Démoni potratářů. Norma McCorwey alias Jane Roe se kaje za svou vinu při vraždění neviňátek
Jedno staré dobré rčení říká, že všichni máme „své démony“. Mohou být různí. Někteří jsou čistě osobní a subjektivní. Někdo se bojí pavouků, někdo hadů a někdo kil. A někteří jsou profesní. Spousta pilotů se za války bála, že skončí v hořícím letadle se zaseknutým kokpitem. Není divu, není to hezká představa. Profesní „démoni“ se točí okolo toho nejhoršího, co může dotyčného v jeho profesi potkat. Položme si otázku: Co je „profesním démonem“ potratáře?
Co potratáři činí, je řezničina a příšerné zvěrstvo. A oni to minimálně v koutku duše vědí, i ti nejhorší z nich. A děsí se toho, že to lidé pochopí. Jednak by je to stálo výnosný džob, jednak jim záleží na pověsti. Na dobrém jménu. Mnozí z vás se teď ušklíbli nad tím spojením: „dobré jméno“ a „potratář“. A mají pravdu. Ale přesto, oni si fakt myslí, že to jde spojit. Jen je třeba přesvědčivě a úspěšně lhát. Konec konců, potrat je východisko, které si tolik lidí tak rádo ponechá v záloze. Ti se ještě rádi nechají obelhat.
Život pravého potratáře je život předstírání a lhaní. UPT je těžká, ale někdy nutná volba. Dítě není člověk. Oni nezabíjí, jen zajišťují onu posvátnou „svobodu volby“ žen… Starají se o „reprodukční zdraví“… Pomáhají „zodpovědně plánovat rodičovství“… Je to systém lží, předstírání a demagogie, dlouhými lety a cvikem perfektně promakaný. Jenže každý systém lží a zastírání má dvě slabiny: 1) nesnáší se s informacemi, 2) neoklame kolegy lháře. Proto potratáře tak děsí informace, proto se tak zoufale pokouší své protivníky umlčet. Proto se snaží dostat pro-life názory z médií. Zakázat protesty před svými klinikami. Sabotovat činnost pro-life center pro pomoc těhotným matkám. Popřít, že „Němý výkřik“ je věrohodným záznamem potratu. Při jejich prezentacích nenajdete věrohodné popisy (neřkuli fotografie) toho, jak potrat vypadá.
Potratáře pochopitelně děsí i jejich „zákaznice“… Ta možnost, že by mohly přijít se story o nějakém „syndromu“ (NEEXISTUJE!!!) či vytáhnout nějakou špínu, jako např. Norma McCorwey alias Jane Roe ze smutně proslulého procesu Roe vs. Wade, který vyústil v legalizaci potratů v USA svévolným rozhodnutím Nejvyššího soudu. McCorwey, která se později za svoji roli v legalizaci potratů kála a nyní je aktivní členkou hnutí pro-life, mimo jiné přiznala, že její tvrzení, že počala ze znásilnění, bylo lživé. A potratáře pochopitelně též polévá hrůza při pomyšlení na „omyly a nedodělky“, jako je Gianna Jessen. Co mohou říci své oběti, která jim utekla z lopaty a posléze se vrací jako bájná Nemesis, aby všem ukázala jejich zlo?
Je zde ale věc, které se potratáři bojí ještě více, než všeho výše uvedeného: svých vlastních kolegů, kteří nejenže znají pravdu o potratu samém, ale vidí jim až do žaludku. Nástup diagnostiky založené na ultrazvuku přinesl potratářům strašnou ránu. Jednak se stal účinnou zbraní hnutí pro-life, jehož aktivisté v USA běžně nabízejí uchazečkám o interrupci zdarma ultrazvukovou fotografii jejich dítěte – s fotografií v ruce si pak interrupci často rozmyslí. Co je ale ještě důležitější: ultrazvuk dal i samým potratářům přímo před oči skutečnost, možnost sledovat své oběti a svou práci mnohem lépe, než tomu bylo dosud. A to nezůstalo bez následků…
Dobrý výhled na vlastní dílo přivedl k hlubokému zamyšlení jednoho z nejvýznamnějších vůdců potratářského hnutí, Dr. Nathansona. Postupně přestal potraty vykonávat. Našel v sobě sílu pochopit, odsoudit a odvrhnou zlo, kterému se poddal. A nakonec našel i sílu, aby nahlas všem řekl, o jaké zlo jde. Jeho dokumentární filmy „Němý výkřik“ a „Zatmění rozumu“, ukazující potrat 12ti- a 20ti- týdenního plodu, představovaly pro potratáře ještě tvrdší ránu, než jeho knihy o skutečné historii potratářského hnutí v USA. Později s pomocí otce McCloskeyho z Opus Dei konvertoval ke katolicismu.
Nathanson nebyl jediný. Poslední velký případ nastal v říjnu 2009, když rezignovala Abby Johnson, ředitelka potratové kliniky v Bryanu v Texasu, která obratem vstoupila do řad pro-life organizace pořádající modlitby před její klinikou. V tomto případě nešlo o doktorku dělající potraty, ale o aktivistku a administrativní pracovnici, která nevěděla, co přesně potrat je, dokud nemusela zaskočit za chybějící sestru u potratu monitorovaného ultrazvukem (dělá se výjimečně). Ten zážitek ji „vyléčil“. Její „obrácení“ se potratářům pranic nelíbilo – představte si bývalou vedoucí pracovnici Planned Parenthood vysvětlující v médiích, jak to na jejích klinikách chodí. Obratem se jí pokusili soudně zakázat mluvit o všem, co v práci zažila, nicméně soud rozhodl, že pokud neuvádí konkrétní jména, tak o svých zkušenostech mluvit může. Když Abby vystoupila v diskusním pořadu Mikea Huckabeeho na Fox News, žádný protivník proti ní nezasedl, PP se neodvážila vyslat do pořadu svého zástupce.
Nad příběhem Abby Johnsonové se nabízí otázka: kolik zastánců „práva ženy na potrat“ tak zabředlo do lží vlastního hnutí, že neví přesně, co potrat je? Kolik potratářů je pravých a kolik obelhaných? Má Abby pravdu, když říká: „Kdyby personál klinik viděl to, co já, taky by utekli!“? Těžko říci.
Na závěr jedna ekumenismu nepřející perlička: když Abby opustila PP a vstoupila do hnutí pro-life, její sbor „episkopální církve“ (americká ultraliberální odnož anglikánství) jí obratem sdělil, že už v něm není vítána. Je na tomhle ubohém spolku vůbec ještě něco křesťanského?
Ignác Pospíšil
Jde o mírně upravenou verzi článku, který byl primárně napsán na žádost časopisu Te Deum, kde by měl v těchto dnech rovněž vyjít.
