Přinesla katolická církev mravní pokrok?
Protikatoličtí agitátoři všech odstínů argumentují: Vždyť křesťanství žádný mravní pokrok nepřineslo! Nadále prý platí slova Karla Havlíčka Borovského z jeho rouhačského Křtu sv. Vladimíra, že po christianizaci lidu tak jako předtím „dobří lidé pracovali a ochlasti pili“. Na to platí jediná správná odpověď: Ano, je tomu tak. Kristus na rozdíl od gnostických herezí a novověkých ideologií nesliboval ráj na zemi – a to ani ve společnosti, kde budou všichni křesťany, jak přesvědčivě rozvádí ve svém díle De civitate Dei už sv. Augustin. Brání tomu realita dědičného hříchu, s níž je třeba vždycky počítat, lidská přirozenost je podle katolické nauky nakloněna spíše ke zlému než k dobrému.
Co se však v křesťanské společnosti ve starověku a středověku – v tzv. Christianitas – změnilo proti předchozímu pohanství, to byla celková duchovní atmosféra. Stalo se jasným, co je to ctnost a co hřích. Právě toto umožnilo pomalý, zato však trvalý mravní a kulturní růst, jenž starověké barbary postupně přetvářel v civilizované národy. K tomu ovšem bylo zapotřebí, aby stát oficiálně prohlásil, že jedině katolické křesťanství má nárok na pravdu, že pravda existuje pouze v katolické církvi. Bez tohoto základního postulátu by se stal takový pokrok nemožným. Novověká společnost, jež tento oprávněný nárok katolického křesťanství popřela, se naopak ocitá ve stavu morálního a civilizačního rozkladu, kdy se vrací zpět k barbarským dobám.
Proto je třeba odmítnout současnou rezignaci katolíků na oficiální státní uznání jediné pravdy, která je v katolické církvi. Když se katolíci tohoto nároku vzdají tam, kde mají jednoznačnou většinu, vede to pokaždé k dechristianizaci společnosti. S odvoláním na deklaraci II. vatikánského koncilu Dignitatis humanae se např. katoličtí biskupové s podporou nunciatury na přelomu šedesátých a sedmdesátých let postarali ve Španělsku, v Kolumbii a ve švýcarském katolickém kantonu Wallis o legislativní zrušení privilegovaného postavení katolické církve, které garantovalo, že zákonodárství musí být v souladu s katolickou etikou. Výsledek? Došlo k legalizaci rozvodů, pornografie a potratů, lidé přestali chodit na bohoslužby a mnoho jich vyhlásilo svůj odpad od Církve.
Ve skutečnosti však Ježíš Kristus nikdy a nikde nezakázal, aby jeho vyznavači tam, kde se jim k tomu naskytnou možnosti a příležitosti, usilovali o státní uzákonění jeho nauky a zásad ve společenském životě, neboť toto je cesta k povznesení mravní úrovně obyvatelstva. Taková snaha vyplývá dokonce přímo z evangelia, z misijního pověření, které je vlastní všem katolíkům. Podle sv. Pavla „musí ve jménu Ježíšově pokleknout každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí a každý jazyk musí ke slávě Boha Otce vyznat, že Ježíš Kristus je Pán...“ [Fil 2, 11]. Tentýž apoštol národů také říká: „On musí kralovat, dokud nepoloží všechny nepřátele pod své nohy...“ [1 Kor 15, 25]. O tom hovoří i celá řada papežských dokumentů v dějinách Církve, v novověku nejpřesvědčivěji encyklika Quanta Cura bl. Pia IX. s pověstným Syllabem errorum z r. 1864 a encyklika Pia XI. Quas primas z r. 1925, jež zavádí v celé Církvi svátek Ježíše Krista Krále.
Aby Kristu a jeho Církvi byli podřízeni i politikové a aby státní zákony odpovídaly evangeliu, to Církev prosazovala už od milánského ediktu r. 313, kdy jí císař Konstantin udělil svobodu. Již tehdy začala aplikovat křesťanské principy v legislativě, definitivně se jí to podařilo až po r. 380, kdy císař Theodosius Veliký vyhlásil tzv. křesťanský stát, Christianitas. Že se tak nestalo dříve, bylo vinou ariánské hereze, která etický a civilizační pokrok výrazně zbrzdila.
