Evelyn Waugh: Moje konverze k pravé katolické víře
Narodil jsem se v Anglii roku 1903 se silným dědičným skonem k anglikánské církvi. Na každé větvi našeho rodokmenu vyrašil nějaký ten anglikánský duchovní. Můj otec byl takzvaný „zdravý věřící“, což znamenalo, že chodil pravidelně do kostela a žil příkladným životem. O teologii se vůbec nezajímal. Vlastně se nezajímal ani o politiku, nicméně vždy volil konzervativce, stejně jako jeho otec a děd. Ve stejném duchu plnil puntičkářsky své náboženské povinnosti.
Ve věku deseti let jsem pod dojmem Longfellowovy Písně o Hiawathowi napsal dlouhou nudnou epickou báseň o očistci a k údivu svých rodičů projevil přání stát se duchovním. Zanícení, které moji malí spolužáci věnovali ptačím vajíčkům a vláčkům, jsem namířil k církevním záležitostem, přičemž jsem byl schopen nenuceně hovořit o ornátech či erastianismu. Na základě toho mě poslali do školy, která byla pověstná svým silným duchovním zaměřením. Když mi bylo šestnáct let, tak jsem školnímu kaplanovi formálně sdělil, že Bůh neexistuje. Ve věku dvaceti šesti let jsem byl přijat do katolické církve a moje pozdější zkušenosti toto rozhodnutí pouze utvrdily.
Požádali mě, abych popsal své bloudění.
Nejprve pár slov o mém dřívějším náboženském přesvědčení. Nezdráhám se popřít svůj raný zápal, ale jednalo se spíše o zálibu, něco jako byla ptačí vajíčka a vláčky pro mé spolužáky. Přitažlivost byla částečně zděděná, částečně estetická. Podobné tíhnutí se během života projevuje u řady lidí. V mém případě náboženského ducha doprovázela puberta. Ti, kteří neznají Anglii, by si měli uvědomit, že estetická působivost anglikánství je, zvláště na našich ostrovech, jedinečná. Jinde se první zájem o katolickou církev rodí v konvertitově obrazotvornosti při pohledu na nádheru jejích bohoslužeb, která zvláště vyniká ve srovnání s prázdnotou a ubohostí protestantských sekt. V Anglii je tomu jinak. Středověké katedrály a kostely, bohaté obřady spojené s monarchií, historické tituly Canterbury a Yorku, uspořádání venkovských farností, tradiční kultura Oxfordu a Cambridge, liturgie vzniklá v době vrcholného anglického prozaického stylu – to vše je majetkem anglikánské církve, zatímco katolíci se scházejí v moderních, často nehezkých budovách a obvykle jim slouží prostí irští misionáři.
O povrchnosti mé dřívější zbožnosti svědčí i to, jak snadno jsem ji opustil. Je pravdou, že se najde mnoho katolíků, kteří alespoň na jistou dobu ztratí víru, ale děje se tak vždy po urputném boji, většinou boji morálním. Já jsem setřásl zděděnou víru tak lehce, jako kdyby to byl kabát, z něhož jsem vyrostl. Stalo se tak za následujících okolností: Během první světové války se řada zasloužilých univerzitních profesorů vlastenecky nabídla, že na školách nahradí mladé kantory a tím jim umožní splnit jejich armádní povinnosti. Do naší školy přišel přední oxfordský teolog (nyní biskup). Onen učený a zbožný muž ze mě neúmyslně učinil ateistu. Při výuce náboženství celé třídě vysvětloval, že ani jedna biblická kniha nebyla napsána předpokládaným autorem; dále nás po vzoru čtvrtého století vybízel k spekulacím o Kristově přirozenosti. Poté, co se mu podařilo odstranit východiskové předpoklady mé víry, jsem již v sobě nenašel dostatek sil následovat ho v dalších bojích s logikou, v nichž usiloval smířit svůj vlastní skepticismus s úřadem duchovního.
