Dva mexičtí mučedníci dvacátého století, útlak katolíku v Mexiku a povstání Cristeros
Pronásledování Církve v Mexiku
Mezi největší pronásledování, která Církev zažila v průběhu celého dvacátého století, nepochybně patří perzekuce, jíž byla vystavena ve dvacátých a třicátých letech v Mexiku. Mexické pronásledování Církve, jehož iniciátorem i vykonavatelem bylo svobodné zednářství, které prakticky formovalo všechny mexické vlády, tak můžeme v dějinách přiřadit k dalším velkým proticírkevním perzekucím meziválečného období, prováděným komunisty a nacionálními socialisty. Všechna tato hnutí se ostatně často navzájem inspirovala a také mexičtí zednáři, ač získali ve své zemi moc dříve než ruští bolševici v Rusku, svoje pozdější ovlivnění jejich příkladem, a to právě v oblasti „církevní politiky“, nijak neskrývali.
Mexická revoluce, jejíž počátek spadá do roku 1910, zaujímala nepřátelský postoj ke katolické církvi vlastně už od samého svého vzniku. Za zahájení vskutku intenzivního konfliktu mezi Církví a státem, který měl trvat po dlouhá léta a neskončil vlastně dodnes, můžeme pak považovat ústavu z roku 1917, konkrétně jejích pět článků, ve kterých se nařizovalo světské vychování ve školách, rušily se řeholní řády, zakazovaly se veřejné bohoslužby mimo kostelní budovy, omezovalo se právo náboženských organizací na majetek a kněží a řeholníci byli zbaveni značné části občanských práv. V době vlády prezidenta Carranzy, za kterého byla ústava přijata, a za časů jeho nástupce generála Obregóna, který Carranzu vystřídal roku 1920, konflikt ještě doutnal pod povrchem, i když sám Obregón byl vášnivým odpůrcem katolického náboženství; byl to ostatně on, kdo 14. listopadu 1921 dal pomocí pumy ukryté v kytici květin spáchat atentát proti nejposvátnější mexické svatyni, chrámu Panny Marie Guadalupské v hlavním městě země.
Mimořádně brutálních forem však pronásledování katolického náboženství nabylo v letech 1924–1928, kdy byl prezidentem Mexika Obregónův nástupce Plutarco Elías Calles, počínající si ve svém protikatolickém boji s obzvlášť zavilým fanatismem. Za něj byl v roce 1926 vydán pověstný „Callesův zákon“ („Ley Calles“), vyžadující striktní plnění proticírkevních článků ústavy z roku 1917, ale nadto Calles postupně vydával ještě další četné zákony namířené proti Církvi, jež dával neprodleně s mimořádnou tvrdostí uvádět v život. Bylo zakázáno kněžské působení kněžím mladším čtyřiceti let, kněžím nenarozeným v Mexiku, kněžím, kteří neabsolvovali laickou střední či vysokou školu, ano i kněžím nemajícím manželky (!). Vládní vojsko systematicky ničilo kostely a kaple, jiné alespoň profanovalo, byla vydávána absurdní nařízení zakazující zvonit kostelními zvony, učit děti modlitbě, vlastnit náboženské obrazy či sošky, vyslovovat slovo Bůh či slova nebo rčení, obsahující Boží jméno (např. adiós).
Čtěte také:
Viva Cristo Rey ! - Povstanie Cristeros. Prenasledovanie kresťanov v Mexiku
Cristeros se stali mexickými mučedníky 1926 - 1929. Viva Cristo Rey!
Katolíkům nezbylo nic jiného než postavit se nespravedlivým zákonům na odpor, který organizovala Liga Nacional Defensora de la Libertad Religiosa (Národní liga pro obranu náboženské svobody), založená roku 1924. Protesty mexických katolíků byly zprvu pokojného rázu; nejdůležitějším z nich byl hospodářský bojkot veškerého státního zboží. Současně s bojkotem mexický episkopát uvalil na celou zemi interdikt, zastavující konání veškerých veřejných bohoslužebných úkonů, jenž vešel v platnost 1. srpna 1926.
Násilí státní moci si však brzy vynutilo potřebu sáhnout ke zbraním. K prvním ozbrojeným střetům mezi katolíky a vládními jednotkami došlo již v létě roku 1926, s plnou intenzitou se však povstání rozhořelo až na počátku následujícího roku. Ozbrojené povstání mexických katolíků, pro jehož účastníky se ujalo pojmenování „cristeros“, mělo charakter partyzánské války – vzájemné boje spolu sváděly jednotlivé menší či větší vojenské oddíly, jen málokdy však došlo k bitvám většího rozsahu. Protože povstalecké oddíly se těšily značné podpoře místního obyvatelstva, zvláště ve středním a západním Mexiku, vládní síly, které nemohly své protivníky přemoci zbraněmi, začaly vyhánět obyvatelstvo z celých rozsáhlých oblastí země do zvlášť zřízených koncentračních táborů, což ovšem odpor vyháněných jenom zvyšovalo.