Již během několika staletí bylo dosaženo revolučních změn v morálním klimatu, samozřejmě ne takových, aby se dalo hovořit o ráji na zemi, ale je třeba objektivně konstatovat, že křesťanská společnost starověku a středověku stála navzdory všem peripetiím velmi složitého vývoje mravně a duchovně podstatně výš než antika a jiné pohanské civilizace. Totéž platí i vůči pozdějším novověkým bezbožeckým systémům s jejich tzv. laickou morálkou, která odstranila Boha ze společnosti a z výchovy.
Církev od prvopočátku bojovala proti dvěma největším antihumánním praktikám tehdejšího antického světa: proti uplatňování „práva“ otců nad životem a smrtí narozených dětí a proti nelidskému zacházení s otroky. V řeckořímském starověku bylo běžné, že novorozeně kladli otci, jenž se latinsky nazýval pater familias, k nohám. Když je zvedl, bylo přijato a vychováno, když ne, tak je zabili; v Římě takové děti shazovali z Tarpejské skály. Antika přiznávala právo na život pouze zdravým novorozencům, nemocné a postižené likvidovala. Ve Spartě existovala dokonce zákonná povinnost usmrtit dítě, jež nebylo stoprocentně zdravé. Toto zakázal již císař Konstantin Veliký, po r. 380 potom Theodosius Veliký ve svém Codexu stanovil, že zabití novorozence má být stíháno stejně jako vražda, taktéž i usmrcení nenarozeného dítěte.
Výrazně se změnil i vztah k otrokům. Již prvotní křesťanská církev převzala starozákonní pohled na otroctví. Podle kodexu, daného vyvolenému národu na Sinaji, nesměl pán svého otroka týrat nebo dokonce zabít, dokonce mu musel v milostivém roce, jímž byl každý sedmý rok, nabídnout svobodu. Izraelský národ se tímto výrazně lišil od všech jiných starověkých civilizací, kde platilo, že otrok je pouhým nástrojem, věcí, které se lze beztrestně zbavit, když dosloužila. Proto, jakmile otrok zestárl a nebyl schopen pracovat, ho majitel vyhodil a nechal bez pomoci zemřít. To byli ti „slušnější“ otrokáři. Vyskytli se však i takoví, kteří staré a nemocné otroky házeli jako pokrm dravým rybám, jež chovali ve svých bazénech. To všechno s nástupem křesťanství jako státního náboženství pominulo. Otroctví sice zůstalo, ale pán už otroka nesměl týrat, zabíjet a nemocného či starého vyhodit na smetiště. Naopak se zdůrazňovalo, že poskytnout otrokům svobodu patří k jedněm z nejzáslužnějších skutků křesťanského milosrdenství, jak čteme u mnoha církevních otců.