V té době jsem četl Popeovu Esej o člověku a poznámky mě zavedly k Leibnizovi, čímž začalo mé polovičaté samostudium metafyziky. Pokročil jsem natolik daleko, abych se nechal zmást ohledně podstaty poznání. Připadalo mi nejjednodušší zanechat veškerých otázek a prohlásit, že není v lidských silách vědět cokoliv. Nepochyboval jsem, že jsem ješitný a nudný, kdybych ovšem byl katolickým chlapcem v katolické škole, možná bych mezi vyučujícími řeholníky našel někoho dost trpělivého, kdo by se mnou probral mé holobrádkovské vývody. Kdybych byl posilován svátostmi, vážil bych si své víry natolik, že bych se jí tak vrtošivě nevzdal. V mé škole mě celkem oprávněně považovali za žáka „procházejícího obdobím“ přirozeným pro všechny bystré chlapce, přičemž jsem byl ponechán, abych si sám našel svou cestu.
Následujících deset let jsou spíše námětem pro romanopisce než pro esejistu. Ti, kdož četli má díla, možná pochopí svět, do něhož jsem se tak náruživě vrhl. Deset let strávených v tomto světě mi stačilo, abych se přesvědčil, že život tam nebo kdekoliv jinde je bez Boha nesrozumitelný a nesnesitelný. Závěr byl jasný. Vyvstává však otázka: Proč Řím? Katolík, který ztratí svou víru a opětovně pocítí její nutnost, se nevyhnutelně vrací do té církve, již opustil. Proč jsem tak neučinil já?
Myslím, že v těchto věcech mají Evropané před Američany jistou výhodu. Podle mého je možné, aby člověk ve Spojených státech vyrostl, aniž by si uvědomoval jedinečné postavení Církve. Na katolíky se dívá jako na jednu z mnoha podivuhodných společností, z nichž každá usiluje o to, aby k ní patřil. U Evropana to není možné. Anglie byla katolická devět set let, protestantská tři sta let a agnostická sto let. Katolická struktura prosvítá v každé oblasti anglického života; dějiny, osídlení, zákony, archeologie, pode vším je vidět katolický základ. Ať už cestujete kamkoliv, všude odhalujete místní, dočasnou povahu bludů a rozkolů a všeobecnou, věčnou povahu Církve. Bylo mi celkem zřejmé, že žádná hereze či schisma nemohou mít pravdu a Církev se mýlit. Bylo možné, že se všichni mýlili a celé křesťanské zjevení je podvodem, nebo je špatně chápáno. Ale pokud je křesťanské zjevení pravdivé, pak byla Církev založena Kristem a všechny ostatní organizace mají cenu jen do té míry, do jaké se jim podařilo uchovat něco z trosek velkého rozkolu a reformace. To se mi zdálo naprosto jasné, bez diskuse. Zbývalo pouze prozkoumat historické a filosofické základy, aby se dalo předpokládat, že je křesťanské zjevení pravdivé. Měl jsem velké štěstí, že jsem se seznámil s moudrým a svatým knězem, který mi dokázal pravost zjevení. A tak jsem byl s pevným rozumovým přesvědčením, avšak bez nějakých větších emocí, přijat do Církve.
Od té doby se můj život stal nekončící radostnou objevitelskou výpravou na obrovském území, kde jsem cítil svobodně. Zaslechl jsem, že se někteří konvertité později dívají na svou prvotní horlivost poněkud závistivě. U mě je to zcela opačně. Se zděšením hledím na troufalost, s jakou jsem se považoval za schopného vstoupit do Církve, a obdivuji důvěru kněze, který viděl možnost růstu v tak vyschlé duši.
Čas od času se se mnou přátelé mimo Církev přicházejí poradit. Některé rysy katolicismu je přitahují, jiné zase odpuzují nebo přivádějí do rozpaků. Z vlastní zkušenosti jim mohu říci pouze toto: „Pojďte dovnitř! Zvenku nemůžete vidět, co je Církev. Ať už jste jakkoliv zběhlí v teologii, to, co znáte, se nedá vůbec přirovnat k poznání toho nejprostšího opravdového člena společenství svatých.“
Převzato z The Road to Damascus, Image Books 1955.
Přeložil Karel Mařík.
Te Deum 5/2008