Klaus: Obdivuji Habermasovo explicitní přihlášení se k politické korektnosti a multikulturalismu. Bez EU by byly prý války
Zamyšlení nad Jürgenem Habermasem
Jürgen Habermas, známý německý sociolog a filozof z Goetheho univerzity ve Frankfurtu nad Mohanem napsal zajímavý a k polemice vybízející článek, který se přes New York Times Syndicate dostal – pod názvem „Německo se ničí samo“ – i do Hospodářských novin (5.11.2010) a tím i k našim čtenářům.
Nemohu si odpustit poznámku, že si nejsem jist, zda prof. Habermas opravdu nazval v originále svůj článek takto, protože o tom jeho článek není. V New York Times (28. 10. 2010) byl stejný text uveden pod názvem „Leadership and Leitkultur“, což je něco úplně jiného, ale ani o leadership v článku fakticky skoro nic není. Tak si s námi hrají tvůrci novinových titulků?
Text, který mne zaujal, je reakcí významného německého filozofa liberálního (spíše v americkém, než v evropském smyslu), pokrokového (výslovně antikonzervativního), modernistického a v mnoha ohledech revolučně-radikálního typu, který jako teenager prožil Hitlera a druhou světovou válku, na atmosféru v Německu po vydání knihy Thilo Sarrazina „Německo se zničí samo“. Vůbec nemám důvod (ale ani prostor a čas) Sarrazinovu, velké spory vyvolávající knihu analyzovat a jejího autora hájit či odsuzovat. To by byla úplně jiná věc. Mně teď jde o Jürgena Habermase a jeho konkrétní text. Německou polemiku o multikulturalismu nemám šanci detailně sledovat, ale mně stačí Habermasův článek, nevím, jestli v Německu přijímaný či nikoli. Očekával bych, že ho elity chválí a že by ho běžní lidé – kdyby ho četli – v podstatě odsuzovali. Je v něm nicméně mnoho zajímavého.
Obdivuji např. Habermasovo explicitní přihlášení se k politické korektnosti v souvislosti s jeho odsudkem pravice, že „zahájila kampaň proti politické korektnosti“, protože to si už málokdo dovolí. Politickou korektnost politici a jejich akademičtí fellow travelers mají rádi, dobře se jim v ní žije, ale většinou se k tomu raději nepřiznají. V tom se Habermas liší.
Stejně tak mne překvapuje jeho obhajoba multikulturalismu jako jediného správného léku proti prosazování „Leitkultur“ (vůdčí, či podle Hospodářských novin „převládající“ národní kultury). Termín „Leitkultur“ je pro mne nový (ale v mnohém obohacující!) a názor, že na něm založený postoj k multikulturalismu „posiluje tíhnutí ke stále silnější xenofobii“, je pro mne též důležitou informací. Nikdy jsem nechápal argument, že je Evropská unie potřebná proto, aby v Evropě nebyly války. Teď vidím, že jde o širší koncept. Vyhnout se „strašlivým německým dějinám“ (termín prof. Habermase) je podle něho možné jedině zrušením Leitkultur a podporou přílivu cizinců do země. Někteří z nás jsme si vždycky mysleli, že vyhnout se „strašlivým dějinám“ je možné jen skutečnou demokracií, ale ta už teď v plánu liberálních filozofů asi není.
Prof. Habermas podle očekávání demokracii v podstatě odmítá a dělá to elegantní cestou – odmítáním „formalistického chápání demokracie“ a obhajobou prosazování názorů „poražené menšiny“ (připomíná právě probíhající spor o nádraží ve Stuttgartu) cestou pouličních demonstrací. Nostalgicky vzpomíná na „spontánnost mimoparlamentní opozice z 60. let“ (což se mi zdá téměř neuvěřitelné) – tehdy to ale prý byli jen mladí lidé, zatímco „dnes vycházejí do ulic lidé všech věkových skupin a segmentů populace“. Já jsem vždy považoval „frankfurtskou školu“ za levicové, trochu anarchizující hnutí, ale tato explicitnost mne překvapuje.
Do stejného okruhu idejí patří i jeho názor – u nás explicitně zastávaný např. Václavem Bělohradským – že „Leitkultur“ by eventuálně měla být definována „německou kulturou“, nikoli náboženstvím, jak se to dnes v Německu údajně děje.
Odtud už je jen krok k Habermasovu obdivu k výroku německého prezidenta Wulffa, že nejen křesťanství a judaismus, ale i „islám patří do Německa“. Opravdu to vidí slavný filozof takto jednoduše? Chce tím snad říci pouze to, že ve svobodné zemi je dovoleno věřit v islám? Jestli ano, pak proti tomu nic nemám. Nejen to. Divil bych se tomu, ale asi bych přijal i to, že by mohlo být možné, aby autenticky, spontánně vznikla v zemi masová víra v islám, díky prozření těch, kteří dříve islám neznali. Ale považuje Habermas umělé zavlečení islámu do Německa imigranty lákanými do této země za prací a za štědrými sociálními dávkami za něco ospravedlnitelného a pozitivního? A do Německa „patřícího“? Asi ano.
Je nesouhlas velké části veřejnosti s masovou, v podstatě kolektivní imigrací dán jenom tím, že „vypočítaví politici zjišťují, že mohou přetavit sociální obavy svých voličů v etnickou agresi vůči slabším sociálním skupinám“ ve svůj vlastní prospěch? Netuší tento filozof, že masová imigrace je přímým důsledkem německého „soziale Marktwirtschaft“, které je učebnicovým modelem paternalismu, ne-li – abych použil další silný Habermasův termín – „sociálního parazitismu“?
Má Habermas pravdu, když označuje za mylný názor, že by přistěhovalci z ciziny měli přijmout i „hodnoty a zvyky“ domácí kultury? Že zastávat tento názor znamená „sklouznutí“ k etnickému chápání německé ústavy? Je možné představit si něco jako „etnické chápání ústavy“? Nedovedu si to představit. A nevěřím, že to někdo může myslet vážně.
Ale nejde samozřejmě jen o Německo. Vím, že máme i doma své malé české Habermase, kteří také vědí, že ideální je pro ně chaos, pouliční protesty a happeningy v horní části Václavského náměstí, kterým se – stejně jako prof. Habermasovi – nelíbí zachovávat „důvěrně známý svět“, ani úsilí o hospodářský pokrok (pro všechny, protože oni ho pro sebe považují za samozřejmost) a kteří chtějí – jako on – „společné utváření náročné budoucnosti“. To je velmi konstruktivistický projekt. Spokojme se s tím, že lidem budoucích generací předáme svobodnou a demokratickou společnost. Budoucnost si oni jistě „utvoří“ sami.
Václav Klaus, Hospodářské noviny, 22. listopadu 2010