G. K. Chesterton: O nadcházejících Vánocích
Tyto řádky poprvé vyšly někdy ve vánočním týdnu a porušily tak všechny fundamentální principy moderní civilizace, postavily se na odpor normálním a nutným zákonům Vánočního Obchodu, Vánočních Slev, Vánočních Čísel, Vánočního Nakupování a dokonce i mnoha Vánočním pozdravům. Dopouštějí se zkrátka zločinu povídání o Vánocích těsně před Vánoci. Podivný obyčej naší doby totiž Vánoce proměnil v ohromou reklamní kampaň. Většina novinářů musí své vánoční články napsat někdy v posledních dnech své letní dovolené a připravit je k vydání někdy už v půli podzimu. Musí svou představivost naplnit jmelím a cesmínami, zatímco hledí na poslední letní růže, nebo si v záplavě padajícího listí představit poletující sněhové vločky. Je to poněkud ojedinělá vlastnost moderní doby a souvisí s dalšími typicky moderními věcmi. Je asi smíchána a popletena dohromady s duchem proroctví, který stvořil moderní Utopie, a některé lidi dovedl dokonce k tomu, že si říkají futuristé, na základě podivného předpokladu, že je možné mít skutečné zalíbení v budoucnosti. Ten se pojí s oním optimismem druhdy vyjadřovaným slovy „nastávají dobré časy“, jeho prostší stoupenci říkali možná spíš „dlouho už to trvat nemůže“, cyničtější kritici na to měli patrně formulku „džem bude zítra, dneska rozhodně ne“. Přinejmenším pokud jde o seriozní předpovídání společenské dokonalosti, je sotva nefér říct, že se mnozí dosud shodují na tom, že přijdou dobré časy, ale těžko budou souhlasit s tím, že teď, v této konkrétní chvíli, už to nemůže trvat dlouho. Budou dál tvrdit, že Utopie přichází, právě tak jako někteří lidé říkají, že se blíží Vánoce, zejména když to (se stopou hořkosti) říkají někdy v březnu či dubnu. Při vší oficiální publicitě je ale poměrně vzácné mluvit o nadcházejících Vánocích, když se skutečně blíží. A ještě možná mnohem vzácnější je říct, s pevným a úplným uspokojením, že Vánoce přišly.
Současná záliba ve futurismu totiž přivedla skoro každého k tomu, aby hledal štěstí spíš v zítřku než v dnešku. A tak, přes neutuchající, ba stále rostoucí rozruch ohledně blížících se svátků, je kolem toho, aby Vánoce byly skutečnou slavností a svátkem, rozruchu podstatně méně. Moderní lidé mají jakýsi neurčitý pocit, že když dospěli ke slavnosti a hostině, dospěli ke konci. Podle moderních obchodních zvyklostí trvá příprava velmi, velmi dlouho a samotné slavení je velmi, velmi krátké. To je samozřejmě v příkrém rozporu se staršími tradičními zvyklostmi z dob, kdy šlo o posvátnou slavnost. Přípravy tehdy měly podobu spíše strohého období Adventu a štědrodenního postu. Když se pak ale přešlo ke slavení Vánoc, trvalo to ještě dlouho po skončení sváteční hostiny na Hod Boží. Svátek pokračujícího veselí trval nejméně dvanáct dní a skončil až nevázaným vyvrcholením, jež Shakespeare popsal ve Večeru tříkrálovém aneb Cokoli chcete. To znamená, že šlo o jakési saturnálie, kde nakonec každý dělal, co se mu zamanulo, a ve hře Williama Shakespeara to přineslo trochu velmi krásné a poněkud nevýznamné poezie kolem dokonale nemožného příběhu o bratru a sestře, kteří si byli navlas podobni. V našich osvícenějších časech jsou dokonale nemožné příběhy otiskovány v časopisech měsíc či dva před tím, než Vánoce vůbec začnou, a při samém shonu a spěchu kolem brzkého vydání přijde krásná poezie z toho či onoho důvodu zkrátka.
Marně bych skrýval své reakcionářské předsudky, které mě přivádějí na scestí k myšlenkám, že na tom starším způsobu něco bylo. Dokonce jsem tak drzý, že se dopouštím temného podezření, že by bylo lepší, kdyby si lidé užili Vánoc, až když skutečně přijdou, místo, aby je nudily a otravovaly zprávy, že se blíží. Dokonce si myslím, že je možná lepší být ten zlobivý malý kluk, kterému se udělá špatně, protože se přejedl vánočním pudingem, než být negativističtějším a nihilističtějším kloučkem, kterému se dělá zle z pohledu na obrázky vánočního pudingu v populárních periodicích nebo na barevných plakátech měsíce před tím, než vůbec nějaký puding dostane.
