Kvantitativně se uvolněme ... Tisknutí dolarů a nárůst ceny zlata
Ben Bernanke „popíchl“ americký dolar k ziskům, nízká inflace opravňuje FED dle jeho šéfa k dalšímu použití nekonvenčních měnových zbraní, dnes již dobře známému „kvantitativnímu uvolňování“.
A to má skomírající americké ekonomice pomoci, ačkoli toho dosud schopno nebylo. Že americká ekonomika není v dobré kondici, přestože se kvantitativně uvolňuje již nějaký ten pátek, Bernanke sám přiznává poznámkou o vysoké nezaměstnanosti. A že stav nezaměstnanosti je varovným prstem, neboť právě nezaměstnanost je skutečným barometrem stavu ekonomiky, oproti glorifikovanému HDP. V čem je problém?
Současný přístup k analýze ekonomik totiž naneštěstí setrvává na poznatku, že spotřební výdaje jsou nejen spotřebním výdajem, ale zároveň výdajem (poptávkou) po výrobních faktorech, mezivstupech, které k výrobě daného statku slouží, což poté logicky přisuzuje spotřebě výsadní postavení mezi veškerými toky. Jenže tak tomu v realitě bohužel není, spotřební výdaj nemůže být zároveň spotřebním a zároveň výrobním výdajem. S nákupem spotřebního statku nekupuji lidskou práci, ta již byla v minulosti nakoupena podnikatelem, ani nekupuji „budoucí práci“, to opět musí udělat podnikatel.
A tento podnikatel může usoudit, že jí nekoupí, na základě vlastních očekávání, tranzitivity impulsů typu šrotovného, na základě nejistot a kratšího investičního horizontu či pro nejisté cenové vyhlídky. Nákup spotřebního statku tedy není s nákupem výrobního faktoru automaticky propojen, tento koncept „odvozenosti“ selhává, což je zřejmé v současné situaci (rostoucího HDP a přinejlepším stagnující nezaměstnanosti) více než kdy jindy. Peter Schiff na svém blogu reagoval na poznámky o „oživení bez klesající nezaměstnanosti“ trefnou glosou: „Proč neklesá nezaměstnanost při růstu HDP? Protože to není oživení.“
A co tedy s cenami? I cenové indexy, kterými je cenová inflace vyjadřována jsou pouze částí pravdy. CPI je jak jinak než „spotřebou“, i měnové politice totiž vládne výše uvedená logika dominance spotřební výdajů. Spotřební ceny přirozeně nejsou jedinými cenami v ekonomice, a nelze ex ante určit, které ceny budou „tiskařským strojem“ ovlivněny jako první. Spotřební ceny to však vysoce pravděpodobně nebudou, neboť ty stojí až na úplném konci celého řetězce aktivit seřazených od výroby ke spotřebě, přičemž většina aktivit má charakter výrobní.
Howard Ruff na kitco.com krátkou glosou vystihuje situaci. Ačkoli inflace „není vidět“ v očích centrálních bank, již začala v komoditních cenách. Namátkou z Ruffova seznamu cenových nárůstů: cukr 24 %, ječmen 32 %, bavlna 40 %, apod. Kdy inflace plně dopadne na ceny spotřební? Těžko říci, ale díky harmonickému propojení výrobních činností čeká (nejen) americkou ekonomiku cenový šok ve spotřebních cenách.
Mimochodem měřítkem (inflačních) obav je obvykle cena zlata, a ta za poslední dva měsíce vzrostla o 12,5% , meziročně o téměř 30%, i když vyloučíme Bernankeho poslední verbální dolarový „put“, který zlato oslabil o necelé procento. A proto můžeme zakončit slovy komoditního nadšence Jima Rogerse: „Investujte do inflace, je to jediná věc, která roste.“
www.libinst.cz