Klaus: Euro a evropská politická unie fungovat mohou. Ale bez demokracie a za cenu vytvoření autoritářské centrální vlády
Když se dívám na název dnešní vědecké rozpravy „Budoucnost eura očima státníka, centrálního bankéře, politika a akademického ekonoma“ a na své tři spoluřečníky, pak vylučovací metodou docházím k závěru, že jsem zde pravděpodobně za státníka. To má být asi ten, o kterém se předpokládá, že tomuto tématu rozumí nejméně a od koho se vlastně právě proto téměř nic neočekává. Předpoklad je to asi správný. Státnictví určitě není žádná specifická profese a nepředpokládá žádné zvláštní znalosti. Je to a hlavně by to být měl způsob chování a hlavně postoj, založený na respektu k entitě, který reprezentuje, v našem případě k českému státu.
Nejsem si jist, zda z tohoto mého postavení plyne nějaký názor na budoucnost eura nebo na náš vztah k euru. Snad by státníka mělo zajímat, zda stát musí či nemusí mít vlastní měnu. Mít ji nemusí, ale vždy musí být při této volbě zodpovězena otázka, zda je to pro stát výhodou nebo nevýhodou. Při dnešní diskusi však asi nejde o to, zda má či nemá Česká republika mít euro, toto téma snad nikdo ani dnes nenastoluje, ale o to, jak se dívat na euro, na tuto pro nás cizí měnu jako na obecný problém.
Mé bývalé životní profese – akademického ekonoma, centrálního bankéře a politika – mi na toto téma umožňují říci následující:
– euro, neboli společná měna části evropského kontinentu, je a od počátku byla riskantním politickým (a jen v druhé řadě ekonomickým) projektem, při jehož zrodu nebyly vážně brány v úvahu v podstatě velmi jednoduché argumenty ekonomického typu, poměrně přesně a pro všechny, kdo o to mají zájem, dostupně popsané standardní ekonomickou teorií. Jejich jádro, obsažené v teorii optimálních měnových zón, zde rozvíjet nebudu, abych neubíral prostor svým kolegům v dnešní diskuzi;
– trvám na tom, že ekonomické argumenty v úvahu nebyly brány záměrně. Částečně proto, že politici a public intellectuals (v médiích a akademii) ekonomii nerozumějí a za vážnou disciplínu ji nepovažují, částečně proto, že věří ve svou oprávněnost ignorovat elementární společensko-vědní a tedy i ekonomické zákonitosti a částečně proto, že politické efekty zavedení eura od samého počátku považovali za daleko větší a cennější než případné ekonomické disefekty, kterými jsou – zejména jak se teď všichni přesvědčují –velmi nenulové náklady tohoto měnového uspořádání. Vážnou cost-benefit analýzou se politici – a jejich akademičtí a mediální „fellow-travelers“ – vůbec nezabývali;
– politici však při svém prvotním rozhodování udělali školáckou chybu při posuzování faktoru času a při přijetí předpokladu harmoničnosti ekonomického vývoje. Každá soustava měnových kursů – tedy i vzájemné kursy mezi zeměmi eurozóny – v nějakém časovém okamžiku ekonomickou realitu více méně odráží. Tak tomu bylo i v okamžiku zavedení eura, a proto jeho zavedení samo o sobě k žádným bezprostředním ekonomickým poruchám vést nemuselo a také nevedlo. To evropské politiky uchlácholilo a začali věřit, že je vyhráno.
V dnešním světě, ale ani v dnešní Evropě však zákon plánovitého a proporcionálního rozvoje národního hospodářství, který byl v této instituci, Vysoké škole ekonomické, dlouhá desetiletí vyučován, neplatí. Mnozí jsme ho nebyli schopni pochopit ani tehdy, když jsme z něj dělali zkoušku. Nechápali jsme, jak se může mluvit o zákonu, když to vždy bylo jen a jedině přání, aby k plánovitému a proporcionálnímu rozvoji národního hospodářství docházelo. Tomuto zákonu, bez diplomu pražské VŠE, pravděpodobně politici západní Evropy věřili. Kdyby tady studovali, nevěřili by mu. O to byli ochuzeni. Ekonomika zemí eurozóny se po zavedení eura samozřejmě harmonicky a proporcionálně nevyvíjela, a proto by dnes řada zemí potřebovala úplně jiné měnové kursy, než s jakými do eurozóny vstupovala. To platí obecně, i bez nedávné krize, ale ta to ještě zvýraznila. A vedla k dnešní akutní krizi eura;
– od samotného počátku jsme mnozí věděli, že nemůže existovat měnová unie bez unie fiskální a stejně tak jsme věděli, že nemůže být ani unie fiskální bez unie politické. Europolitici si buď mysleli, že to možné je, což byl samozřejmě fatální omyl, nebo věděli, že to sice možné není, ale měnovou unii považovali za nejsnazší cestu, jak zavést unii fiskální i politickou. Proto se dnes chovají tak licoměrně. Unii fiskální a politickou chtějí, ale bojí se to říci nahlas a tváří se, že tomu tak není. Proto na každém summitu EU jen potichu a bez fanfár zavedou další a další prvky unie fiskální a politické, ač se ještě nedávno dušovali, že už po Lisabonské smlouvě žádné další změny v systému EU dělat nebudou. Protože asi skutečně věřili v onen zákon plánovitého a proporcionálního rozvoje, netušili, že budou muset odkrýt karty tak rychle. Proto jsou dnes zaskočeni. Závěr nikoli státníka, ale ekonoma je, že dnes zaváděné změny znamenají radikální posun od evropské měnové unie (EMU) k evropské fiskální unii (EFU) a k evropské politické unii (EPU);
– něco úplně jiného by byla daleko obecnější diskuse o tom, může-li nikoli EMU, ale EFU a EPU na úrovni kontinentu – bez radikální centralizace veškerého rozhodování – fungovat. To si nechme na jinou vědeckou rozpravu, ale mým tentativním závěrem je, že fungovat mohou, ale bez demokracie, tedy jedině za cenu vytvoření autoritářské evropské centrální vlády.
Vrátím-li se k euru, má představa o jeho budoucnosti je známá a nemám důvod ji jakkoli měnit. Euro pokračovat bude (nemám také důvod spekulovat, zda se stejným počtem zemí nebo bez některé z nich, protože to není podstatné), ale za cenu rozsáhlých fiskálních transferů a vnitrokontinentálního přerozdělování (EFU) a za cenu opuštění parlamentní demokracie (ve prospěch EPU). A to všechno bude zaplaceno dlouhodobou stagnací evropské ekonomiky.
Václav Klaus, vystoupení na zasedání Vědecké rady Národohospodářské fakulty VŠE, Praha, 24. listopadu 2010