Období povstání cristeros a současně probíhajících brutálních represí ze strany státní moci bylo zároveň dobou, kdy velké množství mexických katolíků, kněží i laiků, venkovanů i obyvatelů měst, bojovníků cristeros i organizátorů a účastníků mírového odporu podstoupilo mučednickou smrt. Mnozí z nich zemřeli v krutých mukách, všichni však umírali s voláním „Viva Cristo Rey!“ („Ať žije Kristus Král!“) a „Viva Santa María de Guadalupe! Viva la Virgen de Guadalupe!“ („Ať žije Panna Maria Guadalupská!“).
Povstání cristeros se státu nepodařilo potlačit, naopak během času se zdálo, že povstalci dobývají stále nových a nových úspěchů. Přesto však ozbrojený boj skončil v červnu 1929, kdy došlo k dohodě mezi státem a Církví, zprostředkované americkým velvyslancem Dwightem W. Morrowem. Je nutno říci, že tato dohoda byla velkým omylem. Historici se dosud přou o to, koho je třeba pokládat za hlavního viníka tohoto smutného výsledku, zda to zavinila papežská diplomacie, anebo spíše mexický episkopát, skutečností však je, že mexičtí katolíci si oprávněně mohli stěžovat, že se ti, kdož měli hájit jejich věc, dali oklamat zkušeným americkým vyjednávačem, protestantem a svobodným zednářem. Ústupky státu byly nevelké a do značné míry zůstávaly na papíře, takže Pius XI. byl nucen v letech 1932 a 1937 vydat nové encykliky, ostře odsuzující počínání mexické vlády. Okamžitě po uzavření nešťastné dohody navíc započalo další kolo vraždění katolických předáků, tentokrát soustředěné na bývalé velitele cristeros. V této „mírové“ době bylo tak povražděno více velitelů cristeros než během celých tří let války. Bývalí cristeros proto dojednaný modus vivendi s hořkým humorem nazývali „modus moriendi“. Od sklonku třicátých let se však situace postupně zlepšovala a k nejhorším výstřelkům již nedocházelo, postavení Církve v zemi však stále ještě zdaleka není uspokojivé.
Paměť mexických mučedníků a celého hnutí cristeros je v Mexiku dosud živá. Mezi lidmi jsou stále uchovávány památky na jednotlivé mučedníky – stará sombrera, zakrvácené sandály nebo šátky, růžence či provazy, kterými byli oběšeni. Shromažďování těchto památek se věnuje dvojí Museo Cristero, jednak v Aguascalientes, jednak v Encarnación de Díaz. Středisko vědeckého bádání o této důležité kapitole mexických dějin je umístěno ve státě Jalisco, této baště hnutí cristeros – je jím Centro de los Estudios Cristeros Anacleto González Flores, pojmenované po jednom z nejznámějších mučedníků, při univerzitě v Guadalajaře.
Z velkého počtu kanonizovaných a beatifikovaných mexických mučedníků z této doby pronásledování si nyní blíže všimneme dvou postav – blahoslaveného Miguela Pro, jezuitského kněze, beze vší pochyby nejslavnějšího z těchto mučedníků, jehož kult se rychle šířil po celém světě už od samého okamžiku jeho smrti, a blahoslaveného Josého Sáncheze del Río, dětského mučedníka, jenž po čtyřech staletích jakoby zopakoval mučednickou smrt blahoslavených tří indiánských chlapců z Tlaxcaly, těchto prvomučedníků Mexika a celé Ameriky z časů velkého conquistadora a evangelizátora Mexika Hernána Cortése.
Blahoslavený Miguel Pro
Miguel Agustín Pro Juárez se narodil 13. ledna 1891. Jeho rodištěm byla obec Guadalupe v mexickém spolkovém státě Zacatecas, kde byl právě tehdy zaměstnán jeho otec, povoláním důlní inženýr, po němž chlapec dostal první ze svých křestních jmen. Miguel byl v pořadí třetí z jedenácti dětí, z nichž tři se nedožily dospělosti. Pracovní povinnosti jeho otce byly příčinou toho, že celá rodina byla nucena vícekrát změnit bydliště. Již rok po Miguelově narození se přestěhovala do hlavního mexického města Ciudad de México, od roku 1897 žila ve velkém průmyslovém středisku Monterrey na severovýchodě Mexika, kde byl otec ředitelem tamního dolu, po dvou letech přesídlila do Concepción del Oro a odtud do Saltilla.
