Devět milionů na televizní kanál europarlamentu. Pět milionů na limusiny europoslanců...
Ještě před týdnem se i ten nejskeptičtější euroskeptik utěšoval, že EU je jen důmyslná mašinka na holení evropských daňových poplatníků a obohacování nové šlechty vysoce placených neodvolatelných byrokratů, která však Evropanům přece jen ponechá alespoň tu pracně po staletí vypiplávanou svobodu slova. Vždyť ať si říká kdo chce co chce, nic na tom stejně nezmění. Že se Evropané budou pořád moci tu a tam ještě pobavit těmi nejgeniálnějšími nápady užitečného využití jejich peněz. Jako je třeba 7 milionů eur na soutěž „interkontinentálního dialogu“, v níž soutěžily takové perličky jako „deník holandského oslíčka“.
Nebo 9 milionů na televizní kanál europarlamentu. Pět milionů na limusiny europoslanců. Nebo taky třeba (pakatýlek) 400.000 na fitness centrum pro psy a zlepšení psího životního stylu a standardu. Nemluvě o 260 milionech na „komunikační“ rozpočet nebo 2 milionech na pohoštění Evropského parlamentu. A dvou miliardách na všelijaké ty „téměř nevládní organizace“ (quangos), jejichž náplní je vykonávat politiku EU. Takové ty drobné zprávičky, které evropská média zveřejňují jen zřídka a nerada, z obav, aby nebyla podezírána z euroskepticismu a nepřišla o přízeň některé té instituce EU nebo inzerci z toho „komunikačního“ rozpočtu.
Proto taky nás asi nechtěla poplašit berlínským projevem prezidenta van Rompuye, který se svým pověstným charismatem k výročí pádu zdi oznámil, že s tou euroskeptickou svobodou slova raději prr, neboť „euroskepticismus je největší hrozbou míru“. Ona totiž „skončila doba homogenního státu“, ale přesto se prý „po celém kontinentě“ nějací lidé stále domnívají, že nějaké státy mohou zůstat samostatné, což je „nejen iluze, nýbrž lež“, proti níž „musíme společně bojovat“, protože „nacionalismus vede k válce“. Tak se nám brzy každý, kdo by si troufl něco na EU kritizovat, stane válečným štváčem, nepřítelem míru, zpátečníkem a reakcionářem.
Jak proti němu budeme všichni společně bojovat, ještě pan prezident nenastínil, ale určitě už se na tom pracuje, jinak by nám to neříkal. Takže už brzy všichni dospějeme svobodně k názoru, že EU sama ví nejlíp, jak nakládat nejen s našimi penězi, nýbrž i myšlenkami a že můžeme na ní bez obav svobodně všechno chválit. A že už se zaplať pánbůh politikou můžeme v klidu nezabývat a věnovat se raději jídlu.
Ostatně nebýt EU (či přinejmenším Francie), asi by se v Praze těžko mohl usadit třeba takový Georges Rognard. A ten je pro nás důležitým emisařem EU (či přinejmenším Francie). On totiž jménem EU (či přinejmenším Francie) už měsíc v Praze vaří, v hotelu Alchymist Residence Nosticova. Kdysi míval Michelinovu hvězdičku v Biarritzu, pak se roztoulal do světa a vařil v New Yorku, Šanghaji a Bukurešti. Teď na Kampě dělá takové radostnosti jako vejce pošírované v červeném víně, hřibech a uzeném bůčku, nebo laskominově mazlavé šafránové rizoto s plátkem foie gras prudce do křupava na okraji vypečeném a uvnitř másílkovitě měkoučkém. Nebo v rajské omáčce do rozplývava propečené jehněčí koleno s dušenými hlívami.
A představme si, co bychom pořád ještě jedli, nebýt EU (či přinejmenším Francie).
Vyšlo v MFDnes