k pravicové agrární straně, přičemž postupem času se jeho myšlení poněkud radikalizovalo, takže vstoupil do uskupení Vlajka, blízkého českému fašismu.
Jeden zaujímal národně katolické postoje.
Jeden přináležel k radikální socialistické levici
Inu, nevím, nevím, S výjimkou Marka Frauwirtha bych v této skupině skutečně nenalezl nějakou shodu s těmi, kteří se tak rozmáchle prohlašují za nástupce vůdců sedmnáctého listopadu.
Aby bylo jasno. Nevadí mi, že „pravdoláskovci“ nebo radikálně levicoví monitoři stavu demokracie uctívají památku všech obětí nacistické zvůle. To je v pořádku. Sám si vážím oběti, kterou přinesli i ti, s nimiž bych se politicky naprosto rozcházel. Problém leží někde jinde.
Prostě mi nepřipadá normální propagovat liberálně levicovou či socialistickou agendu a zároveň o sobě pateticky tvrdit, že jsem nositelem idejí studentských vůdců zavražděných nacisty, z nichž převážná část měla zakotvení v národně konzervativní pravici. Toto už zavání pokryteckou sebepropagací a zneužíváním určitého odkazu prostřednictvím „hodování na mršině“.
Podobným způsobem komunisté brutálně překroutili odkaz Aloise Jiráska, ve skutečnosti prvorepublikového senátora za Čs. národní demokracii a bytostného antikomunisty.
Značné množství čtenářů, kteří jsou dříve narozeni, nebo mají zálibu v historii, si asi vzpomene na nejtypičtější ukázku „vyvlastnění odkazu“. Tou ukázkou jsou českoslovenští účastníci karpatsko – dukelské operace.
Po dlouhá desetiletí komunistická propaganda líčila dukelské hrdiny jako skálopevné komunisty, věrné internacionální přátele Sovětského svazu a odpůrce zrádné buržoazie.
Co na tom, že převážná těchto vojáků nemohla v reálu komunisty ani cítit ? Co na tom, že mnoho z nich okusilo na vlastní kůži „pohostinnost“ sovětských gulagů ? Co na tom, že mnozí důstojníci přišli do SSSR roku 1944 z Anglie a tak byli pod diskrétním dohledem NKVD, které jim nedůvěřovalo ?
A už vůbec nám vládnoucí komunisté nesdělili, že nemálo hrdinů z východní fronty skončilo po únoru 1948 v kriminále. Za všechny jmenujme generála Josefa Buršíka, kterému nepomohlo ani vyznamenání Hrdina Sovětského svazu.
To samé v bledě modrém provedli normalizátoři mimořádně statečnému a schopnému kapitánu Otakaru Jarošovi, který padl u Sokolova. Přesvědčený masarykovský antikomunista Jaroš byl komunisty vydáván za ideální typ a vzor rudého hrdiny. Mrtví se bránit nemohou…
Mám , Bohužel, obavy, že něco podobného se již nějaký ten pátek odehrává s památkou devíti studentských představitelů, povražděných sedmnáctého listopadu 1939 v ruzyňských kasárnách.
Uctěme památku devíti statečných představitelů českého studenstva důstojně a bez vytloukání politického kapitálu. Zaslouží si to všichni, od Matouška po Frauwirtha.
A kdo je napravo, může ho soukromě hřát dobrý pocit, že ti „jeho“ tam hráli prim. Nic víc…