V dětství nic nenasvědčovalo tomu, že by si Miguel, chlapec zbožný, ale velmi temperamentní, měl v dospělém věku zvolit duchovní stav. Nadto jako malého chlapce postihla Miguela záhadná nemoc, trvající celý rok, kdy hrozilo nebezpečí, že Miguel bude až do konce života slabomyslný; teprve modlitba rodičů k Panně Marii Guadalupské navrátila chlapci zdraví, takže nemoc se již více neopakovala.
Rozhodující chvíle pro Miguelovu budoucnost nastala v roce 1910. V srpnu toho roku totiž jeho sestra María de la Luz vstoupila do kláštera a jen několik měsíců po ní se ke stejnému kroku rozhodla i druhá sestra María Concepción, se kterou si Miguel nejvíce ze všech sourozenců rozuměl. Po dlouhém přemítání i modlitbách se nyní i Miguel rozhodl pro řeholní život, a to v jezuitském řádě, s jehož členy se již dříve setkal při jejich působení v lidových misiích, a 10. srpna 1911 zahájil noviciát v El Llano. Po dvou letech, na svátek Nanebevzetí Panny Marie 15. srpna 1913, zde složil věčné řeholní sliby.
Zatím během těchto let, kdy Miguel nejprve přemýšlel o své budoucnosti a potom trávil čas v jezuitském noviciátu, vypukla mexická revoluce a stále větší intenzity nabývalo pronásledování Církve. V létě roku 1914 poprvé jedna z povstaleckých band vtrhla i do jezuitského domu v El Llano. Jezuité se nyní rozhodli dům noviciátu opustit a mladé členy řádu, kteří v něm pobývali, přesídlit do Las Gatos v Kalifornii. Tam však Miguel pobyl jen krátce, neboť už roku 1915 ho jeho řádoví představení poslali do Španělska, kde v letech 1915–1920 studoval v Granadě filosofii.
Jak je v jezuitském řádě obvyklé, Miguelova studia byla poté přerušena dvouletým praktickým pedagogickým působením – v letech 1920–1922 byl vychovatelem v chlapecké koleji také v Granadě, ale tentokrát nikoli ve Španělsku, nýbrž v obci stejného jména ve středoamerické Nikaragui. Roku 1922 se však z Ameriky znovu vrátil do Evropy, v letech 1922–1924 studoval teologii v Sarríi u Barcelony ve Španělsku a v letech 1924–1926 pokračoval ve studiu v Enghienu ve frankofonní části Belgie, kde byl 30. srpna 1925 vysvěcen na kněze.
Pobytu v Belgii Miguel využil k tomu, aby získal zkušenosti s prací mezi dělníky. Tento druh činnosti ho lákal již od dětství, kdy se sblížil s horníky z dolů, které jeho otec spravoval. Také během svých studií se věnoval obzvlášť horlivě studiu sociální nauky Církve; zato studium filosofie mu působilo značné potíže, takže jeden z jeho představených oprávněně vzpomínal, že „bratr Pro nebyl zrovna velikým metafyzikem před tváří Hospodinovou“. Provinciál mexické jezuitské provincie správně odhadl jeho schopnosti k praktickému konání, když psal, že otec Pro nemá za úkol pohroužit se do teorie sociální nauky Církve, ale že je takřka stvořen pro práci s dělníky a že je ze všech mladých jezuitů, kteří byli posláni do Enghienu, tím nejpraktičtějším.
V Enghienu se s Miguelem seznámil i český jezuita P. Adolf Pelikán, který později takto vzpomínal na jejich setkání: „Koncem září toho roku [tj. 1925] dostal jsem se i já do té slavné francouzské koleje na doplnění bohosloveckých studií. Jedním z prvních, s nimiž jsem se setkal, byl P. Pro. Vysoký, štíhlý, snědý, s velkýma, tmavýma očima, učinil na mne mocný dojem. Hned se mne, cizince, ujal a seznamoval mne s denním pořádkem. Ještě dnes si pamatuji, jak mně vysvětloval své jméno, on že v disputacích je vždy »pro« a nikdy »contra« (proti). Přitom představoval mně své kolegy a před nejlepšími mne varoval, abych se před nimi měl na pozoru, to že jsou ti nejhorší lidé. A ještě několika jinými milými žerty vepsal se mi hned do srdce.“
I z tohoto stručného Miguelova portrétu, jak nám jej podává český jezuita, poznáváme Miguela Pro jako mladíka veselého, který se v jezuitském řádu stejně jako ve svém rodném domě rozhodně nevyhýbal všemožným žertům, a to přesto, že ho často trápily veliké bolesti žaludku. Kvůli těmto zdravotním potížím podstoupil dokonce v listopadu 1925 v Bruselu operaci žaludku a pak ještě dvě další; na zotavení byl pak poslán do Provence, čehož využil k návštěvě Lurd.