V každém případě se vánoční puding projeví tím, že ho sníme. A to je symbolem pro spoustu jiných věcí, o nichž příliš mnoho lidí dnes zapomnělo, jak užívat jich samotných a pro ně samotné a ve chvíli, kdy si jich právě užívají nebo je požívají. Jména věcí zabírají příliš mnoho místa proti nim samotným a návrhy a plány a obrazová oznámení jistých věcí příliš převažují nad reálnými objekty dříve, než se mohou objevit a nastat. Svět, který známe, je příliš plný pověstí, zpráv a reputací zachycených v odrazech namísto přímého zakoušení chuti a skutečné zkušenosti. Například ti, kdo by chtěli člověka přinavrátit prostšímu životu z půdy, jsou vždy konfrontování s námitkou (skutečnou, či falešnou), že by moderní lidé byli tupí a těžkopádní, kdyby se měli zabývat skutečnou půdou na statku či farmě, namísto nějaké nereálně krajiny ve filmu. Ve skutečnosti krajinné rozhledy na farmě obsahují stovky věcí, které filmová krajina nemá. Kritikové se ale nemohou přimět k tomu, aby uvěřili, že by člověk snad někdy zase mohl dostat chuť vrátit se k originálům, protože jsou zajímavější než kopie. Přes všechen zjevný materialismus a masové mechanismy naší současné kultury žijeme, mnohem víc než naši otcové, ve světě stínů. A pramálo na tom mění to, že nám proroci a pokrokáři nadšeně a zapáleně říkají, že to jsou nadcházející události, jež dříve vrhaly svůj stín. Předpokládá se, že není nic skutečně víc vzrušujícího než tanec stínů a samotný význam či pojem podstaty nám unikají.
Vánoční puding, třebaže je sám o sobě dostatečně hmatatelný, je alegorií a znamením ještě jiným způsobem. Malý kluk předpokládá, že v pudingu najde sixpence a to je zcela v pořádku, aspoň pokud a dokud zůstávají až na druhém místě za pudingem. Nuže, přechod od středověkého k modernímu světu bychom mohli velmi pravdivě popsat tímto obrazem. Celý rozdíl je mezi tím, když dáme sixpence do vánočního pudingu, a mezi tím, když postavíme vánoční puding kolem sixpencí. Za starých časů Vánoc a křesťanstva existovaly peníze, existovalo zboží a existovali obchodníci. Morální vize celého starého řádu ovšem vždy předpokládala, nehledě na všechny jeho ostatní nemoci a neřesti, že peníze byly vždy druhotné k látce a obchodník byl vždy druhotný vůči tomu, kdo vyráběl či tvořil. Nenadálé peníze spadly do klína tu tomu, tu onomu člověku tak, jak jsou se zápalem a nadšením z vánočního pudingu vytahovány šilinky a sixpence. Ale idea normálního vlastnictví či potěšení z něčeho převažovala nad ideou nahodilého či dobrodružného zisku. Se vzestupem podnikavých obchodníků se celý svět postupně měnil, až se váha překlonila zcela na druhou stranu. Svět ovládlo to, co zesnulý lord Birkenhead popsal jako „třpytivé odměny“, bez nichž, jak podle všeho věřil, nebylo možné lidi pohnout k žádné zdravé či lidské činnosti. A je pravda, že lidé začali příliš přemýšlet o odměnách a příliš málo o pudingu. V souvislosti s běžným pudingem je to omyl, v souvislosti s vánočním pudingem je to rouhání. Ono totiž je skutečně cosi zvráceného a nikoliv nesmíšeného s rouhačstvím na tom, když obchod úplně promění tradici tak posvátného původu. Miliony naprosto zdravých a dobrých lidí nadále slaví Vánoce a při vší upřímnosti je světí a zdravě užívají. Jsou tu ale tací, kteří těží z přirozených schémat hry a hledání potěšení a kteří Vánoce využili pro cosi mnohem nižšího, než je hra či hledání rozkoše. Tihle Vánoce zradili. Podstata Vánoc, stejně jako látka vánočního pudingu, je pro ně jen čímsi vyčpělým, co ukrývá jejich potěšení, a jediné, co udělali je, že své sixpence zmnožili na třicet stříbrných.
Vyšlo v Avowals and Denials, Londýn 1934.
Překlad http://gkch.wordpress.com.
Te Deum 6/2008