Proč připomínat Charlese de Gaulla. Za dnešní Evropskou unií by zabouchl dveře
Letos 9. listopadu uplynulo 40 let od úmrtí francouzského prezidenta, generála Charlese de Gaulla a dne 22. listopadu uplynulo 120 let od jeho narození.
O žádném francouzském prezidentovi nebylo tolik napsáno, o žádném nevzniklo tolik mýtů. Žádný jiný nebyl výraznější postavou pravicové politiky ve Francii, žádný nezanechal v ústavním uspořádání páté republiky silnější otisk a na žádného jiného nejsou Francouzi tolik hrdí jako právě na Charlese de Gaulla. Jeho jméno je nejčastěji – a oprávněně – spojováno s francouzským odbojem během druhé světové války. Své manželce v říjnu 1938 napsal: „kapitulujeme bez boje před nestydatými požadavky Němců a vydáváme Čechy, naše spojence, napospas společnému nepříteli“. Odmítl uznat francouzskou kapitulaci a z Londýna organizoval odboj, který se po boku Spojenců podílel na osvobození Francie. Během své návštěvy v Moskvě v prosinci 1944 dal najevo, že se neztotožňuje s výsledkem Jaltské konference a v roce 1968 rozhodně odsoudil potlačení Pražského jara.
Výročí jeho narození je však především příležitostí připomenout de Gaullův postoj k evropské integraci, resp. gaullistické pojetí evropské integrace, protože de Gaulle se nikdy pasivně nepoddával tomu, co se dělo v jeho zemi a v Evropě. Byl aktivním hybatelem událostí. Byl státníkem, který věřil ve velikost Francie, měl jasnou představu o jejím místě ve světě a o její zahraniční politice, která byla založena na vojenské nezávislosti a v rámci „strategie všech azimutů“ se neorientovala pouze na spolupráci se Západem. De Gaulle si nepřál, aby v evropském dění hrály významnou úlohu Spojené státy, a to ani skrze členství Velké Británie v Evropském hospodářském společenství (EHS), které dvakrát vetoval (v letech 1963 a 1967), jakkoli to nebylo pouze z geopolitických důvodů, ale především z obav, že by britské členství znamenalo úplně jiné pojetí jednotného trhu a odklon od důrazu na zemědělskou politiku.
De Gaullovo pojetí evropské integrace bylo založeno na mezivládním principu. Pro de Gaulla byl národní stát „jedinou realitou“, na které lze stavět a od kterého lze odvozovat evropskou integraci. „Evropský lid“ a „evropská vláda“ byly pro de Gaulla „chimérou“. Usiloval o evropskou integraci založenou na spolupráci suverénních národních států. Diskusi o evropské integraci vnímal jako bitvu mezi dvěma vizemi: „utopickým mýtem nadnárodní moci“ a „vizí konfederace, ve které žádný suverénní stát nemůže být vystaven možnosti být přehlasován v žádné ekonomické otázce ... a tedy ani v politické“.
I když byl de Gaulle po druhé světové válce krátce francouzským premiérem, odešel v roce 1946 – poté co byla schválena jím kritizovaná ústava, která přiznávala největší pravomoci parlamentu – do ústraní. Od konce války do května 1958 se v zemi 23krát vyměnil premiér a když se k vnitropolitické nestabilitě, po ztrátě Indočíny a neúspěchu intervence v suezské krizi, přidala ještě válka za nezávislost v Alžírsku, byl de Gaulle tehdejším francouzským prezidentem Cotym povolán, aby přijal funkci premiéra s mimořádnými pravomocemi. De Gaulle tuto výzvu přijal pod podmínkou, že vypracuje návrh nové ústavy a předloží ho v referendu. Ústava byla přijata 28. září 1958 a v listopadu byl de Gaulle zvolen prezidentem. Bylo to tedy po přijetí Římských smluv a jak říká de Gaullův někdejší poradce Pierre Maillard, „Římské smlouvy pro de Gaulla nebyly ‘naoktrojovány’, protože de Gaulle si nikdy nenechal nic naoktrojovat”. Naopak v Římských smlouvách viděl výhody pro obchodní zájmy Francie. Jeho postoj k integraci od té doby Maillard shrnul heslem „Pouze Římské smlouvy, a nic než Římské smlouvy“.