Nyní již nic nepřekáželo návratu Miguela Pro do rodného Mexika. P. Pro již věděl, že se tam nesetká se svou matkou, jež zemřela 8. února 1926, aniž spatřila před smrtí svého syna, kterého naposledy viděla před dlouhými dvanácti lety. V jejím posledním dopise, který napsala Miguelovi krátce před smrtí, stojí: „Velice se obávám, že už mne nezastaneš tu na zemi, až se vrátíš do Mexika. Zdá se mi, že Pán Bůh žádá ode mne tu oběť, abych tě nespatřila u oltáře.“
Dne 24. června 1926 se Miguel Pro nalodil na loď plující do Mexika a 6. července přistál v přístavu Vera Cruz. Návrat mladého kněze do vlasti spadal do doby, kdy konflikt Církve se zednářskou republikou a prezidentem Callesem kulminoval; víme, že čtyři týdny poté, co loď s Miguelem na palubě přistála u mexických břehů, byl na Mexiko uvalen interdikt. Protože s interdiktem se již několik týdnů před jeho vyhlášením počítalo, byl P. Pro svědkem pohnutlivých výjevů, kdy ještě naposledy statisíce katolíků pospíchaly do svých kostelů ke svátostem.
Řádoví představení usoudili, že Miguel Pro bude nejpotřebnější v hlavním městě Mexika a ten se tam tedy neprodleně odebral; v Ciudad de México měl poté strávit celý zbývající čas svého života. V hlavním městě republiky se P. Pro po letech setkal se svou rodinou – s otcem, kterého revoluce připravila o majetek, s nejmladší sestrou a s bratrem Robertem, zatímco další bratr Humberto byl pro ilegální katolické aktivity právě ve vězení.
Miguel Pro nyní zahájil rozsáhlou podzemní činnost, která byla o to potřebnější, že značná část kněží hlavního města byla již uvězněna či vyhnána, zatímco jiní se ze strachu stáhli do ústraní. P. Pro navštěvoval uvězněné katolíky, roznášel letáky Národní ligy vyzývající k bojkotu a podporoval chudé a nemocné včetně těch, kteří v revolučních časech přišli o veškeré své jmění. Jeho charitativní činnost nabývala stále většího rozsahu; vposledku z prostředků, které vyžebral, živil celou stovku rodin. Pomoc při těchto aktivitách mu poskytovali pomocníci, které si vyhledal a které nazýval „sekcí pro hledání a zaopatřování živobytí“. V pečlivě prověřených bytech zřizoval jakési „eucharistické stanice“, ve kterých podával svaté přijímání, ale také zpovídal, uděloval křty, oddával a dával exercicie. Pro vyučování náboženství zřídil instituci kočovných katechetů, které sám přijímal a dával jim instrukce.
Tajná policie, která se opírala o síť velkého množství udavačů, se ovšem o činnosti P. Pro brzy dozvěděla a dlouhou dobu po něm slídila. Několikrát ho dokonce zadržela, ale kupodivu se jí nikdy nepodařilo zjistit jeho totožnost. Řádoví představení si uvědomovali nebezpečí, kterému se P. Pro vystavuje, a proto po jisté době vydali pokyn, aby se neukazoval na veřejnosti a uchýlil se do nějaké skrýše. P. Pro jako poslušný řeholník (byť ho někdy spolubratři považovali za umíněného) samozřejmě uposlechl, ale je přirozené, že se mu tento nucený odpočinek nijak nezamlouval. Nakonec se mu podařilo představené přesvědčit, aby svůj příkaz odvolali, a opět jako předtím trávil celé dny tím, že se oblečen jako prostý dělník pohyboval po celém městě a navštěvoval jeden opěrný bod své činnosti za druhým.
