Finanční tvář novodobého nevolnictví aneb jsme na prahu éry globální měny
Analytici se přou o to, zda má v případě pokračujících finančních a hospodářských turbulencí menší či větší naději na přežití dolar nebo euro. V neprospěch dolaru hovoří inflační politika americké centrální banky, nesplatitelné a stále narůstající zadlužení veřejného i soukromého sektoru či místní průmysl devastující obchodní deficit. Na optimismu nepřidá ani nedávná dohoda mezi Čínou a Ruskem, že vzájemný obchod nebude prováděn v dolarech, ale ve vlastních národních měnách. Budoucnost eura se však nejeví o nic lépe. Výbušná situace v Řecku, Irsku, Portugalsku, Španělsku, Itálii a nejnověji i v Belgii může přivézt státy eurozóny na pokraj rozpadu. Jak dnes na ČT 24 prohlásil jeden z mála podnětných komentátorů současného hospodářského dění Petr Robejšek, vůbec by jej nepřekvapilo, kdyby si Řecko potají tisklo drachmu, aby bylo na život mimo eurozónu alespoň trochu připraveno.
Nejsem profesí ekonom, a proto si neodvážím prorokovat, který z možných scénářů je více pravděpodobný. Když však čtu o tom, že prohlubující se finanční a hospodářská krize vhání svět do nebezpečí měnové války, začnu o těchto otázkách přemýšlet nikoli striktně ekonomicky, ale především politicky. V mnoha svých předchozích článcích jsem upozorňoval na nebezpečí, jež pro svobodu, spravedlivý společenský řád a křesťanský charakter Západu, z něhož i tak už zbývají pouhé trosky, představuje globalizace, spojená s centralizací hospodářské i politické moci. Nejprve v rozsahu jednotlivých světadílů, později i na úrovni planetární. Proto v
elice vítám, že Václav Klaus, jako snad jediný současný státník, na tento negativní vývoj, za doprovodného kvílení domácích quislingů, upozorňuje. Že nemluví do větru, o tom svědčí vážně myšlené návrhy na vytvoření jediné světové měny, v jejímž důsledku by bylo nutné sjednotit svět také politicky. S těmito návrhy nepřicházejí nějací nazdárkové, ale Institut mezinárodních financí, sdružující na 420 největších bank a finančních institucí světa, a odbor Mezinárodního měnového fondu, zabývajícího se strategickými otázkami. Zpráva tohoto odboru je z 13. dubna 2010 a přečíst si ji můžete zde. A kdo nemá čas či chuť se tím pročítat, pak vězte alespoň tolik, že IMF navrhuje vznik globální banky, jež bude onu světovou měnu spravovat. Touto měnou však nebude ani dolar, ani euro, nýbrž Bancor. Zúčtovací měnová jednotka, o níž snil již John Maynard Keynes na konci druhé světové války. Nevím, jak by bylo možné v případě uskutečnění tohoto plánu uhájit státní suverenitu České republiky i všech ostatních států. Ostatně vidíme, že k faktické ztrátě svrchovanosti stačí být členem eurozóny. Řekové či Irové mohou tisíckrát spílat svým vládám a i kdyby je v předčasných volbách změnili, tak chtějí-li zůstat ve strukturách vázaných na euro, stejně jim bude vládnout někdo úplně jiný.
Nezbývá tedy než konstatovat, že povaha současné finanční krize vede patrně k tomu, aby se řešila na úrovni, přesahující pravomoci národních států či regionálních organizací. Rozhodně je to nejjednodušší způsob, jak krizí postižené obyvatelstvo o potřebě globálně řízeného hospodářského a politického života, tohoto novodobému otroctví, přesvědčit. Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají… Nebo si už nepamatujete na to, jak bylo Irům namlouváno, že když v referendu schválí Lisabonskou smlouvu, zachrání je to před jinak nevyhnutelným hospodářským úpadkem?
http://semin.blog.ihned.cz