Páteří gaullistického pojetí evropské integrace byla osa Paříž-Bonn, proto se de Gaulle pravidelně setkával s tehdejším německým kancléřem Adenauerem a v r. 1963 oba podepsali dodnes platnou Elysejskou smlouvu o spolupráci mezi Francií a Německem, která mimo jiné stanovila, že se francouzský prezident a německý kancléř budou scházet k politickým konzultacím „kdykoli to bude potřeba, nejméně dvakrát ročně“. De Gaulle byl zastáncem přímých jednání hlav států a vlád. Byli to v jeho pojetí evropské integrace právě prezidenti a premiéři členských zemí tehdejšího EHS a později ES, kteří měli určovat další směr evropské integrace. Oponoval centralizaci a nepřál si, aby integračnímu procesu dominovaly nadnárodní instituce (zejména Komise). Proto se z jeho iniciativy uskutečnily první summity hlav států tehdejšího EHS (dnešní Evropské rady) v Paříži a v Bonnu, v únoru a v červenci 1961.
V reakci na návrhy Hallsteinovy Komise týkající se rozpočtu Společenství, Společné zemědělské politiky a posílení většinového rozhodování v Radě, stáhl de Gaulle v roce 1965 svého ministra zahraničních věcí ze zasedání Rady ministrů, odvolal francouzské reprezentanty z vedení všech důležitých výborů a gaullisté se dokonce přestali účastnit zasedání Evropského parlamentu. Takzvaná „krize prázdných křesel“ (empty chair crisis) trvala sedm měsíců a byla vyřešena až na počátku roku 1966 Lucemburským kompromisem, který mimo jiné umožňoval uplatnit veto během hlasování o záležitostech, které jsou důležitým zájmem některého ze členských států.
De Gaulle se ve Francii zasadil o silnou roli prezidenta a jeho přímou volbu, ale je nutné zdůraznit, že své pravomoci a legitimitu vždy odvozoval od voleb a o klíčových otázkách, ať už souvisely s ústavou, s nezávislostí Alžírska nebo s vnitropolitickými reformami, vždy Francouze nechával rozhodovat v referendu. I jeho odchod z prezidentského úřadu byl výsledkem referenda, které sám v dubnu 1969 vyhlásil. Primárně to bylo referendum o regionální a senátní reformě, ale protože ho de Gaulle spojil s otázkou svého setrvání v úřadu (i když mu mandát končil až v roce 1973), po těsné prohře opustil den nato Elysejský palác. Následující rok v listopadu zemřel.
Během de Gaullova desetiletého působení v prezidentském úřadu byla většina témat souvisejících s evropskou integrací považována za témata zahraničně-politická a tudíž témata, která byla výlučně v prezidentské pravomoci. De Gaulle žil v době – a to se zdá z dnešního pohledu po tolika změnách zakládajících smluv už téměř neuvěřitelné – kdy po Římské smlouvě nevznikly žádné další smlouvy, které by přesouvaly další pravomoci od členských států na nadnárodní úroveň. Byl by o takové smlouvě jistě svolal referendum, protože byl zastáncem celoevropského referenda konaného ve všech členských státech ve stejný den.
De Gaulle nekoncipoval evropskou integraci tak, jak ji viděl Jean Monnet, jak ji razantně posunul Jacques Delors s Maastrichtskou smlouvou a jaká je následně dnes. Odmítal unifikaci Evropy, odmítal shora řízené stírání rozdílných národních zájmů a zcelistvování členských států. Neměl blokové a kontinentální vidění světa, nemluvil jménem Evropy, jak se o to dnes snaží někteří představitelé Komise. Zasadil se o to, aby pravidlem rozhodování byla jednomyslnost spíše než většinové hlasování a tehdejší EHS/ES orientoval směrem k Římským smlouvám, směrem k mezivládnímu uspořádání. Nebyl zastáncem politiky nadřazené evropským státům a politiky vznikající nad nimi. Nebyl zastáncem technokratického rozhodování nikým nevolených, ani masivního množství legislativních návrhů ze strany Komise, ani úředníky psaných, závazných, a přitom nikým nečtených závěrů různých summitů, ani projektu „Ústavy pro Evropu“, ani – a to především – rozhodování bez referend, bez voleb, bez legitimity a bez zodpovídání se občanům. Proto zůstává otázkou, zda by Charles de Gaulle za dnešní Evropskou unií – stejně jako to udělal za Severoatlantickou aliancí v roce 1966 – nezabouchl dveře.
Autor je zástupcem vedoucího Zahraničního odboru Kanceláře prezidenta republiky
Newsletter Centra pro ekonomiku a politiku listopad 2010