V říjnu 1927 se policii konečně podařilo zjistit, kde P. Pro přebývá. Místo jeho pobytu bylo od té doby hlídáno, ale policie čekala na vhodný okamžik, kdy by ho mohla chytit přímo při činu. Nedlouho poté, 13. listopadu 1927, několik mladých katolíků, vedených inženýrem Luisem Segurou Vilchisem, uskutečnilo atentát na bývalého prezidenta Obregóna. Atentát se nezdařil, Obregón byl jen lehce zraněn (úspěšný byl až další atentát, k němuž došlo v následujícím roce). Státní moc však využila atentátu k zesílení perzekuce katolíků. Hned na počátku se objevily snahy obžalovat z původcovství atentátu bratry Proovy. Když se o tom dozvěděl inženýr Segura, na kterého zatím nepadlo žádné podezření, okamžitě se k atentátu dobrovolně přiznal a podrobně vylíčil jeho průběh, domnívaje se, že tím uchrání nevinné. Ani Segurova výpověď, jasně prokazující, že bratři Proové neměli s atentátem nic společného, však nebyla na překážku jejich zatčení.
K zatčení bratří Proových došlo v ranních hodinách dne 18. listopadu. Generál Obregón zpočátku zamýšlel uspořádat okázalý veřejný proces, ale když se stalo zřejmým, že ten by musel skončit osvobozením nevinných, navštívil 22. listopadu prezidenta Callese a požádal ho, aby dal bratry Proovy neprodleně popravit. Calles s tím ochotně souhlasil; na námitku policejního prezidenta generála Cruze, že by bylo lépe zachovat alespoň zdání řádného soudního řízení, odpověděl, že nechce žádné formality, ale skutky.
Ráno 23. listopadu 1927 byli tři bratři Proové, inženýr Segura a jeden z jeho druhů, dělník Tirado, vyvedeni ze sklepení policejního ředitelství, kde byli dosud všichni vězněni, na dvůr, kterému se obecně říkalo Patio de la muerte (Dvůr smrti). Za přítomnosti většího počtu pozvaných hostů byl popravčí četou jako první zastřelen Miguel Pro. Když byl vyzván, aby sdělil, jaké je jeho poslední přání, požádal, aby mu bylo dovoleno krátce se vkleče pomodlit. Potom políbil svůj kříž, roztáhl ruce ve tvaru kříže a popravčí četě a shromážděným řekl: „Kéž se Bůh nad vámi slituje! Bůh vám žehnej!“ Svoji nevinu a odpuštění těm, kdož způsobili jeho smrt, znovu potvrdil slovy: „Pane, ty víš, že jsem nevinen. Z celého srdce odpouštím svým nepřátelům.“ Než ho zasáhly kulky z pušek popravčí čety, Miguel Pro ještě zvolal: „Viva Cristo Rey!“ Pak klesl k zemi a velitel čety mu dal poslední ránu z milosti.
Po P. Proovi byl zastřelen inženýr Segura, po něm Miguelův bratr Humberto a pak dělník Tirado. Teprve poté dorazil na dvůr posel s depeší od argentinského velvyslance, dobrého známého bratrů Proových, který žádal o odložení popravy. Tento zásah zachránil život Robertovi, nejmladšímu z bratří; k jeho popravě již nedošlo, Roberto byl omilostněn a poté emigroval do Spojených států amerických. Fotografie z popravy, které byly pořízeny z příkazu prezidenta Callese, jenž chtěl s jejich pomocí zastrašit mexické katolíky, měly zcela opačný účinek – pro tisíce Mexičanů se staly povzbuzením k tomu, aby ve své věrnosti Bohu a jeho Církvi vytrvali až do konce.
Těla zastřelených bratří byla přenesena do bytu jejich otce. Ten utěšoval svoji naříkající dceru slovy: „Miguel byl apoštolem a Humberto byl po celý život andělem. Zemřeli pro Boha, se kterým se nyní těší v nebi.“ Pohřeb popravených, kterého se přes všechny zákazy zúčastnily tisíce lidí, se stal velkou veřejnou manifestací katolíků hlavního města. Úcta k Miguelu Proovi rychle překročila hranice Mexika a rozšířila se do celého světa. Šedesát let po své smrti, dne 25. září 1988, byl Miguel Pro jako první z mexických mučedníků dvacátého století beatifikován.
Blahoslavený José Sánchez del Río
José Sánchez del Río se narodil 28. března 1913 v městě Sahuayo v mexickém státě Michoacán jako třetí ze čtyř dětí Macaria Sáncheze a Maríi del Río. Josého otec byl poměrně zámožným chovatelem dobytka, který měl na venkově svůj ranč, nazývaný El Moral. Zatímco matka pocházela ze staré mexické rodiny, předkové z otcovy strany se před nedávnem do Mexika přistěhovali ze Španělska. Chlapci bylo 3. dubna při křtu dáno jméno José; jeho přátelé ho však později nazývali José Luis a pod tímto dvojím jménem byl znám i ve vojsku cristeros. Dne 12. října 1917, tedy neobvykle brzy, již ve věku čtyř a půl let, byl biřmován; svátost biřmování mu udělil tehuantepecký biskup Ignacio Plasencia. Ve věku devíti let, v roce 1922, byl pak poprvé u svatého přijímání. Školu navštěvoval nejprve v rodném Sahuayu, později po nějaký čas také ve větší Guadalajaře, hlavním městě sousedního státu Jalisco.
