Klaus: Nemůžeme dopustit, aby se armáda začala dělit na hrdiny z Afghánistánu a na běžné vojáky u nás doma
Projev prezidenta republiky na velitelském shromáždění Armády České republiky
Vážený pane premiére, pane ministře, pane náčelníku generálního štábu, vojáci,
děkuji za pozvání na toto Vaše každoroční shromáždění, kterému události poslední doby u nás i ve světě na významu a vážnosti spíše přidávají. Jako vrchní velitel ozbrojených sil bych Vám chtěl říci několik slov o tématech, která mne – spolu s Vámi – trápí:
- důvěra v armádu a její poslání v naší zemi tradičně vysoká není, ale jakýkoliv problém, který se v armádě nebo kolem armády objeví, ji snižuje. Opakovaného vynořování se nových a nových problémů jsme bohužel svědky;
- armádu poškozuje nepřetržité zpochybňování téměř všech významných vojenských zakázek. Je o mně snad dostatečně známo, že jsem se nikdy nevezl a nevezu ani teď na populistické vlně laciného a tak snadného naznačování korupce při jakékoli veřejné zakázce, ale – i když budu velmi mírný a zdrženlivý – nemohu použít slabší výrok, než že mnoho vojenských zakázek pochybnosti o své racionalitě a ekonomické výhodnosti přímo vyvolává. To bychom si měli přiznat a hledat cestu k nápravě;
- armádu v poslední době poškozovalo i nekoncepční a jen na povrchní a mediálně viditelné věci se zaměřující vedení ministerstva (a dodal bych, že ta „poslední doba“ už byla docela dost dlouhá);
- armádu jako celek a jednotlivé vojáky v ní oprávněně znejistily a i nadále znejisťují právě prováděné rozpočtové škrty, které jsou však v naší zemi v dnešní chvíli nezbytnou, byť opožděnou reakcí na neudržitelný stav našich veřejných financí. Věřím, že i tomu vojáci rozumějí. Já zase rozumím jim, že vyžadují odpověď na otázku, zda tyto škrty na armádu dopadly stejně silně jako na další rezorty nebo zda na ni dopadly nadproporcionálním nebo i jinak neadekvátním způsobem. Tuto odpověď musí ministerstvo obrany i vedení armády včas a srozumitelně dát.
Armáda nežije a žít nemůže v politickém či společenském vákuu. Letošní parlamentní volby přinesly naší zemi novou vládu a nového ministra obrany. Měl by dostat šanci, aby řadu věcí změnil k lepšímu. Aby jako předstupeň čehokoli dalšího udělal radikální restrukturalizaci a zeštíhlení ministerstva samotného, chci tím říci více než armády samotné. Měl by dostat šanci, aby stabilizoval armádní finance, ale ve všech svých funkcích – jako ministr financí, předseda vlády, předseda poslanecké sněmovny a prezident republiky – jsem po celá léta opakovaně vysvětloval, že cesta k tomu není v pokusu získat pro výdaje armády fixní podíl na výdajích státního rozpočtu. To je možné chtít ve vzduchoprázdnu, ale nikoliv v realitě jakékoli země. Nový ministr obrany by měl dostat šanci, aby hledal další zdroje úspor, které nepochybně existují. Naše armáda se od roku 1989 zmenšila mnohanásobně (zhruba 6x), ale nejsem si jist, zda se ve stejném poměru zmenšily některé věci, které jí patří nebo které si nárokuje – jsem např. přesvědčen, že pořád přetrvává nadměrné množství uzavřených vojenských prostorů (či újezdů).
V nové koncepci NATO, která bude za naší účasti zítra či pozítří schválena v Lisabonu, se – vedle toho, že v ní byla zopakována klíčová platnost článku 5 Washingtonské smlouvy, že jde o obranu území (a občanů) členských zemí aliance – přidává výrok, že tato obrana začíná daleko za územím členských států. To je důležitý posun. Po výměně názorů na toto téma s prezidenty zemí Visegrádské čtyřky před dvěma týdny v Karlových Varech však musím říci, že to žádný z nich nevnímá jako definitivní zvrat v dosud velmi citlivě vyvažované proporci, nakolik je armáda nástrojem obrany vlastního teritoria a nakolik nástrojem expedičních misí. Tento formulační posun, který s největší pravděpodobností zítra či pozítří v Lisabonu proběhne, proto není žádnou bianco směnkou na radikální vychýlení dosavadní proporce těchto věcí. Nemůžeme dopustit, aby se armáda (a povědomí o ní) začala ostře dělit na hrdiny z Afghánistánu a na běžné vojáky u nás doma.
Toto velitelské shromáždění je tradičně i příležitostí poděkovat tisícům vojáků a občanských zaměstnanců za to, co v letošním roce vykonali a popřát jim, aby jejich náročná, nesmírně užitečná a nezastupitelná činnost nebyla znehodnocována věcmi, které běžný voják nemůže ovlivnit. Obojí rád činím. I relativně krátká zkušenost naší profesionální armády ukazuje, že je voják atraktivní profese, že je dobře, že si armáda konečně může vybírat, že v ní mladí lidé – dnes už nejen muži, ale i ženy – vidí perspektivní životní kariéru. Toho je třeba využít. Přeji Vám, aby se Vám v dalším roce dařilo.
Václav Klaus, velitelské shromáždění AČR, Ministerstvo obrany ČR, Praha, 18. listopadu 2010