Monogamní manželství a rodina byly prohlášeny jedinou přípustnou formou soužití muže a ženy bez možnosti rozvodu. Žádná mimokřesťanská civilizace, i když mnohé z nich byly přísně monogamní (např. čínská, perská), neznala striktní manželskou nerozlučitelnost. V antické Římské říši byl rozvod naprosto přirozenou záležitostí. Muž měl právo kdykoliv ženu vyhodit na ulici a vzít si jinou. Žena se nesměla ani slovem ozvat, když si manžel místo ní bral do postele otrokyně nebo chodil do vykřičených domů. Křesťané naproti tomu rozvody a následné sňatky vůbec neznali. Přísná kající praxe postihovala i drobnější delikty, natož potom smilstvo. V prvotních křesťanských obcích byla často předčítána odvážná slova sv. Jana Křtitele králi Herodovi Antipovi: „Není ti dovoleno mít tuto ženu.“
Křesťanská Christianitas legalizovala nepřípustnost rozvodu manželství, což mělo svůj úžasný sociální dopad. Muž si nemohl dovolit vyhodit ženu na ulici jen proto, že vzplanul hříšnou vášní pro jinou, mladší. Nemožnost rozvodu tak poskytovala ženě ekonomické a situační zabezpečení, a to i v případě, kdy se manžel dopouštěl nevěry s jinými. Nesměl zákonitou manželku vyhnat a zbavit ji majetku, který byl oběma společný. Křesťanský Codex Theodosianus z konce čtvrtého století stanovil pro takové muže tresty vězení, církevní synody nad nimi vyhlašovaly klatbu. Církevní zákaz rozvodů, sankcionovaný státem, znamenal proto nesmírný civilizační pokrok. Ve středověku řada papežů bránila pokusům cizoložných králů zrušit své řádné manželství a legalizovat hříšný konkubinát. Mikuláš I. v devátém století dal do klatby lotrinského krále Lothara II. za to, že vyhnal svoji zákonitou manželku Thietbergu a žil se souložnicí Waldradou, v jedenáctém století bl. Urban II. jednal stejně vůči francouzskému králi Filipovi I., ve třináctém století Innocenc III. vůči francouzskému Filipu II. Augustovi, jenž vyhodil na dlažbu manželku Ingeborgu a žil s metresou Anežkou z Meranu, podobně postupoval i vůči anglickému králi Janu Bezzemkovi. V šestnáctém století Klement VII. riskoval raději odpad celé Anglie od Církve, než by legalizoval konkubinát Jindřicha VIII. s Annou Boleynovou a sprosté vyhnání řádné manželky Kateřiny Španělské.
Největším civilizačním a humanizačním přínosem Christianitas byla bezpochyby charita. Trvale nemocným a zdravotně postiženým se dostalo poprvé v dějinách stejných práv jako zdravým, což současná oficiální historiografie, skloňující práva člověka ve všech pádech, zcela ignoruje. Antika uznávala jen toho, kdo byl zdravý a výkonný. Staří, tělesně či mentálně postižení a nevyléčitelně nemocní byli sice předmětem soucitu, pokládalo se za ctnost, když vlastní rodina o ně pečovala, nicméně nikdy se to nestalo legislativní povinností. Když se rodina svého postiženého člena zbavila tím, že ho vyhodila na ulici, kde na smetišti zemřel hladem, měla na to právo. Krom toho u invalidů platilo, že je „slušností“ nebýt na obtíž. Vypít číši jedu nebo se bodnout dýkou bylo považováno za akt „ohleduplnosti“ vůči vlastní rodině. Charitativní instituce neexistovaly, pouze bohatí si mohli zaplatit ve stáří a nemoci patřičnou péči.
To všechno se změnilo už za císaře Konstantina. Každá rodina měla ze zákona povinnost postarat se o své invalidní příslušníky. Pokud k tomu neměla peníze nebo pokud postižený žil sám, nastoupila Církev se svými charitativními ústavy, tzv. hospitaly, předchůdci dnešních nemocnic. Hospitaly nebyly určeny jen nemajetným invalidům, ale i vyléčitelně nemocným, kteří neměli prostředky na lékaře. Jejich zakladatelem byl ve čtvrtém století sv. Basil Veliký, který dokonce dal postavit celé město složené z hospitalů a dalších charitativních zařízení, zvané po něm „Basilidas“. Dle příkladu sv. Basila mnoho bohatých křesťanů dávalo peníze na hospitaly a jiné charitativní instituce jako sirotčince, starobince, útulky pro malomocné atd. Známými se staly zámožné dámy sv. Melánie a sv. Fabiola, které nejenže věnovaly všechen svůj majetek na zřízení hospitalů, ale samy do nich odešly, aby jako ošetřovatelky sloužily pacientům.