Josého dětství bylo dětstvím obyčejného mexického chlapce z rodiny žijící na malém městě. Čas, který mu zbýval po návratu ze školy a po vykonání domácích prací, trávil běžnými dětskými hrami; jakožto syn „ranchera“ měl velice rád koně a vůbec venkovský život, což ostatně nebylo u dětí ze Sahuaya nijak neobvyklé. José se však narodil v časech, kdy právě vypukla mexická revoluce, a proto ho již od nejútlejšího dětství doprovázela smrt. I malé děti v Michoacánu, stejně jako v jiných mexických státech, při svých hrách nacházely mrtvoly revolucionářů z rozličných navzájem znepřátelených band, které táhly krajem, ale i těla zabitých nevinných vesničanů.
Když za vlády prezidenta Callese dosáhlo pronásledování katolického náboženství svého vrcholu, a když proto v roce 1926 vypuklo povstání cristeros, připojili se k němu oba Josého starší bratři, Macario a Miguel. Stát se bojovníkem za Krista Krále bylo také přáním Josého, který byl sice nucen doznat, že je mu pouze třináct let a nadto neumí střílet, ale nabízel se, že se bude v povstaleckém vojsku aspoň starat o koně, čistit zbraně nebo připravovat pro vojáky obvyklé pokrmy z fazolí. O dovolení ke vstupu do vojska musel ovšem nejdříve požádat rodiče, kterým říkal: „Nikdy nebylo tak lehké zasloužit si nebe jako teď a nechci ztratit tu příležitost.“ Matka mu nakonec svolení dala, ale s tou podmínkou, aby nejdříve napsal místnímu michoacánskému veliteli cristeros dopis s dotazem, zda je ochoten ho přijmout. Jak matka zřejmě předpokládala, velitelova odpověď byla negativní.
José však ve své snaze neustal a o vstup ke cristeros usiloval i nadále. Stejně jako na ostatní obyvatele jeho města i na něj hluboce zapůsobila smrt vůdce katolíků ve státě Jalisco, Anacleta Gonzáleze Florese (beatifikovaného později společně s Josém), který byl zavražděn v Guadalajaře 1. dubna 1927. Při pouti k jeho hrobu, kterou vykonal spolu se svými rodiči, ho José prosil o milost mučednické smrti.
Nakonec se Josému podařilo dosáhnout svého cíle. V létě roku 1927 byl tehdejším michoacánským vrchním velitelem cristeros generálem Prudenciem Mendozou vskutku přijat do jeho vojska, i když nikoli jako aktivní voják, nýbrž jako vlajkonoš a trubač; přidělen byl do oddílu, kterému velel generál Luis Guízar Morfín. V prvních sedmi měsících vojenské služby Josému ani nebylo povoleno používat zbraní, místo toho pomáhal ostatním vojákům a vykonával různé práce, jak to ostatně sliboval už v době, kdy se ucházel o přijetí do vojska. Mezi vojáky si brzy získal velkou oblibu; jeho veselá povaha jim často pomáhala překonat těžké chvíle. S vojáky José sdílel jejich každodenní život až do pozdního večera, kdy se cristeros pravidelně společně modlili růženec. Spolubojovníci Josému přezdívali Tarsicius podle mladého starokřesťanského mučedníka, jenž za cenu vlastního života uchránil Nejsvětější svátost oltářní před znesvěcením a jenž je dnes uctíván jako patron ministrantů.
