Proč Američané odvrhli Obamu . Ani Američan, ani Afroameričan
Prezidenta Obamu vynesla před pouhými dvěma lety do Bílého domu nečekaná finanční krize, brilantní rétorika ohromujícího řečníka naděje a změny; k jeho vítězství přispěl i neoblíbený republikánský předchůdce, slabý protikandidát a nakonec i celonárodní touha zbavit se komplexu z otrokářství a nespravedlivého nařčení z rasismu.
Důsledkem národní euforie při volbě prezidenta mohlo být jen hluboké rozčarování. Na rozdíl od Evropanů, kteří se snaží na své politiky po volbách ihned zapomenout, Američané s nimi bojují neustále. Národní život a vlastenectví se projevuje permanentní politickou aktivitou, národ emigrantů totiž nemá zakotvení v půdě, v dějinách a soudržnosti etnika; je zakotven v konstituci a politika je jeho ztělesněním. Tahle nejlidovější ze všech demokracií je založená na náboženské víře v rovnost před (Stvořitelem) zákonem a na individualistické zodpovědnosti za svůj život, ze které Američanům vyplývá instinktivní nedůvěra vůči federálnímu establishmentu a vzdálené centrální vládě, jež by se chtěla plést do jejich životů.
Procitnutí z naivní euforie bývá bolestivé a daleko hlubší, než by pouhá, byť poměrně značná, ztráta vládní většiny ve sněmovně a zklamání z Obamy mohlo napovědět. V protestních volbách uprostřed prezidentských cyklů bývaj ztráty běžné a poslední desetiletí je to už jako na houpačce. Jenomže teď se Američané probudili do své historie, jakoby ze zléhop snu v němž na chvíli uvěřili, že je vláda schopna okamžitě finančními investicemi nahradit jejich úbytek na trhu, jak tvrdili Keynesovci v čele s vlivným komentátorem Paulem Krugmanem a vrátit hospodářství do ztracené rovnováhy. Jestliže však po 20 měsících astronomických injekcí (6 % HDP) hospodářství i nezaměstnanost stagnuje (v Americe nepředstavitelných 9, 6 %, což je evropský normální průměr), tak je něco s doktrinou státních investic jako zázračného multiplikátoru ekonomického růstu v nepořádku. Běžný Američan samozřejmě o slavném ekonomovi J. M. Keynesovi nikdy neslyšel, zato ví, že jsou milióny mladých lidí, o černoších ani nemluvě, (kteří převážně volili Obamu), bez práce a že se státní dluh rozjel a přesáhl 15 bilionů dolarů, což je suma naprosto nepředstavitelná.
Tady je příčina spontánního heterogenního lidového hnutí nazvaného (v plurálu) Tea Parties, jež sice podpořilo mnoho kandidátů republikánské opozice, ale je stejně kritické vůči konzervativcům, kteří dopustili “big government,” čili evropskou vládu vysokých daní, byrokracie a státních neefektivních investic. Probudil se opět zdravý kapitalistický instinkt, bez knih a bez ekonomické vzdělanosti, jenž ví, proč se stala Amerika zemí prosperity (mimochodem jedinou velkou zemí), je to přece důsledek pružného trhu, nízkých daní a soukromých investic, nikoli vysokých daní a státních investic jako ve stagnující Evropě. Šťastný národ, který ví, že existuje rozdíl mezi prosperitou státu a prosperitou občanů (Thomas Carlyle) a že každá vláda chce neustále rozšiřovat své byrokratické panství ve společnosti. Proto je také Tea Party, tak jako její revoluční předchůdce, příslibem zásadní změny amerického politického života – v příštích prezidentských volbách už nebudou proti sobě stát dvě ideologie poručnického státu – sociální demokracie a sociálního konzervatismu.
A chudák Obama? Ve světle všeobecného zklamání ztratila jeho rétorika svou kouzelnou moc a většina lidí má divný pocit, že není ani pravý Američan ani pravý Afroameričan. Potvrdil to svým neamerickým projevem po volebním fiasku. Na rozdíl od všech svých předchůdců obhajoval svou pozici a nepřiznal, jak žádá tradice, že americký lid má vždycky pravdu.
LN 4. 10. 2010