Málokdo ze současných historiků a publicistů zohledňuje dnes nepopiratelný fakt, že nemocnice a další zdravotnická zařízení přineslo teprve křesťanství – předtím neexistovaly. Zakládali je už ve starověku všichni významní biskupové, např. sv. Ambrož, sv. Augustin, sv. Jan Zlatoústý aj. Na tuto praxi navazoval katolický středověk. Už benediktini zřizovali hospitaly, později v jedenáctém a dvanáctém století se toto stalo doménou zejména rytířských řádů johanitů, templářů apod. Vznikala i laická neřeholní společenství pro péči o nemocné a invalidy, např. komunita Sv. Ducha, komunita sv. Antonína aj. Rytířský řád sv. Lazara se věnoval nejen péči o malomocné, ale také osvětě obyvatelstva, že malomocní jsou plnoprávnými lidmi. Proto v jejich klášterech žili malomocní společně se zdravými (samozřejmě při respektování nezbytné zdravotní karantény) s tím, že představeným musel být malomocný. V naší zemi dochází k největšímu rozmachu charitativní péče ve třináctém století hlavně zásluhou sv. Anežky Přemyslovny a sv. Zdislavy z Lemberka.
Křesťanství přináší také nový pohled na chudobu. V antice byl ten, kdo upadl do hmotné nouze, ponechán svému osudu, nikdo mu nepomohl. Pouze křesťanské obce měly péči o své chudé členy v programu. Chudoba přestala být pokládána za hanbu, biskupové měli povinnost věnovat čtvrtinu svých příjmů chudým. Je dochována řada kázání významných biskupů, která pranýřují útisk chudých některými boháči, především sv. Jana Zlatoústého. Církev kladla podstatný důraz na almužnu, což je dnes proticírkevní propagandou dezinterpretováno jako jakýsi bezvýznamný dar z přebytku, jímž prý boháči „vykupovali“ své svědomí. Ve skutečnosti „almužna“ znamená v překladu „dar z lásky“. V tomto termínu byla fakticky obsažena celá sociální nauka Církve té doby, totiž že každý člověk má právo na nejzákladnější prostředky k životu: jídlo, ošacení a střechu nad hlavou. Morální povinností druhých je tomu, kdo toho bez vlastní viny nemůže dosáhnout, toto umožnit. Není to jenom akt spravedlnosti, nýbrž i akt lásky k bližnímu, jehož není možno ponechat svému osudu. Tak to přikazuje sám Ježíš Kristus.
Velkolepým sociálním dílem Christianitas bylo též uzákonění klidu od práce v neděli a zasvěcený svátek. Málokdo ví, že víkendový odpočinek je vlastně dílem Církve. Antika znala jenom dny odpočinku na konci roku v době slunovratu. Církev přesně podle starozákonních příkazů Hospodina na Sinaji ustanovila, aby člověk šest dní pracoval a sedmý den odpočíval. A nešlo jen o neděli. Zasvěcených svátků bylo během roku tolik, že se blížily počtu sobot během roku, takže můžeme říci, že člověk v době starověké a středověké Christianitas měl volna téměř tolik, kolik máme my. Nešlo přitom pouze o náboženský, nýbrž i o sociální aspekt. Kdyby neexistovala legislativní povinnost dní volných od práce, mnoho šlechticů a měšťanů-podnikatelů by z chudých poddaných, zaměstnanců a sluhů sedřelo kůži. Základním prvkem byla samozřejmě idea, že neděle patří Bohu. Co je ale dáno Bohu, vrací se potom zároveň člověku jako jeho ochrana a právo.
Protikatolická propaganda se rozhořčuje nad zákazem pohanského kultu ve starověké Christianitas císařem Theodosiem Velikým. Neřekne ale, že k pohanské modloslužbě nerozlučně patřily i posvátná prostituce a sexuální orgie, čarování, věštění, kletby a další úkony magie, v některých provinciích i lidské oběti. Legislativní odstranění tohoto zla bylo tedy aktem mravního a sociálního pokroku. Církvi v Christianitas se podařilo vymýtit krevní mstu a ordály (pověrečné tzv. Boží soudy, při nichž musel obviněný dokázat svou nevinu např. vložením ruky do ohně). Zavedla též právo azylu v kostele, které bránilo mimosoudnímu vyřizování si osobních účtů, kdy často přicházeli o život nevinní.