V pondělí 6. února 1928 v ranních hodinách byl oddíl generála Guízara Morfína poblíž Cotiji ve státě Michoacán překvapen mnohem silnějším oddílem federálního vojska, v jehož čele byl Callesův stoupenec generál Anacleto Guerrero. Když pod velitelem cristeros zastřelili koně a již se zdálo, že bude nepřáteli zajat, José seskočil se svého koně a nabídl mu ho se slovy: „Generále, tady je můj kůň, zachraňte se, ať mě třeba zastřelí. Já nebudu chybět, ale vy ano.“ Generálovi s částí oddílu se vskutku podařilo uniknout, ale José byl federálním vojskem zajat a spolu s dalšími zajatci odveden do blízké Cotiji. Guerrerovi, který ho vyslýchal, řekl: „Zajali mě, protože mi došly náboje, ale nevzdal jsem se!“ Vládní vojáci obvykle zajaté cristeros stříleli anebo věšeli na stromy či telegrafní sloupy. Generál Guerrero však nedal Josého zastřelit jako ostatní cristeros, ale nařídil, aby ho zavřeli do vězení v Cotije a poté převezli do rodného města; usoudil totiž zřejmě, že ať již se podaří Josého zlomit, anebo ať bude nakonec popraven, zapůsobí to na obyvatele Sahuaya, kteří byli z největší části příznivci hnutí cristeros.
Ještě v Cotije napsal José ve vězení tento dopis matce:
Cotija, Michoacán, pondělí 6. února 1928.
Moje drahá maminko,
v dnešní bitvě jsem byl zajat. Myslím si, maminko, že brzy půjdu na smrt, ale to nevadí. Odevzdej se do vůle Boží; umírám velice spokojen, protože až do konce setrvám na straně Boží.
Netrap se nad mou smrtí, protože mně to působí bolest; spíše řekni oběma mým bratřím, ať následují příkladu svého nejmenšího bratra, a Ty plň Boží vůli. Buď statečná a spolu s požehnáním mého otce i Ty mi dej své požehnání.
Pozdravuj ode mě naposledy všechny a přijmi nakonec láskyplné pozdravy od Tvého syna, který Tě tolik miluje a přál by si Tě, dříve než zemře, vidět.
José Sánchez del Río.
Hned příští den byli José ještě s jedním zajatcem vskutku převezeni z Cotiji do Sahuaya, kde byli uvězněni ve farním kostele, který však nyní, v době pronásledování Církve, jako kostel nesloužil. Místní federální poslanec Rafael Picazo Sánchez ho používal mimo jiné jako jakýsi kurník, neboť v něm choval několik svých kohoutů, cvičených pro kohoutí zápasy. Do rukou tohoto poslance, jenž byl dříve sousedem a přítelem rodiny Sánchezů del Río a dokonce i Josého „kmotrem“ při prvním svatém přijímání, byl nyní svěřen další osud uvězněného chlapce.
Lázaro, mladík, který byl uvězněn spolu s Josém, se bál smrti. José ho utěšoval a připomínal mu, že jejich pozemské trápení co nevidět pomine. Z kostela se během těch dní, kdy v něm byl José uvězněn, často ozýval jeho zpěv. Obzvlášť často José zpíval známou píseň „Al cielo, al cielo, al cielo quiero ir“ („Do nebe, do nebe, do nebe chci jít“), do španělštiny přeloženou francouzskou mariánskou píseň, jež byla mimochodem nejoblíbenější písní dalšího velkého mučedníka dvacátého století, totiž sv. Maxmiliána Mari Kolbeho.
Celá rodina Josého vyvinula nesmírné úsilí, aby nejmladší syn byl zachován při životě. Otec zašel za generálem Guerrerem a pokoušel se ho uplatit, generál však požadoval 5000 pesos, což tehdy představovalo celé jmění. Josého otec tak vysokou částku neměl; nabídl proto místo ní jako výkupné celý svůj dům i s nábytkem a veškerým dalším majetkem, ale ani to nedostačovalo. O tom, co Josému hrozí, vědělo veškeré obyvatelstvo Sahuaya, avšak také jeho přímluvy byly bezúspěšné. Rozhodující slovo měl poslanec Picazo, kterého neobměkčily ani prosby, ani peníze, ani vzpomínky na staré přátelství. Jeho zloba jen vzrostla, když José hned v první noc svého uvěznění zaškrtil tři jeho kohouty, rozhorlen při pohledu na takovéto znesvěcení chrámu. Poslanec, který se chtěl za každou cenu zalíbit vládě a netroufal si pomoci rodině, jejíž tři synové bojovali v řadách povstalců, byl ochoten darovat Josému život jen tehdy, kdyby José odpadl od Církve a zapřel víru v Krista. José se však již připravoval na smrt; když se dozvěděl o snahách své rodiny o jeho záchranu, prosil rodiče, aby za něj neplatili ani jedno centavo. Představa vlastní popravy ho neodstrašovala, říkal jen: „Copak to vadí? Smrt je pěkná.“
Posledním dnem Josého života byl 10. únor 1928. Krátce před smrtí ještě napsal svůj poslední dopis, tentokrát adresovaný jedné ze svých tet (v dopise je připomenuta i druhá teta Magdalena). Tento dopis zní následovně:
Sahuayo, 10. února 1928.