Rozmach vzdělanosti v Christianitas, patrný především na vzniku a nárůstu univerzit, je známou věcí a zásluhy Církve na tomto poli těžko mohou popřít i její největší nepřátelé. Zamlčuje se ale, že na rozdíl od antiky bylo vzdělání poprvé přístupno fakticky všem, kdo k tomu měli vlohy a nadání, ať už pocházeli z jakýchkoliv sociálních vrstev. Pro všechny děti existovala povinnost přípravy k prvnímu sv. přijímání a později biřmování, farář nebo kaplan s nimi probíral katechismus. Když zjistil, že některý chlapec je nadaný, doporučil jej do klášterní nebo kapitulní školy, kde se učil číst, psát, počítat a také základům latiny. Cílem byla příprava na kněžství, případně studium na univerzitě. Když chyběly prostředky, tak dotyčného chlapce živila příslušná církevní instituce. Pokud šlo o děvčata, platilo totéž s perspektivou řeholního života. Katolický středověk poprvé v dějinách umožnil získat nejvyšší vzdělání také ženám – a sice řeholnicím v klášterech.
Je tedy obrovskou lží nepřátel katolické církve, když tvrdí, že s nástupem a prosazením křesťanství k žádnému mravnímu pokroku nedošlo. Výše uvedená fakta hovoří jasně. Samozřejmě hřích nebyl odstraněn, Církev toto nikdy neslíbila a slíbit nemohla, vždyť sám božský Spasitel potvrdil trvání lidského hříchu až do konce světa. V samotné Christianitas se vyskytovala období velkého mravního úpadku, někdy neřest a zločin dominovaly i v Církvi, světci zakoušeli pronásledování ze strany autorit. Jestliže však navzdory tomu došlo k takové sociální revoluci, jakou bylo uzákonění charity a prosazení jiného pohledu na trpícího a postiženého člověka, legalizace nedotknutelnosti života novorozenců, nenarozených dětí a otroků, odstranění krevní msty a polygamie, povznesení monogamního manželství a rodiny jako jediné oprávněné formy soužití muže a ženy se zabezpečením ochrany ženy před zapuzením..., potom nezaujatému pozorovateli nezbývá než konstatovat, že tady musela působit jiná než lidská síla. Kdyby toto všechno bylo pouze lidského původu, tak by hříšní a nemravní vladaři i mužové Církve v Christianitas (a byla jich opravdu spousta) nebyli schopni a ani ochotni něco takového prosadit. Výrazný mravní pokrok katolického starověku a středověku ve srovnání s antikou je vítězstvím Ježíše Krista, jedním z dalších dokladů pravosti a pravdivosti jeho nauky.
Jaký mravní pokrok však přinesl novověký odklon od Krista, datovaný od osvícenství a Francouzské revoluce? V podstatě návrat k tomu, co Christianitas odstranila jako zlo. Byly opět uzákoněny manželské rozvody, žena navzdory své „emancipaci“ postrádá jistotu, že ji manžel nezapudí kvůli jiné, mladší, že její životní úroveň nepůjde po rozvodu dolů. Mnoho mužovou vinou rozvedených žen často s dětmi živoří, alimentů se od manžela těžko domáhá. Legalizovaly se vraždy nenarozených dětí – a fakticky už i narozených, neboť v řadě západních zemí se toleruje praxe, že dítě, které „nedopatřením“ přežije potrat, je potom usmrceno. Co je to tedy jiného než opětovný návrat k antice, kde otec neomezeně rozhodoval o životě a smrti svého dítěte? Rozdíl je pouze v tom, že dnes to není na prvém místě otec, ale hlavně matka a lékař. Christianitas odmítla představu, že v případě nemohoucnosti je „slušností“ neobtěžovat druhé a spáchat sebevraždu, proto zavedla nemocnice a charitativní instituce. Novověké státy to opět legalizují pod krycím názvem „eutanazie“, kdy ale na rozdíl od antiky dochází i k přímým vraždám těchto invalidů. Křesťanství dalo člověku právo na odpočinek. V moderní době však vidíme novodobé otroky v hypermarketech nebo na stavbách, pracující od rána do noci včetně sobot a nedělí. Zaměstnavatelé, kteří pracovníky takto zneužívají, jsou fakticky nepostižitelní.