Paní Maríi Sánchezové de Olmedo.
Drahá teto,
jsem odsouzen k smrti. V půl deváté večer přijde chvíle, kterou jsem si tolik přál. Děkuji Ti za všechny laskavosti, které jsi mně udělala, Ty i Magdalena. Necítím se schopen toho, abych napsal své maminečce; buď tak laskava a mé mamince i Maríi S. napiš Ty.
Řekni Magdaleně, že se mi podařilo dosáhnout toho, že mně dovolili, abych se s ní naposledy viděl; doufám, že se nebude zdráhat před mou mučednickou smrtí přijít [tj. přinést mu svaté přijímání].
Pozdravuj ode mě všechny a přijmi jako vždycky i teď nakonec láskyplné pozdravy od Tvého synovce, který Tě moc miluje… Kristus vítězí, Kristus kraluje, Kristus nade vše a s ním Panna Maria Guadalupská!
Podepsán: José Sánchez del Río, který zemřel při obraně víry.
10. února v šest hodin večer Josého vyvedli z kostela a přivedli do kasáren. Tam mu o osmé hodině teta Magdalena přinesla svaté přijímání jako viatikum. V jedenáct hodin pak popravčí četa i s Josém vyrazila na místní hřbitov, kde měla být provedena poprava. Mezi svědky Josého mučednictví byli i dva chlapci, jeden sedmiletý a druhý devítiletý, z nichž se později stali zakladatelé řeholních institutů. První z nich, tehdy devítiletý Enrique Amezcua Medina, zakladatel kněžského bratrstva Dělníků království Kristova, dnes přítomného v mnoha státech světa, vzpomíná na to, jak ještě stihl Josému vyjádřit svoji lítost, že nemůže podstoupit mučednickou smrt spolu s ním; José mu na to odpověděl: „Ty uděláš věci, které já už nebudu moci udělat.“ Toto setkání a tato předpověď rozhodly o budoucím kněžském povolání P. Amezcuy.
Druhý přímý svědek, P. Marcial Maciel, zakladatel Legionářů Kristových, tehdy sedmiletý rodák z Cotiji, ve své knize Mi Vida es Cristo („Mým životem je Kristus“) takto vzpomíná na Josého cestu na hřbitov: „Tehdy mu odřízli kůži z chodidel a přikázali mu jít městem směrem ke hřbitovu. Plakal a naříkal bolestí, ale neustoupil. Chvílemi se zastavovali a říkali: »Jestliže budeš volat: Ať zhyne Kristus Král, darujeme ti život.« Ale on odpovídal: »Viva Cristo Rey!«“
Na hřbitov dorazili půl hodiny před půlnocí. Po příchodu na místo se José jen zeptal, který z hrobů bude jeho, a postavil se na jeho okraj, aby tak hrobníkům usnadnil práci s přenášením mrtvého těla. Příbuzným a známým byl vstup na hřbitov zakázán, takže mohli popravu sledovat jen zpoza hřbitovní mříže. Snad proto, že nechtěl, aby se hluk způsobený střelbou rozléhal po nočním městečku, nařídil velitel popravčí čety svým podřízeným, aby Josého ubodali dýkami. Na daný povel se tedy na Josého vrhli a bodali ho do prsou, do zad i do krku, zatímco José po každém bodnutí volal: „Viva Cristo Rey! Viva Santa María de Guadalupe!“ Velitel se nakonec Josého ještě zeptal, co by měl vyřídit jeho rodičům, na což José odpověděl: „Že se uvidíme v nebi! Viva Cristo Rey! Viva Santa María de Guadalupe!“ Když dozněly tyto poslední Josého výkřiky, velitel mu dal ze svého revolveru poslední ránu z milosti a Josého tělo se zhroutilo k zemi.
Mučedníkovo tělo bylo hned poté bez rakve pohřbeno do připraveného hrobu a teprve po letech byly jeho ostatky exhumovány a uloženy v podzemních katakombách místního votivního kostela Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, odkud byly později přeneseny do farního kostela sv. Jakuba Většího, ve kterém byl před popravou vězněn. Spolu se skupinou dalších mexických mučedníků byl José Sánchez del Río beatifikován 20. listopadu 2005. I poslanci Picazovi se dostalo odměny, neboť svět nikdy nešetří uznáním pro lidi jeho druhu – ulice v Sahuayu, v níž stál rodný dům blahoslaveného Josého, nese jméno poslance Picaza jakožto váženého místního politika.
Te Deum 4/2007