Obránci novověké bezbožné civilizace se ale brání tím, že právě osvícenská dechristianizace, tzv. laicizace, přinesla toleranci a pluralismus a jen díky tomu se dnes nemusí člověk bát postihu za svůj názor nebo náboženské přesvědčení. Toto je prý „mravní pokrok“ protikatolického liberalismu. Opravdu? Jestliže tento údajný „mravní pokrok“, tj. prosazení svobody, tolerance a lidských práv, bourá a ničí předchozí mravní pokrok, jakými jsou nedotknutelnost nevinného lidského života od početí až po přirozenou smrt, promoce monogamního manželství a rodiny a právo člověka na odpočinek, potom o žádný reálný mravní pokrok jít nemůže. Naopak se jedná o likvidaci veškerého dosavadního mravního pokroku, jehož bylo dosaženo díky katolické církvi v Christianitas.
Tato likvidace by neproběhla, kdyby nedošlo k legalizaci tzv. svobody svědomí. Pod tímto termínem rozuměli tvůrci moderní civilizace odstranění zákonného opatření, že jedinou pravdou ve věcech náboženských a mravních je pouze pravda zjevená, tj. ta, kterou učí katolická církev. Pravdou proto není to, co Bůh jako pravdu člověku ukázal, ale to, co ta která skupina prosadí „právem silnějšího“ buď hlasováním v parlamentu nebo krvavou revolucí a la bolševici v Rusku nebo mocenským převratem a la nacisté v Německu. Cesta k legalizaci rozvodů, potratů a eutanazie, k pornografii a k sociální bezohlednosti byla nastoupena filosoficky Voltairem, politicky potom Deklarací práv člověka a občana za Velké francouzské revoluce. Aby všechna tato zla, postavená Christianitas mimo zákon jako odporné zločiny, mohla být rehabilitována, bylo zapotřebí nejprve odstranit ze zákonodárství závaznost katolické nauky. Jakmile padla nezbytnost souladu každého zákona s katolickou morálkou, padla i nepřípustnost a trestnost výše zmíněných hříchů, které ohrožují a ničí lidskou důstojnost.
Je pravda, že v Christianitas, zejména ve středověku, se mnozí reprezentanti státu i Církve provinili intolerancí k zastáncům jiných názorů. Tolerance ale neznamená názorový pluralismus, v němž jsou všechny sebenesmyslnější a sebenemravnější -ismy postaveny na roveň pravdě Kristově, pravdě jediné. Ostatně velcí zastánci tolerance, svobod a lidských práv zapomínají, že jejich hříchy proti samotné toleranci, kterou povýšili na nejvyšší hodnotu, jsou nesrovnatelně větší než skutečné i domnělé hříchy katolické církve. Velká francouzská revoluce let 1789–99 a římská revoluce Mazziniho let 1848–9 jsou toho důkazem. Bolševici a nacisté, strůjci dosud nejkrvavější lázně v lidských dějinách, jsou myšlenkovými dědici této novověké laicizace.
Mravní pokrok a přínos novověké dechristianizace se tedy nekoná. To, co se za něj vydává, tj. údajná tolerance a lidská práva, ve skutečnosti umožnilo legalizovat téměř všechny antické krutosti, které katolické křesťanství buď zcela odstranilo nebo zákonem prohlásilo za zločiny. Takže pokrok v čem? Jedině pozpátku, jako raci. Jestliže si tyto hodnoty, tj. toleranci, lidská práva a pluralismus v osvícensko-liberálním podání chtějí mnozí rádoby „progresivní“ katolíci s odvoláním na II. vatikánský koncil osvojit, jedná se o něco jiného než o výprodej vlastní katolické identity? Pane, chraň svoji Církev!
Te Deum 4/2008